Deník z frontové linie: Rychle, musíš být pryč, než tě zaměří ostřelovači

/Od našich zvláštních zpravodajů/

„Musíš být pryč, než tě zaměří ostřelovači. Rychlost je zásadní. Čím rychleji, tím bezpečněji,“ překřikuje Tango řvoucí motor terénního automobilu.

Letíme prašnou cestou plnou výmolů. Devadesát kilometrů v hodině, sto, sto třicet. Jeden chybný pohyb a postarší vůz se může kdykoliv rozbít a být snadným terčem pro nedaleké ruské dělostřelectvo nebo tanky.

Uvnitř sedíme čtyři: my s fotografem, řidič Tango a Brit s přezdívkou Big Red. Na korbě sedí dva Američané Teach a Stumpy a u nohou jim poskakuje krom jiného vybavení několik britských protitankových střel NLAW.

„Když se něco stane, zařvu vlevo, nebo vpravo. To znamená, kterými dveřmi vypadnete ven,“ instruuje nás Tango během řízení.

Z jedné strany řepkové pole, z druhé remízek nízkých stromů. Nebezpečně otevřená krajina. Na poli se válí vypálené dělostřelecké nábojnice. Půldruhého kilometru vlevo jsou ruské pozice.

Brutálně rychlá jízda netrvá déle než deset minut. Pak Tomáš zpomalí. Hlasitě si oddechne.

Přijíždíme do nevzhledného hornického městečka nedaleko Doněcku. Řada nízkých paneláků a dalších sešlých socialistických budov. Všechny mají vytlučená okna. Některé paneláky jsou vyhořelé, v jiných zejí díry po raketách. Na chodnících leží střepy a větve posekané šrapnely. Pobíhají tu desítky hladových koček a psů. Dunění zní téměř permanentně. Jen s různou intenzitou. Střely nám létají nad hlavami. Nejprve dunivý odpal, pak svist a po deseti vteřinách v dálce exploze.

Pusté město leží zhruba čtyři kilometry od ruských pozic. Přesto ho ne všichni opustili. Hrstka lidí různého věku – od teenagerů až po seniory – postává před vchody do svých paneláků a na otevřených ohništích vaří vodu nebo připravují jídlo.

V okamžiku, kdy na sídliště přijede bílá dodávka s velkým červeným křížem, vytvoří se kolem ní chumel. To kaplan Oleg přivezl bochníky chleba, sušenky a nějaké konzervy. Evidentně humanitární pomoc z Česka, protože plechovky jsou popsány česky: konzerva s vepřovým masem nebo směs na rizoto.

Pecen má v podpaží osmačtyřicetiletá Olha. Jak v tom městě duchů může žít? „Blbě. Elektřina nefunguje, vodu nám vozí jednou za dva až tři dny a jídlo dostáváme od pastora…,“ krčí rameny. Pak ale zvýší hlas. „Jenže tady je můj domov, tady jsem se narodila, tady se narodily moje děti a tady klidně umřu,“ říká odhodlaně.

Vedle přikyvuje její sedmnáctiletý syn Daniel. Je v jedenácté třídě, měl by se připravovat na zkoušky, chce být programátor, ale „kdoví, co bude, až přijdou“, říká. A myslí tím ruskou armádu. Nezdá se, že by Olhu a Daniela ta představa nějak děsila. Spíš naopak.

V panelácích není bezpečno, a tak mnozí lidé už téměř sto dní od vypuknutí války přespávají ve sklepech. Do jednoho nás zve sedmačtyřicetiletá Nataša.

