Deník z frontové linie: Nepřítel je 7 kilometrů daleko. Ale oči má všude

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajů/

„Mně říkají Tango. Jsem velitel průzkumné diverzní jednotky, která spadá pod vojenskou rozvědku ukrajinského ministerstva obrany. Ohledně zařazení víc prozradit nemůžu. Tohle je Jimmy z Kalifornie, říkáme mu Stumpy čili Prcek. Tohle je John z Velké Británie, má přezdívku Big Red neboli Velký zrzek,“ představuje dvojici mužů v českých uniformách s českými vlajkami na rameni pětačtyřicetiletý Tomáš.

Jeho jednotka o tuctu převážně zahraničních bojovníků si říká Ronin Recon. Ve znaku mají samurajskou masku v ukrajinských barvách a útočný nůž.

„Ronin je samuraj bez pána, Recon v angličtině znamená rozvědka. Jsme samostatná jednotka plnící převážně průzkumné úkoly v týlu nepřítele, ale samozřejmě děláme podporu přímo v bojích,“ vysvětluje Tomáš, který – ač nevoják – byl jmenován velitelem. I proto, že hovoří plynule anglicky i rusky. Komunikuje s velením ukrajinské brigády i s vlastními lidmi.

Před třemi týdny poskytl Seznam Zprávám rozsáhlý rozhovor, v němž popsal své působení na frontové linii na východě Ukrajiny. Dohodli jsme se, že za ním přijedeme a strávíme s jeho jednotkou několik dní. Když získal povolení od ukrajinského ministerstva obrany a šéfa jeho brigády, vyrazili jsme.

Sedíme v zahradní restauraci nedaleko Doněcku. Dohadujeme podmínky pobytu s jeho jednotkou.

„Nesmíte prozradit naši polohu. Nesmíte zapínat mobilní telefony a před publikováním chceme schválit všechny fotografie, které zveřejníte. Nesmí na nich být žádné obličeje, žádné vojenské insignie nebo charakteristická místa v okolí. Důvod je jednoduchý. Neohrozit bezpečnost naší jednotky. Je válka a nepřítel má oči všude. I na internetu,“ vysvětluje Tango.

Dojednáno.

Balíme spacáky, karimatky, neprůstřelné vesty, vodu, jídlo na pár dní a s fotografem Stanislavem Krupařem sedáme k Tangovi a Stumpymu do terénního vozu. Big Red jede v obstarožním osobáku za námi.

V rychlosti prolétáváme téměř vylidněnými vesnicemi. V polích se linou vykopané zákopy, u krajnice jsou cedule varující před nastraženými minami. Míjíme zničenou vyhořelou dodávku.

Obyčejný omšelý dvoupatrový dům uprostřed zapadlé vesnice u Doněcku. Rodina ho krátce po vypuknutí války opustila a armádě prý povolila jeho využití. Okna jsou zatemnělá, z ulice není poznat, že tu někdo přebývá.

„Tady bude náš základní tábor. Nepřítel je zhruba sedm kilometrů daleko. Chlapi, kdyby se cokoli stalo, letěla stíhačka, vrtulník, zněly rány z raketometů, hned utíkejte do garáže,“ říká na úvod Tango.

Garáž je úkryt. Tady většina chlapů přespává. Vpředu jsou na zemi rozložené karimatky, spacáky, v rohu stojí stará železná postel. Tam spí pyrotechnik. Podél zadní stěny je provizorní zbrojní sklad. V dřevěné krabici jsou vyskládané útočné pušky: kalašnikovy AK-74, české BREN dvojky nebo československé Škorpiony vz. 61. Vedle leží moderní odstřelovačka v ráži 338 Lapua a legendární americká M14 s optikou. Největší pozornost ale upoutají impozantní protitankové střely. Na zemi leží americké Javeliny, britské NLAW (lehká protitanková zbraň nové generace), německé panzerfausty, ale i archaická sovětská Strela-2.

„A to je jen zlomek toho, co tu normálně používáme. Během pár dnů to zas doplním,“ říká Tango za občasného dunění bombardování. Dnes je ale prý docela klid.

Rychle vybalit a jede se na průzkum okolí. Zastavujeme ve vedlejší vesnici. Opět naprosto obyčejný omšelý rodinný dům. Tady měla jednotka základnu před dvěma týdny.

