Měsíc války den po dni: Rakety nad domem rozhodly, Kateryna odjela

Místo obvyklého zápisu posílá Kateryna odpověď na mou otázku: Už je to měsíc od začátku války. Co myslíš, že se bude dít dál?

U téhle otázky jsem hned odmítla, že už by to mohl být měsíc!

Jako národ jsme hrozně velmi vyrostli, byli jsme stateční, ale kvůli tlaku si to bylo těžké uvědomit. Nemůžu bohužel předpovídat, jak dlouho to bude trvat. A ani nechci – na to máme profesionální vojáky a Ukrajince, kterým věřím jako nikdy dřív.

Určitě chci, abychom co nejdřív zvítězili, ale také si uvědomuji, že to může trvat dlouho. Nechci na to myslet, myslím raději na to, že budeme aktivně bojovat a bránit se až do našeho vítězství. Budu taky myslet na to, aby rusko a všichni rusové zmizeli. Nechci mít takové choré sousedy.

A jednu věc vím přesně: neříkáme „až válka skončí“, ale „až zvítězíme“.

Není to už nic nového, ale spala jsem špatně. Zdálo se mi, že jsem v Černihivě (napadené město na sever od Kyjeva), kolem se střílí, snažím se pomoci lidem s evakuací. Všude je panika, výkřiky, ale nemůžu pomoci všem. Dál už jen výbuchy a krev. Dobré ráno…

Nemám náladu a cítím se velmi unavená. Znova mi pomáhá dobrá snídaně od kamarádů. Vyrážím na poštu a pak pomáhat do nadace. Odpoledne jsme si dali s kamarádem kávu a poseděli v parku, ale jen asi 10 minut, protože zněly sirény a museli jsme jít do krytu. I tak ten pocit „normálního života“ dává určitý smysl. K tomu krásné počasí a chuť vyrazit třeba někam na hory…

Den mám velmi nabitý. Začala jsem sbírat příběhy ukrajinských neonatologů pro rozšíření povědomí mezi jejich kolegy zdravotníky v Česku. Aby celý svět slyšel příběhy lidí, kteří ještě od 24. února nebyli doma a „bydlí“ v nemocnici nebo poskytují péči v krytech, a také každého zničeného perinatologického centra. Chci, aby na ně všichni byli hrdí. Mám radost ze všeho, co dělám a z možnosti pomoci.

Večer jsme si volali s rodinou, moc se mi po nich stýská. Zítra ráno plánuju jít na třetí dávku očkování proti covidu-19, abych si nemusela dělat starosti.

Tablety s melatoninem mi nepomohly a spala jsem zase špatně. Zdá se mi, že mě lidé žádají o pomoc, ale nemůžu pomoct všem, nestíhám to, a oni umírají. Cítím vinu, jsem z toho unavená a mám pocit prázdnoty v duši.

Pořád někomu pomáhám a chci pomáhat, až kvůli tomu také potřebuji pomoct. Na druhou stranu mi dochází, že nikoho o pomoc prosit nemusím, a ani to neumím, a stejně jsou moji přátelé připraveni pomoci. Třeba kamarádi, kteří mi dělají snídaně, vyčlenili mi pokoj a tráví se mnou čas nebo posílají peněžní dary na nákupy léků pro perinatologická centra.

Poprvé jsem dnes pracovala v Chmelnyckém v nadaci. Domluvili jsme se jen na půl dne, ale nakonec jsem tam byla skoro celý den. Cítila jsem se nápomocná fyzickým způsobem. Na starost jsem měla třídění potravin a hlavně přípravu oblečení a prádla pro vojáky. Náhodou jsem tam také potkala kamaráda, což bylo příjemné, a podařilo se mi sehnat pro strýce na frontu lékárničku a prádlo.

Doma na mě ještě čekalo splnění spousty úkolů pro naše nemocnice, překládala jsem články do češtiny a stavili se další kamarádi. Asi poprvé jsem měla dobrou náladu, nebo lépe řečeno jsem se cítila v klidu – byl to den dobrých lidí a objetí. Večer, když jsem sama, se ale pocit osamělosti vrací, takže dál spím se zapnutým zpravodajským kanálem.

V noci jsem se probouzela s pocitem, že spím už moc dlouho a klidně – navíc jsem nevěděla, kde jsem, co se děje a kolik je hodin. Musím si koupit melatonin, abych se mohla vyspat.