V pár zatuchlých podzemních kójích přebývá asi desítka lidí z baráku. Každý obývá svou „ložničku“ o velikosti manželské postele a společný život mají naskládaný na dřevotřískové desce: trvanlivé jídlo, oblečení, svíčky, časopisy… a samohonku. Tu s fotografem Stanislavem prý nesmíme odmítnout. Připíjíme na mír. Jejich oběd – na ohni pečená kuřata se zelným salátem – už ale odmítáme nekompromisně. Jídla je tu opravdu málo. Důkazem toho jsou pasti vytvořené z klacků a síťoviny na chytání holubů. „Nic moc, ale lepší než nic,“ usmívá se odevzdaně Nataša.

Pětapadesátiletý Jurij z prvního patra sousedního paneláku je optimista. „Mohlo by být hůř,“ říká s tím, že do zimy tu vydrží. Pak ale už opravdu bude muset odejít. Jeho sedmaosmdesátiletá máma, která už nemůže vycházet ven, by tu bez topení nepřežila.

Co bude, jestli město obsadí Rusové a vznikne tu protektorát? Lidé kolem toho opatrně našlapují a nechce se jim moc odpovídat. Je ale zjevné, že mnozí z těch, co zůstali, ruskou okupaci uvítají.

Další zběsilá jízda po rozbitých silnicích a polňačkách. Míříme k nedaleké šachtě.

Ještě počátkem roku se tu těžilo uhlí. Teď je celá monstrózní budova včetně důlní věže a okolních budov vybombardovaná. Rusové jsou jen pár stovek metrů daleko. Ukrajinským vojákům a dobrovolníkům se tu daří držet stejnou pozici od počátku války. Nepříteli nedali prý ani metr.

Jurij nás bere po okolí. Rusové se tu vyřádili. „V březnu to začali kropit vším, co měli k dispozici. Hrozné. Byli jsme schovaní uvnitř a modlili se, aby se to na nás nezřítilo,“ popisuje začátek nekonečného bombardování a ukazuje na nejviditelnější památku: pět metrů hluboký a osm metrů široký kráter. Způsobila ho takhle velká raketa, Jurij rozpaží. Části rakety jsou rozprsklé po okolí. Pak mu ruka vystřelí nahoru. „Tam dopadly bomby shozené z letadel.“ V křoví si prohlížíme zbytky padáku, na jehož konci je ještě držák, který bombu nesl.

„Je to druh termobarické zbraně, která při dopadu uvolní hořící částečky. Ty proniknou všude a všechno vypálí. Obyčejná munice ničí objekty zvenčí, zatímco tato je vypálí zevnitř,“ popisuje ničivý účinek bomby jeden z vojáků.

„Na jednom místě se nesmíme zdržovat moc dlouho. Rusové vědí, že tu jsme, musíme jet,“ velí Tango. Opět téměř letíme prašnou cestou.

A má pravdu. Nepřítel to věděl. Po pár minutách jízdy se rozezní dunění. Ve zpětném zrcátku vidíme kouř vycházející z míst někde kolem šachty. Na tachometru opět přes sto kilometrů v hodině.

Pak zazní rána a auto začne poskakovat. Prasklá pneumatika. Na tom nejhorším místě. Na otevřené planině. Půldruhého kilometru je ruské dělostřelectvo, v remízku jsou schované ruské tanky.

„Vpravo do krytu,“ křičí Tango.

Vybíháme z auta a schováváme se v betonovém přístřešku.

Guma je na několika místech rozšklebená. Tomáš kamsi volá a do deseti minut pro nás přijede jiné auto. My nasedáme, Tango s Big Redem zůstávají. Musejí se nějak postarat o terénní vůz. Dobrá auta tu jsou otázkou přežití.

Na základnu přijíždějí průzkumníci až po setmění a vyprávějí, co se stalo po našem odjezdu. „Pět minut poté začalo ostřelování. Sto metrů od nás dopadlo pět až šest tankových střel,“ říká Tango. V těchto podmínkách vyměňovali kolo. „To se mi stalo poprvé a zrovna s vámi. To je fakt pech,“ směje se špinavý Tango.

A je rád, že jsme z toho všichni vyšli se zdravou kůží.