Článek
Zdá se, že Evropa ještě stále žije svůj sen o šťastném poválečném vývoji založeném na americké vojenské ochraně, levných ruských surovinách a generacích pracovitých lidí, kteří se pokusili dostat kontinent z marasmu 2. světové války a později i komunismu. Jsem však přesvědčen, že někdo by měl rozezvonit všechny zvony na celém kontinentu, a sdělit, že cosi, čemu se kdysi říkáválo mejdan, už před časem skončilo.
Jedním z našich hlavních problémů je vnímání a následné hodnocení současné reality. Vezměme si například automobilku Volkswagen, jíž se nyní zjevně nedaří. Odbory na to zareagovaly požadavky na sedmiprocentní nárůst platů a ve střednědobé perspektivě i zkrácení pracovní doby na 35 hodin týdně. Podnikový management ve snaze o záchranu reputace a snad i samotné firemní existence chystá zavření tří továren, propuštění desítek tisíc zaměstnanců a snížení mezd o deset procent. Začíná se tedy vyjednávat. V té souvislosti si položme několik zásadních otázek. Čím by měl vlastně měl Volkswagen na trhu konkurovat? Nejdražší pracovní silou? Nejdelšími dovolenými svých zaměstnanců? Ztraceným technologickým náskokem?
A ještě jednou z Německa. Naši sousedé zaznamenávají rostoucí počet částečných a zároveň klesající počet plných úvazků a také historicky nejnižší množství přesčasových hodin. Roste i krátkodobá nemocnost vzniklá pravděpodobně tím, že od covidových časů není nezbytně nutné, aby pacient s neschopenkou byl lékařem osobně vyšetřen. To vše se děje v situaci, kdy je každá pozitivní desetinka procenta růstu HDP v německém stagnujícím hospodářství považována za úspěch a v zemi se chystají předčasné volby.
Vláda, jež chtěla být přísná a plánovala šetřit, padla ve Francii. Ani zde si lidé nechtěli nechat vzít dosavadní způsob života. A v rámci kontextu je třeba dodat, že v řadě dalších evropských zemí se už k moci dostali čistokrevní populisté, přičemž na východě mají ještě notnou dávku proruského sentimentu. Několik desetiletí nebyla situace v Evropě tak složitá a v mnoha ohledech nepříznivá.
Každá z bohatších evropských zemí zápolí nejen s hospodářskými potížemi, ale i s nekončící migrační vlnou. Ta podporuje růst krajní pravice i levice, jež hojně využívají rostoucí nacionalismus. Divit se jim nemůže nikdo, žene je politický pragmatismus. Migrace je totiž problém, jenž Evropa nezvládla. Nepodařilo se ji zastavit, zregulovat, zúřadovat, uprchlíky integrovat a vlastním obyvatelům dát přitom pocit klidu a bezpečí.
Místo toho nadbytečně regulujeme a snažíme se kontrolovat snad vše, co se dá. Je to systém dotací, věčného upřednostňování jedněch před druhými, orwellovského vyrábění naprosto zbytečně popsaných papírů, které vzápětí pálíme, abychom mohli vyrábět další. Dokud člověk tuto realitu nezažije na vlastní kůži, pak obludnosti a síle byrokracie neuvěří. Ostatně, kdysi mne jistí úředníci nechtěli oddat, protože ve svých knihách nemohli najít záznam o místě narození mé matky. Co na tom, že v té době byla již dvacet let po smrti.
My Evropané jsme si v posledních desetiletích vytvořili velké státní úřady a ty nás dusí svou přebujelostí a v lepším případě jen částečnou funkčností. Současně ale také vidíme, že se Čechům ani kontinentálním Evropanům příliš nedaří vytvářet elitní univerzity, dělat skvělý výzkum a dostávat za něj Nobelovy ceny. Podobné je to i s naší (ne)schopností zakládat a rozvíjet nové, globálně významné firmy. Ani to nám nejde.
A pokud se v Evropě někdo zmíní, že američtí absolventi univerzit přemýšlí o 50-70 hodinách týdenní pracovní doby, kdežto Evropané sní o čtyřdenním pracovním týdnu, experimentech se zaručeným příjmem, částečných úvazcích a dřívějším odchodu do důchodu, pak je prohlášen za člověka, jenž současnému světu nerozumí. Pokud se vám však někdy stalo, že jste přičichli k americkému nebo čínskému odhodlání uspět, vypracovat se, zbohatnout, pak vás možná temné myšlenky na evropskou budoucnost rovněž napadnou.
Zatím to ale v Evropě vypadá tak, že po velkých společenských změnách není příliš poptávka. I proto by byl budíček tolik zapotřebí. Byl by to nejlepší dárek, který by si Evropa mohla k Vánocům dát.