Dopoledne jsem se seznámila s ředitelkou jedné nadace a zítra tam začnu pomáhat. Dopoledne budu pracovat tam a odpoledne se budu věnovat pomoci dětským nemocnicím. Řeším i pronájem skladiště, abych mohla roztřídit a předat dál pomoc z Česka, až přijede další dodávka. Jsem ráda, že můžu pracovat dál, protože jsem měla strach, že po odjezdu z Kyjeva to nepůjde.

Spojila jsem se s dobrovolnicí z Užhorodu, která mi pomáhá shánět léky ze seznamu urgentních potřeb a posílat je do měst. Já pro ni sháním peníze a seznamy a ona shání potřebné věci na skladech a odesílá je. Jsme dobrý tým.

Večer jsem si dala melatonin a zkusila se vyspat.

Zase jsem měla v noci noční můry. Ráno jsme si s kamarády připravili moc dobrou domácí snídani, jedla bych dál, ale už jsem neměla místo. Dalo mi to určitý pocit domova, jako když přijedeš k rodičům a podstrojují ti.

Kolem deváté ráno jsme vyrazili na cestu, byla klidná, jeli jsme vedlejší silnicí, takže jsme minuli zácpy. S kamarády jsme si hezky povídali, o válce, o ruské propagandě a lidech na východě Ukrajiny.

V Chmelnyckém je atmosféra jiná než v Kyjevě. Řekla bych, že pro všechny uprchlíky z měst, kde se bojuje, působí uklidňujícím dojmem a mohou si tu vydechnout. Do města se kvůli válce přestěhovalo 20 tisíc uprchlíků a dalších 100 tisíc tu nocuje. Chmelnyckyj měl před válkou kolem 270 tisíc obyvatel.

Ve městě často zní sirény a po nich hraje hymna. Na hlavním náměstí jsou na cedulích jména vojáků z Chmelnyckého, kteří padli na frontě. Čtou se jen těžce. Večer jsem měla pocit, že kamarádům přidělávám starosti a chtělo se mi vrátit domů do Kyjeva, na mou podlahu v předsíni.

Celý den jsem strávila na cestách, odjela jsem z Kyjeva. Nemůžu moc popsat, kde a co jsem dělala – je to kvůli bezpečnosti. Přespali jsme v jednom z měst ve velmi domáckém prostředí – dostali jsme velmi dobré jídlo a péči. Jsem Julii a celé její rodině moc vděčná za pomoc. Má velkorysou rodinu a nevím, jak jim všem poděkovat. Ten, kdo nějak pomáhá, prostě dělá obrovské, úžasné věci.

Beru svá slova zpět – ta o tom, že se mi nechce z Kyjeva odjíždět. V půl páté ráno kolem mého domu proletěla raketa. Byl to takový hluk a otřes, že jsem myslela, že trefila náš dům. Přespávám v předsíni a mám připravené všechno pro rychlý únik, takže jsem byla během 30 vteřin oblečená. Bála jsem se ale někam utíkat, protože v předsíni jsem mezi stěnami v celkem bezpečném místě, a když odejdu, ocitnu se v otevřeném prostoru s nebezpečným sklem okolo.

Za chvilku proletěla další raketa a musela jsem si rozkázat: na tři poběžím. Raz, dva, tři… Byla jsem venku z domu, potkala jsem sousedy, ale nikdo nechápal, co se děje, co máme dělat a kam jít. Chvíli jsme počkali na parkovišti a pak jsem šla domů. Když člověk spí a musí najednou takhle rychle reagovat, je to obtížné, protože je mozek unavený a neorientuje se.

Známým jsem napsala, že odjedu z města s nimi a šla jsem spát v botách, v bundě a s čepicí.

Ráno jsem měla poradu a oznámila jsem, že bych chtěla pokračovat ve zdravotnických projektech, protože nemoci existují dál a riziko předčasného porodu je teď vyšší o 28 procent. Ráda bych dál dělala vzdělávací projekty. Uvidíme.

Pracovala jsem, uklízela jsem a zabalila jsem si věci do batohu. Hovořila jsem ještě s psycholožkou a trochu jsme probraly situaci a dospěly jsme k tomu, že více nápomocná můžu být z bezpečného prostředí se svěží myslí, protože mám odpovědnost za spoustu věcí.

Večer jsem se rozloučila s domovem, tentokrát bez sledování zpráv. Chtěla jsem si odnést pocit domova a vzpomínky na něj. Loučím se, ale doufám, že jen na týden nebo dva.

