Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Beránka vlku se zachtělo, bratříčku, zavírej vrátka,“ byla slova, která se mi v dětství vryla do paměti a provázela mě následujících pětapadesát let. Věta z nejslavnější písně Karla Kryla nás, tehdy Čechy a Slováky, automaticky označila za beránky. A okupanty, vojáky většiny zemí Varšavské smlouvy, za vlky.
V určitých historických obdobích se odkaz okupace ze srpna ’68 vykládal jinak. V sedmdesátých letech dominovalo Poučení z krizového vývoje, jež cílilo na to, aby už nikdy nikoho nenapadlo být v čemkoliv důležitém jiný než ostatní „spřátelené země“ socialistického tábora. Kdo se pohnul z řady, byl potrestán. Interpretace dějin byla pouze jediná, a ta se určovala v sekretariátech Komunistické strany Československa a ještě spíše kdesi v Kremlu.
Mezitím Krylem zmínění beránci zavírali jiné beránky do vězení a jejich dětem nedovolovali studovat na školách, které si vybrali. A když se celý systém morálně i ekonomicky zhroutil, přešli beránci na druhou stranu a začali důsledně rozvíjet kapitalismus. Ten, kdo na to byl z předchozí doby lépe připraven jak finančně, tak sítí kontaktů, startoval z lepší výchozí pozice.
Nejpřirozenější současnou paralelou někdejších tanků „našich přátel“, kteří nás v srpnu 1968 přijeli zachránit před aspoň částečnou svobodou, je situace na Ukrajině. Ta se však odhodlala k obraně, což my už staletí v povaze nemáme.
Ukrajina si za to vysloužila všeobecný respekt a možná i jistá očekávání, jež do budoucna nebude schopna naplnit. Obávám se totiž, že její fungování v rámci evropských nebo severoatlantických struktur může být problematičtější, než se na první pohled zdá.
Rádi žijeme v mýtech a zjednodušeních, protože nám to ulehčuje vnímání sebe samých i okolní reality. Historické zobrazení Čechů a Slováků coby beránčích obětí zlých okolních zemí je typickým českým mýtem.
K okupaci v srpnu 1968 vedla dlouhá cesta a spolupodílelo se na ní mnoho faktorů, ale jen na minimum z toho, co se předtím i potom odehrálo, bychom mohli být pyšní. Ostatně, následná normalizace ještě dále zdeformovala naši společnost a místní beránci neměli o nic méně vlčí povahu než jejich ruští chábrové v Kremlu.
A růžové brýle mámení bychom si neměli nasazovat ani ve vztahu k Ukrajině. Je úctyhodné, jak se brání ruské přesile a měli bychom jí v tom aktivně pomáhat.
Až však jednou válka skončí, mějme na paměti, že blízkost východní Ukrajiny a Ruska a tamní všudypřítomná korupce budou velkým nebezpečím pro jakoukoliv další pomoc i naše vzájemné chápání. Také v tomto případě patří beránčí roucho pouze do písní nebo básní. A nemělo by modifikovat naše očekávání.