Článek
Německý kancléř je trotl a prezident tyran. A jedinou politickou nadějí Německa je AfD čili podle většinového vnímání pravicová, populistická, antiimigrační strana. Tak se k politické situaci našeho západního souseda v posledních týdnech vyjádřil nejbohatší člověk planety Elon Musk.
Samozřejmě, předchozí věty jsou jistým myšlenkovým koncentrátem jeho širších prohlášení nebo tweetů, nicméně dobře dokumentují posun formy veřejných sdělení k nezdvořilosti, či spíše sprostotě, i desítky let nevídané a neslýchané napadání dávných přátel. Vzhledem k tomu, že Elon Musk není pouze podnikatel, ale v příští americké vládě bude mít jakousi funkci podobnou ministerské, je třeba brát jeho vyjádření vážně. Ostatně, v poslední době ho můžeme definovat nejen jako jednoho z největších vizionářů současné doby a superúspěšného podnikatele, ale nově i největšího podporovatele Donalda Trumpa a jeho osobního přítele.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že svět se nám mění před očima a my bychom měli tuto změnu nejen vnímat, ale být na ni i připraveni a pokud možno si z ní vzít to dobré.
Začnu však tím, co bychom si z Muskových vyjádření brát určitě neměli. Je to jejich urážlivá podstata, nevraživý tón a nezdvořilá forma. Podobná agresivita na nás občas vykukuje i v České republice, ale naštěstí zde více či méně funguje jistá míra vkusu a právního vědomí vedoucí například k tomu, že rasistické a antiimigrační předvolební plakáty nelze vylepovat bez nebezpečí následného právního postihu.
Jenže při čtení komentářů k Muskovým výrokům, a to ať už na české, nebo německé straně, docházím k názoru, že rozčilování se nad jejich formou zastírá význam podstatné části jejich sdělení. A to samé se dělo i při hodnocení rozhovoru Elona Muska s předsedkyní AfD Alicí Weidelovou. V médiích si člověk mohl přečíst o tom, jak nesprávně hodnotili Adolfa Hitlera nebo že se politička během celého rozhovoru přihlouple chichotala, ale čtenář se nedozvěděl nic o tom, co oba seriózně kritizovali. A to by nás mělo zajímat ze všeho nejvíc.
Jde o to, že Německo vybudovalo velmi silný sociální stát s ohromnou mírou podpory svých občanů. V takovém prostředí se dobře žije, ale pro mladou generaci nemusí být nijak motivující. Vždyť dobře se bude člověk mít i v případě, že se až tolik snažit nebude. A v tom jsou skryty kořeny lecčeho, například i toho, že v zemi ubývá počet přesčasových hodin a procenta zaměstnanců s plnými úvazky. Z doby covidu navíc zůstalo pravidlo, že neschopenku lze vystavit i bez fyzického vyšetření pacienta, a tak se leckterý šéf strachuje, kdo mu přijde v pátek do práce.
Byrokratizace běžného pracovního provozu dosáhla někde neuvěřitelného rozsahu – Elon Musk uvedl, že podklady, které předkládal k povolení stavby své německé továrny, měly 25 tisíc stran a každá z nich musela být orazítkována. A samozřejmě že nestačil pouze originál, ale předložit musel i řadu kopií. Uvědomme si, že takto se úřady chovaly v případě velmi chtěné a vládou podporované továrny Tesly.
Zdá se, že Němci (ale nejen oni) si po dekádách rozmachu a vysokého životního standardu na silný sociální stát již zvykli, ale možná trochu zapomněli na to, že k němu vedla těžká a namáhavá cesta. Americká vojenská přítomnost jim dávala bezpečí, ruské suroviny zajistily levné zdroje, a oni tak mohli propadnout nesprávné představě, že to tak bude už navždy.
Jenže pak přišla válka na Ukrajině, energetická krize, během níž uzavřeli i poslední atomové elektrárny, vysoké náklady zelené transformace, krize automobilového průmyslu, zvýšené náklady na zbrojení, rostoucí zadlužení a především vláda, jejíž první reakcí na rostoucí problémy pokaždé bylo, že se zase o trochu více zadluží a zvýší daně. Právě proto je nyní zdanění nejvyšší v novodobé německé historii.
K tomu připočtěme školství, jež při celosvětovém testování (PISA) skončilo hůře než to české. Nebo naddimenzované zdravotnictví, v němž je ve srovnání s námi ještě dvakrát hustší síť nemocnic, které často trpí nedostatkem personálu i pacientů a nad vodou jsou drženy pouze dodatečnými výdaji místních úřadů a celkově zvyšujícím se zdravotním pojištěním.
Pokud tedy budeme seriózní debatu nad reálnými problémy ve střední Evropě nahrazovat negativními a tak trochu uraženými komentáři, jako tomu bylo v případě Elona Muska, nikam se nedostaneme. Dokonce nebudeme ani schopni definovat hlavní problémy, na které je třeba se zaměřit.
Příklad ekonomicky nejsilnější evropské mocnosti, která je již dva roky v hospodářské recesi, by pro nás měl být inspirací a poučením. Česká republika by potřebovala reformy všude, kam se člověk podívá. Politici by měli přestat hrát své hry s veřejných strachem z politického oponenta a měli by už konečně začít přicházet se zcela konkrétními řešeními jednotlivých problémů.
Ano, zní to jako utopie. Současný evropský model se ale již přežil a bez zásadních změn spěje Evropa ke stagnaci, což v delším horizontu znamená nejprve její nevýznamnost a později i podřízenost. Paradoxní je, že tento relativní pád navíc probíhá na dluh.
