Článek
Přišlo to vcelku nenápadně, ale bohužel je nutno říct, že se náš kontinent nyní nachází ve velkých problémech.
Evropa dělala zdánlivě mnoho dobrých kroků. Od začátku století do jisté míry hospodářsky propojovala a sjednocovala svůj pracovní trh a usnadňovala cestování mezi jednotlivými státy. Její společná měna byla považována za silnou a globálně se po americkém dolaru stala druhou nejvýznamnější. Absence skutečného sjednocení sice dělala určité problémy, ty se ale většinou dařilo aspoň částečně řešit koordinovaným postupem. Vzpomeňme na hrozbu hospodářského zhroucení Řecka a rostoucí zadlužování především jižního křídla Evropské unie. Problémy jsme tedy měli, ale nikdy nebyly považovány za tak závažné, aby reálně přesměrovaly evropskou politiku.
Před jedenácti lety se ale začalo válčit na Ukrajině, přičemž evropskou optikou se nedělo nic vážného. Pak přišla uprchlická vlna z Asie a Afriky a evropským symbolem se stala věta kancléřky Merkelové tvrdící, že „to zvládneme“. Ostatně, v Bruselu to zaregistrovali až po konci léta toho roku, když se vrátili z dovolených. Poté přišla celosvětová koronavirová krize a před třemi lety ostrá fáze války na Ukrajině.
Jeden zásadní problém stíhal druhý, ale přesto se nová situace jen minimálně zrcadlila v reálných krocích unijní administrativy. Viděno optikou evropského občana, který se bruselských jednání nikdy neúčastnil, se důraz dával na environmentální problémy. Investování do obranného průmyslu bylo prohlášeno za neetické a bylo mu aktivně bráněno. Zato byrokracie se rozmohla naprosto neuvěřitelně. Nikoliv výsledek samotný, ale forma a způsob reportování nabyly na významu.
A to, co snad nejvíce definuje dnešní dobu, je zvláštní popis reality, v němž převažují zbožná přání nad tím, co skutečně vidíme, slyšíme a žijeme. Lidem se říká více nebo méně to, co chtějí slyšet. Pokud je to více, pak se zdroj informací označí za populistu, pokud méně, pak za mainstreamového politika. Jiná alternativa ve výběru není.
A protože není, na vrcholu mocenské pyramidy usedly osobnosti, které vyzařují snad všechno jiné než lídrovství. Jako příklad může posloužit šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Pokud přijde problém, pak si na jeho řešení vypůjčíme. Evropské priority jako kdyby byly viděny pouze zvláštní optikou bruselské sociální bubliny. Nelze však než povzdechnout s Milanem Kunderou, že „svět je jinde“.
Současná politická garnitura Evropy by měla odpovědět na spoustu zásadních otázek o našem směřování. Jdeme cestou federace, nebo rozvolňování? Udržíme Schengen? Je evropská (myšleno francouzská plus britská) desetina počtu ruských jaderných hlavic dostatečná k jadernému odstrašení? Jak chceme navýšit armádní počty v řádech měsíců a jednotek let, když neumíme vojáky ani naverbovat, ani pro ně postavit kasárna? A co teprve jejich výzbroj. Příklad naprosto nevyzbrojené a nevycvičené francouzské armády na začátku druhé světové války ukazuje, jaké reálné historické dopady trvalé zanedbávání armády má. Dějiny jsou plné takových případů.
Jediné pozitivum, které na současné situaci spatřuji, je možnost, že se někde objeví evropský vůdce – nebo vůdkyně –, jenž s sebou přinese nejen větší díl upřímnosti a otevřenosti vůči veřejnosti, ale i reálná řešení současných problémů. Ty mohou evropské státy postupně rozdělit do zájmových skupin, s nimiž to všichni nepřátelé či oponenti budou mít jednodušší. Jenže to samé jsem psal už na začátku války na Ukrajině. Ano, právě v době, kdy se Němci rozhodli, že Ukrajincům dodají k obraně pět tisíc vojenských přileb. Namísto tvrdé reakce přicházely neúčinné sankce a tři roky zbožných přání a „zásadních“ prohlášení.
A ještě poznámka k rozčilení nad americkým postojem, který nyní upřednostňuje své vlastní zájmy před těmi našimi. Ano, působí to poněkud depresivně. Jenže viděno jejich izolacionistickým pohledem není žádný důvod, aby nás Spojené státy chránily před euro-asijským diktátorem. Až v létě uvidíme plná letiště a miliony Evropanů spěchající do jižní Evropy nebo severní Afriky, pak si vzpomeňme, že Američané mají oproti nám poloviční délku dovolené a na svou, naši i ukrajinskou obranu doposud vydávali miliardy. To je naprosto neudržitelný koncept, o němž však evropští politici zatím prakticky nemluví.
Obávám se, že nás nečekají dobré časy. Své problémy začínáme teprve pojmenovávat. K jejich případnému řešení je bohužel dlouhá cesta.