Tenhle zápisek dělám ve skutečnosti až 23. den války. Je těžké zapisovat to, co jsem prožila a nutit se prožít to ještě jednou v zápiscích.

Dnes po celý den platí zákaz vycházení. Nemohla jsem se donutit vstát z postele a nechtělo se mi odpovídat na zprávy a komunikovat. Chci být zavřená u sebe v pokoji a jen poslouchat dobré zprávy. Byl to dnes emočně náročný den, jsem unavená, ale vyhlásila jsem ho dnem péče o zevnějšek a samozřejmě práce.

Častěji mi teď volá otec, dnes také volal, a nakonec po našem povídání řekl, že mě má rád – tohle mi řekl poprvé za 26 let. Nevím, co jsem cítila, asi žádnou naději na změnu. Nemám z toho potěšení a nevzbudilo to ve mně žádné emoce, protože mě několikrát ranil, provedl neodpustitelné věci, nemůžu mu už věřit. Na druhou stranu to nepodceňuji a jsem mu vděčná.

Pak se naskytla příležitost odjet z Kyjeva a poskládalo se to tak, abych pozítří odjela. Vůbec se mi ale nechce. Cítím se jako zrádce a zbabělec, i když chápu, že musím odjet a že je to správné z mnoha důvodů: bude mi psychicky lépe, koordinovat pomoc můžu odkudkoli a v bezpečí to asi bude i jednodušší.

Nechci opustit svůj byt, i když jsem se vždycky chtěla z Kyjeva někam přestěhovat. Ale dnes je to všechno moje a chci spát ve své posteli, i když spím už 21 dní na podlaze, ale je to moje podlaha.

Brečela jsem a musel jsem dokonce nahrát videovzkaz pro psycholožku a domluvit si konzultaci. A jak jsem to nahlas říkala, uvědomila jsem si, že žádný logický důvod, proč bych měla v Kyjevě zůstat, nemám. Asi i proto musím odjet, protože takové myšlenky v hlavě nejsou moc zdravé a vyvolávají pocit osamělosti, i když to tak vůbec není.

Když jsem se vzbudila, myslela jsem, že už je to 120. den války. Cítím se rozlámaná a všechno mi přijde jako jeden dlouhý den. Vnitřně se bráním tomu, abych svůj den rozebírala, protože už je obtížné reagovat na věci normálně.

Jedna známá mě dnes například upozornila, že na trosky sestřelené rakety, které dopadly na dvoupatrový dům, reaguji, jako by to byla dobrá zpráva, protože to je jen část rakety, a ne celá. Pokud bych přemýšlela normálně, vzpomenu si, že i taková malá část rakety zničila dům a měla takovou tlakovou vlnu, že mě probudil hluk a to, jak se třásla okna. Asi to není úplně dobře, když 20. den války reaguješ na věci takhle…

V noci jsem se hrozně bála a spala jsem tak dvě hodiny. Když ta část rakety dopadla blízko, moc jsem nechápala, co se děje – jestli mám zůstat doma nebo utíkat do krytu. Další výbuchy a hřmění ale bylo slyšet až víc v dálce, tak jsem zůstala doma.

Od dnešních 20 hodin do čtvrtka do 7 hodin platí zákaz vycházení. Mám z toho špatný pocit. Zkusila jsem se poptat kamarádky, jestli někdo neodjíždí autem z Kyjeva, protože bez auta se nedá dostat přes most. Byla jsem připravená jet do města Chmelnycky, ale nikoho jsem nenašla. Takový pocit o odjezdu jsem měla poprvé za 20 dní.

Musela jsem jít ještě na poštu, ale protože nemám auto, šla jsem 40 minut tam a 40 minut zpět pěšky a navíc jsem čekala ve frontě hodinu a půl. Jako první úkol po válce si proto dávám dodělat řidičák.

Už jsem musela nakoupit nějaké jídlo a obešla jsem proto dva obchody a sehnala jsem ještě teplý chléb. Doma jsem se „přestěhovala“ dál od oken do chodby, abych tam měla větší klid a kolem sebe alespoň dvě stěny.

