Článek
Jedna z mála sympatických věcí na administrativě prezidenta Donalda Trumpa je její aktivita. Vytkli si řadu cílů a ženou se za nimi takříkajíc hlava nehlava. A bez předpojatostí je prozatím třeba konstatovat, že jim to příliš nejde. Zpřetrhaná mezinárodní přátelství a partnerství, nabouraný systém celosvětové bezpečnosti, neuvěřitelná celní politika, padající ceny akcií, rostoucí riziko americké recese a také mnoho rozvíjejících se právních bitev s nejistým koncem. A samozřejmě také nekončící válka na Ukrajině nebo v Gaze. V posledních týdnech je ovšem z hlediska zájmu předčila v amerických médiích válka jiná - ta mezi vládou a americkými univerzitami.
O co vlastně jde? Většina amerických univerzit, především těch na obou koncích kontinentu, je v posledních desetiletích relativně velmi levicová. Vše, co to s sebou přináší, musí být pro amerického prezidenta obtížně akceptovatelné. Proto se v rámci své plánované přeměny americké společnosti rozhodl dostat univerzity pod vlastní kontrolu. Mezi jeho hlavní požadavky patří zrušení programů diverzity, inkluze a rovnosti, omezení přijímání zahraničních studentů, zrušení propalestinských organizací a větší spolupráce s imigračními úřady. Vláda se rovněž rozhodla pro rušení řady výzkumných projektů, které jsou zaměřeny na témata, jež jí politicky nevyhovují.
Nutno říct, že většina slovutných univerzit na Trumpovu výzvu odpověděla kladně a snaží se mu přizpůsobit. Nedělají to samozřejmě dobrovolně. Hlavní pákou k prosazení vládních opatření je hrozba zastavení státní podpory. A to je argument, který se nedá nevzít v úvahu. Jde totiž o miliardy dolarů.
Jenže ne všichni jsou na Trumpových financích bezvýhradně závislí. Harvardova univerzita patří mezi ty úplně nejlepší na světě, jistě také mezi ty nejslavnější a objektivně má ze všech vysokých škol zdaleka nejvíce nositelů Nobelovy ceny. To vše je samozřejmě cenné, ale ještě jeden parametr je zcela klíčový. Tato univerzita je ze všech nejbohatší. Ve svém nadačním jmění má nyní asi 1,2 bilionu korun. Jen pro představu, ta částka je vyšší než polovina českého státního rozpočtu. To vytváří jistý finanční polštář proti Trumpovým hrozbám, že je na grantech může připravit o 46 miliard korun a o další více než miliardu na jednotlivých kontraktech. Jsou to obrovské částky, ale vzhledem k finanční síle univerzity není Trumpův vydírací potenciál tak velký.
Harvard se aspoň prozatím vyjádřil k vládním požadavkům negativně a coby soukromá instituce odmítl vměšování do svých vnitřních záležitostí. Bylo by velmi sympatické, kdyby jim to vydrželo. Ať už člověk s jejich politickými názory souhlasí, nebo je považuje za mylné, je to boj o akademickou svobodu, a to navíc v privátním sektoru.
V této situaci se nabízí otázka, zda je tato kauza pro Českou republiku něčím důležitá. Odpověď je jasná: určitě ano.
Nejde o to, že bychom do naší země mohli přetáhnout mnoho amerických výzkumných týmů nebo studentů jejich univerzit. Obávám se, že tak bujnou fantazii může mít jen ten, kdo se na českých vysokých školách delší dobu nepohyboval. Jde však spíš o potvrzení zkušenosti, že bez vlastní ekonomické síly nejsou univerzity v těžkých dobách schopné uhájit svou nezávislost na aktuální politické moci. Když se něco podobného děje v USA, tedy zemi s dlouhou demokratickou tradicí, tak u nás by to měl jakýkoliv vládní establishment ještě mnohem jednodušší.
Pokud by tedy někdo vážně do budoucna uvažoval, že by bylo třeba v Česku vytvořit aspoň jednu opravdu špičkovou a přitom nezávislou vysokou školu, pak by základní podmínkou její nezávislé existence musela být velká finanční síla.
A to by mohl být velký úkol pro generaci českých miliardářů, kteří svůj majetek nahromadili v porevolučních dobách. Ti si dnes rádi kupují různé sportovní kluby, ale jen někteří z nich přispívají na vědu a vzdělání. Ale ani v nich nejde jen o to dávat miliony nebo desítky milionů na studentská stipendia nebo ceny pro skvělé vědce. Od dob, kdy jsme zakládali Nadační fond Neuron na podporu vědy a výzkumu, jsme se prostě posunuli dál. Česko by nutně potřebovalo aspoň jednu opravdu skvělou a mezinárodně uznávanou univerzitu a přitom těm, kteří naše akademické prostředí znají, je zcela jasné, že pod křídly státu se to nestane. Proto ten apel na soukromý sektor.
Současné dění v USA navíc ukazuje, že i kdyby taková privátní škola vznikla, pak by byla v trvalém nebezpečí, že si politická moc bude čas od času uzurpovat vliv na její fungování a akademické svobody. Právě proto bychom u nás měli začít hledat zdroje na univerzitu, která nebude podléhat státní moci. Čím dříve to dokážeme, tím lépe.
A Harvardu musíme držet palce. Pokud politickému tlaku neodolá ani tato špičková univerzita, pak to bude velmi špatná zpráva o současném světě a nepříjemný precedens i pro naši vlastní budoucnost.