15. května ve dvě hodiny odpoledne začalo bombardování. Rusové sem vypálili sérii kazetových bomb, které většina zemí světa zakázala ve válkách používat. Jedna z nich explodovala u baráku. Železné válečky, které jsou v dutině kazetové bomby, se rozletěly po celém okolí. Vydloubáváme je ze dveří, ze stěn, udělaly díry do oken. Některé vlétly do domu.

Dva válečky se tehdy zavrtaly do stehna Tomášova ukrajinského kulometčíka. Léčí se v nemocnici na západní Ukrajině. Zbytek jednotky vyvázl bez zranění.

Na vesnici ten den dopadlo tak deset až patnáct kazetových bomb. Tady železné válečky ale zabíjely. Zasáhly šedesátiletou ženu pracující na poli. „Když jsem k ní přiběhl, už jí nebylo pomoci,“ konstatuje Tango. Další žena měla roztříštěné rameno, i další lidé byli zraněni.

Vesnice podél frontové linie jsou vylidněné. Až na výjimky. Je krásně teplo, svítí slunce a na lavičce před rodinným domem sedí šestapadesátiletý Olexander s jednašedesátiletou Natalií. Kouří cigaretu a čemusi se smějí. Proč neodjeli? „Co s nimi,“ ukazuje žena se zářivým úsměvem zlatých zubů na ohradu, kde se pase stádo koz a stračena. „Nemůžeme je tu přece nechat. My tu žijeme a my tu třeba i umřeme,“ konstatuje se stoickým klidem.

Devětatřicetiletý John z Leicesteru je vizáží klasický Brit. Velké žlutozelenomodré oči, zrzavé vlasy, věčně spálený obličej i krk. Třináct let strávil v britské armádě. Absolvoval čtyři mise v Afghánistánu, čtyři v Iráku. Když armádu opustil, nebyl prý, jak sám říká, dobrý civilista. „Samé party, hodně alkoholu, prostě jsem se v tom životě dost plácal,“ vypráví nám během čekání na doplnění nádrže benzinu.

Před dvěma lety dostal John zajímavou práci. Stal se z něj covidový manažer u natáčení jakéhosi  hollywoodského filmu v Kyjevě. Kontroloval a organizoval vše kolem covidových opatření a testů. A tady se seznámil s pětatřicetiletou Ukrajinkou Jevgenií. Zamilovali se. Na Ukrajině zůstal a země mu přilnula k srdci.

24. února, kdy Vladimir Putin bezostyšně napadl suverénní Ukrajinu, stál na letišti v Londýně a čekal na odlet do Kyjeva. Marně. Let byl zrušen. V ten moment, kdy sledoval dění na televizní obrazovce, měl prý jasno. Rozloučil se s blízkými, přebukoval letenku do Varšavy, odcestoval do Lvova a tam se přihlásil mezi dobrovolníky.

„The best version of me is when I'm doing this,“ cituji Johnova slova. Volně přeloženo – tím, co tu dělám, se projevuje to nejlepší ze mě. „Chci, aby Ukrajina byla můj domov a udělám pro to vše,“ říká a ukazuje na svou útočnou pušku BREN dvojku české výroby, na níž má vyryto jméno své milé.

V jednotce působí jako paramedik. V batozích, které má neustále s sebou, nosí zásoby obinadel, škrtidel, obvazů, ale i lahvičky s morfinem, ketaminem nebo sešívačkou na kůži a „pušku do dřeně“. Jde o nastřelovací zařízení, kterým lze v urgentním případě dostat medikamenty či roztoky přímo do kostní dřeně zraněného.

Práce má prý John dost. A je zatím jediný, který má coby „zářez na pažbě“ i tank. Zlikvidoval ho střelou NLAW před týdnem.

Dnes vaří Prcek. Brambory, uzenina, vajíčka, nějaké koření. Vše nahází do velkého hrnce a na otevřeném ohni smaží.

Vzpomíná na hody před dvěma týdny. Zmiňovaná kazetová bomba dopadla i mezi pasoucí se krávy. Tři zabila. Od majitele stáda dostali bojovníci svíčkovou, líčka a žebra. „To byla žranice,“ vzpomíná třiadvacetiletý světlovlasý Kaliforňan Jimmy. Jídla i pití mají průzkumníci nicméně dostatek.  Zásobování a lidská solidarita prý funguje bezvadně.

Společná večeře na zahradě, poslední průzkum vesnice, komunikace s okolními štáby a garáž se už plní. Kolem desáté večer je zhruba desítka bojovníků několika národností zalezlá ve spacácích. U hlavy mají zbraně. Ty jsou vždy připravené k použití.

Útok může přijít kdykoliv.