Celý den jsem nervózní a nějaká podrážděná nebo radikální – nevím, jaký termín se hodí lépe. Jsem opravdu vyčerpaná a nemám už sílu vstávat kvůli zvuku raket nebo sirénám. Rve mi srdce každá smrt nebo zranění lidí. Rve mi srdce, když mi kamarádka z Chersonu píše, že chodí demonstrovat, a že rusové nevpouštějí do města humanitární pomoc a lidé si tak nakupují do zásoby, co můžou.

Nejvíc mi rve srdce, že moje babička pláče kvůli válečným sirotkům, že rusové ničí naši infrastrukturu a kulturní dědictví, že drancují, že naši lékaři léčí rusy v nemocnicích a pomáhají jim přežít, že umírají naši vojáci, že děti budou mít v budoucnu problémy s duševním zdravím, že ženy musely opustit své domovy a kvůli beznaději v zahraničí pláčou, že ničí naši ekonomiku, že nemůžu vidět svou rodinu a tak dál…

Taky mě rozčiluje, že jsou ještě lidi, kteří si myslí, že všichni rusové nejsou špatní nebo vinní. Proboha, kdy už z nás zmizí maloruský syndrom (Malorusko je historické pojmenování Ukrajiny, které zpravidla užívaly ruské úřady, pojem je ale širší a zahrnuje i rusifikované Ukrajince, jejichž národní vlastnosti se formovaly pod cizím tlakem a vlivem, pozn. red.). Stačí se podívat do historie: hladomor, potlačení ukrajinštiny, zastavené obrození, bitva u Krut za nezávislost v roce 1918 atd.

Fakt, že od 24. února rusko vystřelilo na území Ukrajiny už víc než 900 raket a 21. den války rusové brečí kvůli vypnutí Instagramu a zavření McDonaldů, asi nesvědčí o nějaké humanitě vůči Ukrajincům. Nikdy jsme nebyli a nebudeme bratrský národ. Dodnes v ruské televizi říkají místo Ukrajina Malorusko.

Nechovám vůči nim nějakou nenávist, ale mám potřebu msty za každý kámen našich domů a za každého člověka, za kterého jsme se jako hrdinové postavili.

Pokud bych měla před spaním myslet na pozitivní věci, myslela bych na humanitu a všechny Ukrajince, kteří se sjednotili. Na naše politiky, kteří zůstávají s námi, na lidi z jiných zemí, kteří obrovsky pomáhají a podporují nás a zůstávají lidmi.

Před spaním se ještě podívám na vtipné obrázky o rusku a jejich armádě a plánu podmanit si Ukrajinu během tří dní. Tří dní, haha! Musím se vyspat a být připravená na všechno a mít vnitřní sílu.

Zase jsem měla těžkou noc s nočními můrami, za zvuků bombardování a s obavami. Jsem moc unavená, ale musím uklidit. Nechce se mi dělat vůbec nic a pořád sama se sebou řeším, že se mám starat o sebe, zároveň mám výčitky svědomí – neměla bych jen tak sedět, ale pomáhat. Popravdě bych ale chtěla klid – přečíst si knihu, poslouchat hudbu a stýská se mi i po mé práci. Pomáhám teď sice ve stejné oblasti, ale normálně se čas neměří na vteřiny.

Trochu jsem dnes pracovala a vymyslela jsem program, jak podle situace změnit naši organizaci a být ve válečné době ještě nápomocnější. A už jsem zase ráda, že jsem workoholička.

Dnes mi připadalo, že jsem za těch 19 dní zhloupla, protože nic nestuduju ani nečtu, a nedívám se ani na videa, tedy kromě on-line vysílání o aktuální situaci. Opět nemám moc náladu komunikovat a cítím zlost a nenávist vůči všem Rusům.

Mám ale i dobrou zprávu. Přihlásili se noví partneři, kteří by nám pomohli s vybavením a další pomocí pro nemocnice. Pomáhají mi hledat i finanční prostředky na munici pro strýcovu četu. Chybí jim, chudákům, střelivo, a už jsou blízko Charkovské oblasti.

Neděle byla psychicky náročná. Špatně jsem spala, ale musela jsem brzy vstávat, protože jsme s kamarády jeli do lékáren a odeslat na poštu potřeby do nemocnic v Dnipru a Záporoží. Pak jsme šli na kávu do jedné otevřené kavárny. Doma jsem musela uspořádat odpadky, protože dál třídím.

