Článek
Nejprve zkusme počítat. Loni touto dobou se politické strany v EU začaly rozehřívat – blížily se evropské volby. Ty se uskutečnily počátkem června, aby z nich vzešli poslanci Evropského parlamentu. Během následujících šesti měsíců vznikala evropská vláda, kterou nazýváme Evropskou komisí, a ta za další dva měsíce přišla se svým programovým prohlášením, jež nazvala Kompasem. Obsahuje desítky bodů, ale konkrétní detaily se začneme dozvídat za měsíc. Pokud jsem tedy dobře počítal, pak od voleb do zveřejnění prvních opatření uběhne devět měsíců. Člověk by řekl, že podobný luxus pomalosti si může dovolit právě jen EU.
Ani v nejmenším nechci Čechům či ostatním Evropanům vnucovat a dávat za příklad Donalda Trumpa, ale ten své první výnosy podepisoval již pár hodin po své inauguraci. Česky podobný přístup charakterizujeme příslovím: Kdo je připraven, není překvapen. Nová americká administrativa zjevně připravena byla a snaží se okamžitě plnit to, o čem její někdejší prezidentský kandidát mluvil ještě před volbami. A znovu zdůrazňuji, že to neznamená, že bych se všemi Trumpovými rozhodnutími souhlasil. Musíme mu však nechat, že neváhá a neztrácí čas.
Evropa čas nemá, ale ztrácí ho. Administrativa pod vedením Ursuly von der Leyenové si v rámci některých svých nově vytyčených cílů uložila změnit to, co v předchozím funkčním období pod vedením identické političky zavedla. Dostali jsme se tak do zvláštního kruhu, z něhož se jen obtížně vymotáme.
Vyšší věk má pouze jednu výhodu a tou jsou zkušenosti. A zkušenosti vyplývající z osobní i společenské retrospektivy ukazují, že celá desetiletí lze u nás i v Evropě předstírat, že se něco děje a že vykonáváme nějakou smysluplnou činnost. Někteří „vědci“, které znám, dekády tvrdí, že už jsou blízko významné publikace, ale ta nikdy nevznikla ani nevznikne. Pak zestárnou, odejdou do důchodu a všichni jsou překvapeni, kde že jsou ty slibované výsledky, na které dostávali celá léta peníze ze státní kasy. Nikde, stačilo vytvářet mlhu virtuální reality. Důležitý byl vždy jen doprovodný příběh, slangově by se řeklo „story“.
Obávám se, že něco podobného nám chystá i současná Evropská komise. Léta píšeme či čteme o evropské neschopnosti inovovat, malé flexibilitě pracovního trhu, nedostatku kapitálu, absenci skvělých kontinentálních univerzit, dmoucí se byrokracii zasahující do soukromí jednotlivců a vyžadující zásadní kontrolu tržních subjektů, ohromném evropském přerozdělování, vysokém zdanění práce, neefektivní podpoře vědy… Zbytečně. Stejní lidé stojí stále na obou březích a pružně zastávají stanoviska, která se právě nosí.
A tak Evropa bude nejspíš i nadále pomalým tempem obhajovat svou pohodlnou identitu a nebude schopna rozhodovat rychle a efektivně. Momentálně jsme ve fázi, kdy prý o pětadvacet nebo pětatřicet procent snížíme byrokratickou zátěž. Jinými slovy, je to právě ta, kterou jsme v posledních letech zaváděli.
A rovněž si nejde nevzpomenout, že identičtí politici zcela zklamali v prevenci války na Ukrajině, ve vztahu k Rusku, v řešení migrační otázky, v kultivaci hospodářství, v energetice. Nyní směrem k agresivní Trumpově politice nezveřejnili nic jiného než pár politických floskulí. Jsou to hesla, v jejichž realizaci snad nevěří ani ti, jež je proklamují.
Ano, kritizovat je jednoduché, konat je mnohem těžší a odpovědnější. Trumpovi však může být partnerem jen nějaká silná evropská osobnost jednající se stejnou rychlostí a rozhodností jako on. Rád bych se mýlil, ale nikoho takového nevidím.
