Článek
Denys Tkač bránil svou zemi na okraji obce Zorynivka na východě Luhanské oblasti, nedaleko hranic s Ruskem. Loňská noc na 24. února tam podle svědectví byla jako každá jiná, dokud kolem třetí hodiny ranní nepřišla vysílačkou zpráva, že na ukrajinském území byli v oblasti spatřeni neznámí ozbrojení muži.
Aniž by ruský prezident Vladimir Putin už vyhlásil zahájení „speciální vojenské operace“, rukou jeho vojáků již umírali lidé.
„Během pozorování jsme zaznamenali skupinu lidí, která se pohybovala naším směrem, a Denys učinil rozhodnutí stáhnout se,“ popisuje jednadvacetiletý četař Artem Umanec, který také sloužil v Zorynivce. Tkač pak řekl, že bude muže následovat, jakmile se všichni přesunou.
Rusové v následujících vteřinách ale zahájili palbu a kulky prorazily kovové stěny staré chaty, v níž se ukrýval. Krátce před čtvrtou hodinou ráno tak padl zřejmě první muž z řad ukrajinské armády. Ruský útok na Zorynivku byl pak podle pohraniční služby taktéž prvním úderem na ukrajinské území toho rána.
Deník The Guardian, který příběh vojáka zmapoval, podotýká, že je vzhledem k chaosu během prvních hodin invaze těžké říct, kdo je opravdu prvním padlým. Vše nicméně podle listu nasvědčuje tomu, že tím mužem byl právě Tkač.
"Tkach had been stationed at a military checkpoint on the outskirts of the village in the eastern Luhansk region, where Ukraine meets Russia. Moments before losing his life, he had ordered the withdrawal of the five young men under his command." https://t.co/irJxxZeLQE
— Olena Removska (@o_removska) February 24, 2023
Tkač pracoval několik let u pohraniční stráže a poslední rok vnímal, že je napětí v oblasti vysoké. Každý den tak docházel na cvičení, poslední dva týdny před ruskou invazí musel být na hranicích téměř neustále a pár dní před 24. únorem se tam přesunul už nastálo.
„Ráno jsme si udělali jídlo a já jsem mu sbalil batoh – protože tam měl být dva dny, zabalila jsem mu nějaké sendviče, aby si je mohl vzít s sebou. Rozloučili jsme se, řekli jsme si, že se máme rádi, a on odešel,“ vypráví jeho manželka Oksana poslední momenty, kdy jej viděla.
Manželka jela pro tělo proti tankům
Ještě čtyři hodiny před začátkem ruského ostřelování na hranicích si manželé naposledy volali. „Uvidíme se zítra. Mám tě rád. Chybíš mi,“ zněla poslední Tkačova slova směrem k jeho manželce. Za necelé dva týdny měli oslavit narozeniny jejich dcery Dominiky, místo toho se konal vojákův pohřeb.
„Mluvili jsme o tom, že bychom mohli jet nakupovat do okresního města nebo možná někam do většího. Nevím, co v tu chvíli věděl nebo nevěděl – neřekl ani slovo o něčem neobvyklém. Byl velmi klidný,“ poznamenává Oksana.
V tu noc ve čtyři hodiny ráno ji probudil hysterický pláč její dcery. Venku slyšela výstřely a bylo jí jasné, že začala válka. „Nevěděla jsem, co mám dělat. Musím utěšit dítě, nebo mám zavolat manželovi, kam mám běžet, co mám dělat?“
Tkač jí telefon nezvedal a Oksana popisuje, že už v tu chvíli věděla, co se mu stalo. Nechala pak děti (kromě malé dcery ještě osmiletého syna) u své matky a navzdory nebezpečí jela s doprovodem k hranicím malou Ladou, zatímco ji v protisměru míjely ruské tanky.
Ještě než u kontrolního stanoviště vystoupila z auta, uviděla u boudy tělo a došlo jí, že jde o jejího manžela. „Utíkala jsem. Snažili se mě zadržet. Zvlášť když lidé, kteří byli se mnou, viděli, že je tam obrněné vozidlo a za ním Rusové,“ vzpomíná.
Rok války na Ukrajině
Ruská propaganda po celý rok kreativně reagovala na vývoj na frontě. Pro ruské diváky vymyslela pozoruhodný newspeak, jímž přikrývá, že věci nejdou podle plánů. A nakonec nasměrovala Rusy proti hlavnímu nepříteli. A tím je Západ.
Dění z loňského února rekonstruujeme z našich rok starých zpráv a zpráv agentury ČTK. Připomeňte si události, které bezprostředně předcházely povelu Vladimira Putina k útoku, i to, co zažívala Ukrajina v první den invaze.
Dostala se ke svému muži, svalila se k němu a třásla s ním ve víře, že třeba ještě žije. Po celém těle byly střelné rány, na tváři krev.
„Nechápu, jak mohli do jednoho člověka napálit tolik kulek. Všechno kolem bylo pokryté nábojnicemi, asfalt kolem něj i chata. Všechno bylo prostřílené.“ Nedaleko ní přitom stáli za obrněným vozidlem ruští vojáci. Nic neřekli a ani se k Oksaně nepřiblížili. „Chtěla jsem na ně křičet, že mi zavraždili manžela.“
Dva muži, kteří cestovali s Oksanou a její sestrou, se vydali do vesnice a vypůjčili si přívěs. Z cesty zpět si nic nepamatuje.
Denysovi rodiče pochybují, jestli jejich syna zabili Rusové
Následující měsíce popisuje jako nejtěžší období svého života. V létě se rozhodla z pohraniční vesnice Mykilsk, kde s manželem bydleli, odejít na západ Ukrajiny. Hlavním impulsem pro ni bylo vědomí, že by její děti měly chodit do ruské školy.
Nemohla ale snést ani pomyšlení na to, že lidé ve vesnici přijali ruskou okupaci, ani to, jak události popisuje tamní propaganda. Tkačovi rodiče se po jeho smrti přestěhovali do Ruska a dnes podle ní dokonce pochybují, jestli jejich syna opravdu zabila ruská armáda.
„Nejdřív byli lidé hodně rozrušení a ptali se: Proč tady Rusové jsou, co to dělají? Ale pak, když uplynul měsíc, lidé byli s novými úřady spokojeni, podporovali je a říkali, že byli osvobozeni,“ vypráví.
Oksana si nedávno vyzvedla manželovu medaili za statečnost. „Cítím bolest a cítím se ztracená,“ popisuje své pocity ohledně již rok trvající ruské invaze.