Jinak mi dnes bylo velmi těžko, takže jsem si musela domluvit konzultaci s psycholožkou. Řešila jsem sama se sebou různé otázky: péči o sebe samu, zda utéct, nebo zůstat v nebezpečném domově, únavu a prázdnotu, exil a všeobecnou únavu Ukrajinců a souzení a porovnávání, kdo je víc Ukrajinec.

Volala jsem s mámou a trochu jsme si pobrečely a povídaly si. Když se náš rozhovor zase stočil k okupantům a obětem, zase jsme se rozhněvaly a vzbudilo to v nás bojovnost – chuť bránit naši zemi a naši identitu.

Maminka mi řekla, že všechny ženy v naší rodině – teta, moje sestra, babička, prateta a její dcery – upekly pirožky pro jednotku, ve které je můj strýc, aby měli vojáci něco sladkého k čaji. Chtějí taky uvařit boršč, ale hledají velkou várnici. Maminka byla nadšená tím, co v Kyjevě dělám, a sama chodí pomáhat jako dobrovolnice. Jsem na ně na všechny moc pyšná.

Kamarádům jsem dnes na zprávy skoro neodpovídala, protože jsem si šetřila a ukládala vlastní energii.

Přidávám dnes i seznam toho, co a jak změnila válka v mém životě.

Jednu věc ale válka nezměnila: duši a tělo obětujeme za naši svobodu.

V noci se mi spalo hrozně. Už několik nocí mívám noční můry a budí mě každý zvuk. Tuhle noc to bylo ještě horší a probudila jsem se s pocitem, že nemám sílu nic dělat a že se mi na to nechce už myslet. Chci dělat obvyklé věci a mít normální život.

Už aby ti rusové (autorka píše Rusy a Rusko s malým r, což na její přání zachováváme, pozn. red.) už zemřeli. Smrt jsem nikdy nikomu nepřála, a už vůbec ne nějakou hroznou smrt, ale když vidím záběry mrtvých rusů a jejich zničenou techniku, cítím nějakou úlevu a odplatu za celý ukrajinský národ – všechny ty lidi, všechna ta města, kulturní bohatství, zajatce…

Mám ráda dobré jídlo, takže jsme se s kamarádkou dohodly, že se sejdeme a já uvařím nějaký dobrý oběd – třeba špagety s boloňskou omáčkou. V obchodě ale nebylo skoro nic. Nemohla jsem si koupit ani jablko, ani jogurt, skoro vůbec nic. Chtělo se mi z toho brečet, z běžného života nezbylo nic – bylo toho na mě už moc. Na jídlo už jsem pak ani neměla chuť a s kamarádkou jsme se potkat nestihly. Večeřela jsem zmrzlinu.

Cítím se velmi opuštěně a na otázky „Jak se máš?“ většinou odpovídám, že se snažím přežít nebo že ještě žiju. Nechci už vysvětlovat, jak se mám, protože nechápu, jak by mi to pomohlo.

Dostala jsem ještě doporučení, abych se přestěhovala na pravý břeh Dněpru, protože na levém to prý může být velmi nebezpečné. Prý je lepší být na pravém břehu, odkud se dá s pomocí vycestovat. Kvůli tomu jsem sháněla někoho, kdo tam ještě zůstal nebo ke komu bych se mohla přestěhovat. Už jsem byla hrozně unavená, ale usnout jsem nemohla.

Stala se i dobrá věc. Sestřičky z Fakultní nemocnice Olomouc mi poslaly maličký dárek. To je tak milé, že mám pocit, že snad mám dnes narozeniny.

Probudila mě zpráva od kamarádky z Chersonu s otázkou, jak se má moje rodina a jestli přežila bombardování. HROZNĚ mě to překvapilo a hned jsem volala mámě. Byla v pořádku! Na Dnipro letěly tři rakety, ale dopadly daleko od našeho domu.

Měla jsem radost, že jsem se dnes viděla s lidmi. Mohla jsem obejmout kamarádku a trošku si s ní popovídat. Pak jsme s řidiči vozili autem náklad pro kyjevské nemocnice, který jsme také museli na poště připravit k odeslání do dalších měst a míst, která potřebují humanitární pomoc nejvíce. Uff… doufám, že všechno dorazí včas na místo určení. Ta únava z téhle činnosti je příjemná, protože děláme dobré věci a obzvlášť balení potřeb pro novorozence dává určitý pocit naděje.

Odpoledne jsme si dali společně oběd a diskutovali jsme – v tuhle dobu je ale téma debaty jen jedno: válka. I v tomhle tématu si ale hledáme věci, kterým se můžeme zasmát. Dnes jsem se poprvé za 16 dní upřímně smála, až mi tekly slzy.

Bavili jsme se také o tom, jestli je za války etické dbát o sebe a dělat věci, které jsme měli rádi před válkou. Jaká jsou v téhle době pravidla toho, co je etické a co není?

Večer mi známý, se kterým jsme se dva roky neviděli, napsal, že ve 21 hodin plánují Bělorusové vstoupit na Ukrajinu a přidat se k rusku, a že mám být opatrná. Trochu mě to zmátlo a byla jsem nervózní kvůli silnějšímu dunění a hřmění venku. Nějak se mi ale podařilo usnout.

Dnešek byl od rána trochu smutný. Kéž bych se probudila s tím, že poslední dva týdny byly jen zlý sen! Myslela jsem dnes na všechny lidi – na Ukrajince i lidi v cizích zemích.

Nejsem politička ani filozofka – jsem ale člověk. Asi už není příhodnější historická chvíle, kdy by měl člověk hájit sebe a své názory. Když k vám domů najednou někdo vtrhne a začne všechno ničit, tak se nedá mlčet. Člověk dělá všechno, aby ochránil své blízké, svůj národ i cizince, kteří bydlí v jeho domě v míru a přátelství. Musí se jim hned zajistit bezpečnost a stát si za svým domem a za každým člověkem.

To se projevuje různě: zajištěním bezpečí pro sebe a svoje děti nebo rodiče, psychologickou podporou a dialogem, nebo finanční pomocí či pokračováním ve své práci – například zásobení obchodů potravinami, udržování chodu elektráren, internetu. Každý z nás má svoji válečnou frontu.

Pro toho, kdo je od těchto událostí daleko, je to možná trochu obtížné pochopit, protože se to ještě netýká jeho domu a může otálet, ale pomoc každého člověka je střípkem, který doplňuje naši mohutnou obranu Ukrajiny – mého domova. Teď už není čas na mlčení, ale na to, aby každý dělal to, co by podnikl v případě, kdyby přišli až k němu domů. Chtěla bych proto poděkovat každému jednotlivci, který je součástí jednoty a jakkoli se zapojuje, protože se řídí humanismem. A určitě takové poděkování plánuji, až Ukrajina zvítězí.

Dnes jsem přemýšlela o drobnostech, které ovlivňují mých posledních 15 dní. Nechtěla bych na ně zapomenout, tak si je zapíšu:

Nezapomínám na ty, kdo válčí a bojují, ale na to se mi myslí těžko, nechám si to na později. Až se vrátí domů živí, tak tehdy o tom budu přemýšlet.

Dnešek začal klasicky – voláním, více než padesáti zprávami, ranním rodinným hlášením a klasickým pozdravem: Dobré ráno, jaká byla noc?

Cítím se dnes lépe, pláč pomáhá, ale musím si dávat pozor na to, aby to byla terapeutická úleva a ne sebelítost. Zase jsem přemýšlela, jestli bych neměla odjet z Kyjeva alespoň na západní Ukrajinu. Skoro všichni odjeli a tlačí na mě, takže jsem to konzultovala se svojí terapeutkou.

Často slýchávám i to, že si uprchlíci v zahraničí vyčítají, že opustili svůj dům a nemohou nijak pomáhat. Já odjíždět nechci, protože vím, že tady pomáhám například perinatologickým centrům a vojenské nemocnici. Stejně mám ale pocit, že nedávám dost, a proto si už představuju své vnitřní dialogy, pokud bych z Kyjeva odjela.

Šla jsem se projít a našla jsem otevřenou kavárničku, tak jsem si dala kávu. Bylo to jako doušek normálního života. Pořád přemýšlím o malých dětech a jejich osudech a o tom, jaké psychické poruchy nás čekají. Nemám možnost si dítě adoptovat, takže bych ráda alespoň pomohla přípravou různých lekcí, kurzů a rehabilitační školky. Mám v tom zkušenosti a vím, že tyhle věci budou potřeba.

Dobrou zprávou je, že do nemocnic dorazilo hodně zahraniční humanitární pomoci, kterou organizuji, a naše finanční sbírka pro vojenskou nemocnici v Kyjevě má ohromný úspěch. Lidé kolem mě jsou velmi pracovití, zodpovědní a spolehliví.

Je už vidět, že dobrovolníci jsou velmi unavení, takže se snažíme podporovat jeden druhého. Musím šetřit síly, kdybych musela odjet nebo pomáhat fyzicky. Všechny zprávy o tom, co dělá rusko, jak páchá genocidu, jsou hrozně bolestivé. Už se normálně dívám na záběry mrtvých rusů (náš ministr školství oficiálně dovolil psát Rusko s malým r a Putina s malým p). Dnes má také narozeniny náš básník Taras Ševčenko. Cítím ve vzduchu jeho sílu. Nebo sílu naší armády?

Později večer Kateryna píše, že ji znepokojila zpráva od kamarádky, že je její sestřenice z vesnice u Kyjeva v zajetí.

Káťa přes den píše nadějně o sbírce, kterou se jí podařilo rozjet. Večer už má ale úplně jinou náladu. „Dnes nebude žádný zápis,“ promiň, píše rozrušená Kateryna. Po chvíli prosí, abych jí poslal dobrou zprávu ze světa.

Nakonec skončíme u rozdílů mezi ukrajinským a českým vzdělávacím systémem. Vzpomíná i svého pětiletého kmotřence, který potřebuje rehabilitaci. Ta je kvůli válce zrušená.

V noci jsem koupila strýci, který je v územní obraně, neprůstřelnou vestu, helmu a nákoleníky a čekám ještě na lékárničku. Doufám, že to všechno brzy dorazí, protože to bylo dost drahé. Strejda mi slíbil, že místo vrácení peněz přežije a zvítězí. Už brzy tam budou bojovat. Pro jeho prapor jsem sehnala i sponzora, který jim sežene nějaké věci. Aby tam můj strýc nebyl jediný v neprůstřelné věstě jako bílá vrána.

Ráno bylo klasické – přes 100 zpráv, volání, odpovědí a řešení problémů, hlášení příbuzným a kamarádům, jestli všichni přežili noc a jaká je u nich situace. Až potom snídaně, káva a noviny. Vstávala jsem s pocitem uvědomění, že tahle válka potrvá opravdu dlouho a že Rusové mají možná strategii podobnou té na Donbase.

Ráno jsem uklidila, nakoupila a předala lidem dokumenty a šla na procházku k jezírku u domu. Všude je ale cítit válečná atmosféra, jezdí auta domobrany, jsou tu bezpečnostní kontroly a zátarasy.

V obchodech se zatím dá koupit skoro všechno, neviděla jsem žádná omezení kromě zákazu prodeje alkoholu. Mám doma sice rezervy, jenže v takovéto situaci se mi ani pít nechce, spíš kouřit. Už ale rok a půl nekouřím, tak si to nechci kazit. Z Charkova mi kamarádka psala, že jí dali jako humanitární pomoc dvě okurky ke kaši a druhý den maso. Dětem do jednoho roku se dává i mléko. Proto si vůbec nestěžuji.

Už dvanáct dní jsem nikoho neobjala a stýská se mi po lidech. Kvůli různým zprávám o smrti známých nebo jejich známých se mi chce plakat, ale slzy si nechám až k vínu, které jsem si přivezla z Chorvatska, na den, kdy skončí válka a Ukrajina vyhraje.

Chce se mi brečet i kvůli pomoci z celého světa, který mi pomáhá zajišťovat dovoz zdravotnického materiálu. Chtěla bych poděkovat každému za obrovskou podporu, ale nevím jak. Občas ale cítím i náhlé návaly zlosti, za které může únava a situace.

Uzavřela jsem dohodu sama se sebou, že se vyspím. Vypětí a můj altruismus už byly tak velké, že jsem si nevšímala sirén. Mám vždycky problém s tím, že se vciťuji do každého, kdo trpí a každému chci pomoct a kvůli tomu jsem spala jen čtyři až pět hodin denně. Dnes jsem konečně spala déle.

Vyzkoušela jsem si kalhoty na běhání a zjistila, že jsem kvůli stresu zhubla čtyři kila. Dnešek jsem si proto vyhlásila dnem dobrých zpráv a klidu, telefonátů s kamarády a příbuznými. Rodiče bydlí 600 kilometrů od Kyjeva.

Stejně jsem ale nakonec řešila logistiku aut, která míří s pomocí do Užhorodu, Žitomiru a Kyjeva. Taky celý den sháním neprůstřelné vesty, helmy, vysílačky pro bojový prapor strýce, který je v řadách územní obrany. Psychicky se cítím lépe a mám síly na zítřek.

Mám se rozhodnout, jestli zůstanu v Kyjevě, nebo odjedu třeba do Lvova, Prahy nebo Mnichova. Nechci nikam jet. Chci zůstat v Kyjevě. Doufám, že přejdeme do protiofenzivy, takže proč bych teď měla odjíždět? Navíc k nám míří další zásilky pomoci do nemocnic a další nemocnice se mi hlásí.

Záviděla jsem dnes lidem v Chersonu, že vyšli do ulic protestovat proti okupantům. Chtěla bych tam být s nimi. Z videí na mobilu jsem cítila velkou sílu a nedokážu si představit, jaká atmosféra byla tam.

Chci si nechat vytetovat slovo Паляниця – paljanica. Rusové neumí říct koncovku „ica“, a proto se tak snadno dají odhalit diverzanti, stačí je přinutit říct „paljanica“. Jde o kulatý chleba z pšeničné mouky s připálenou kůrkou.

V ruských zprávách to ale popletli a říkali, že Ukrajinci nutí Rusy říkat „polunitsa“, což ale znamená jahoda. Navíc tam pak vysílali, jak ruští vojáci trénují výslovnost „paljanice“, aby je nezabili „banderovci“ a „ukrajinští nacisté“. Máme z toho docela legraci.

Den jsem začala s pocitem obrovské zloby na Rusko a Rusy, protože se chovají jako zbabělé krysy. Plánují „operaci“, při které navezou do Chersonu Rusáky z Krymu s ruskými vlajkami a ti tam budou v centru křičet, že je Cherson ruské město a že děkují za „osvobození a humanitární pomoc“. Je to stejná strategie jako v roce 2014. Rusové nechápou, že jim na Ukrajině nikdo nevěří a že jim nikdo děkovat za nic nebude. Mám takovou zlost, že bych snad i sama vstoupila do domobrany: dejte mi zbraň nebo tank!

Lidé umírají. Raketa v jednom místě najednou zabila 38 lidí, ničí města, nemocnice, školy, dětské domovy a potom ta krysa Putin Macronovi říká, že to dělají Ukrajinci.

V 1:40 začalo hořet v Záporožské jaderné elektrárně. Je to největší atomová elektrárna v Evropě. Rusové už jsou asi natolik hloupí, že prostě nevědí, co dělají. Pamatuji, jak jsem se smála, když v Černobylu tanky rozvířily radioaktivní prach, ale záření se zvýšilo jen v těch místech, kde jsou Rusové, takže kazí život sami sobě.

Napsala mi dnes moje známá z Ruska, je to malířka. jejíž obraz mám doma. Píše, že jim je v Rusku také těžko, protože se bojí chodit na demonstrace, a že je máme pochopit. Odepsala jsem jí na to sarkasticky, že se nemají bát, protože jejich vojáci jsou už u nás.

Psychicky se cítím docela dobře, i když nálady lidí jsou proměnlivé. Ve zprávách se už objevuje míň věcí o naší motivaci a odhodlání nebo vítězstvích naší armády a spíš se mluví o tom, jak nás ostřelují.

Povedla se nám neuvěřitelná věc – zítra z Polska pojede operační přístroj do vojenské nemocnice v Žitomiru a neprůstřelné vesty pro vojenské zdravotníky v Kyjevě. Zahajujeme také sbírku peněz pro Kyjevskou vojenskou nemocnici a příští týden pojede z FN Olomouc auto s vybavením pro neonatologická oddělení a oddělení intenzivní péče.

S kolegyní probíráme otázku azylu a toho, jestli vůbec chceme nebo jestli máme odjet z Kyjeva. Je to těžké téma a já nevím, jak se rozhodnout. Chápu, že bych měla odjet, ale vůbec se mi nechce.

Večer jsem si volala s přáteli, ale jeden kamarád neodpovídal, měl vypnutý telefon. Pak napsal, že jeho tři kamarádi zemřeli. Nevím, kde je a co s ním je, protože vezl humanitární pomoc do Irpině a Buči. Neumím vysvětlit proč, ale hrozně mě to ranilo. Když jsem v nemocnici viděla mrtvé, držela jsem se, ale tahle zpráva mě dostala. Nesmím ale brečet, protože tohle přesně Rusko chce. Musíme se držet a raději zemřít, než s nimi mít něco společného a dopřát jim byť minutu vítězství.