Dělostřelci ani neviděli nepřítele. Přesto odešli s poruchou, co ničí život

Spojené státy v letech 2016 a 2017 při ofenzivě proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku zvolily nezvyklou strategii. Washington se ve snaze snížit vlastní ztráty rozhodl co možná nejvíc využít úderů na dálku.

Strategie fungovala. Dělostřelecká palba oslabila pozice Islámského státu natolik, že ztráty v následných bojích byla minimální. Operace si ale podle zjištění deníku New York Times (NYT) vyžádala bolestivou daň jinde – překvapivě mezi samotnými dělostřelci.

Deník v rámci vyšetřování vyzpovídal přes 40 z nich – a jejich rodiny – napříč 16 americkými státy. Zmapoval také neúspěšné snahy armády zjistit, co se s dělostřelci, kteří vypálili nezvykle velké množství granátů, stalo.

Některé indicie a výpovědi expertů naznačují, že zdravotní problémy čítající úzkosti, panické záchvaty, noční můry, deprese a halucinace způsobilo poškození mozku z tlakových vln. Studium fenoménu ale značně ztěžuje skutečnost, že daný druh poškození je pozorovatelný jen pod mikroskopem. Žádné vyšetření, které by ho odhalilo u živého člověka, neexistuje.

Mnoho případů podle NYT skončilo sebevraždou či pokusem o ni, značná část postižených dělostřelců také byla kvůli zdravotním problémům propuštěna z armády bez nároku na invalidní dávky či jinou podporu. Některým byla diagnostikována posttraumatická stresová či jiná porucha. Do nebezpečí se přitom sami nikdy nedostali, ani nebyli svědky jakéhokoliv násilí.

Námořní pěchota i armáda uvedly, že kvůli zraněním některých členů dělostřeleckých posádek v Iráku a Sýrii zavedly nové programy, které mají omezovat vystavení tlakovým vlnám z vlastních houfnic. Jak ale podle NYT vyplývá z rozhovorů s veterány i z neochoty jednotlivých složek ke komunikaci, není vyloučené, že by se to, co se stalo dělostřelcům ze Sýrie a Iráku, mohlo stát v budoucnu i dalším americkým vojákům.

Zatímco při operaci Pouštní bouře v roce 1991 dělostřelci vypálili v průměru 70 granátů za šest týdnů, v začátečních fázi války v Iráku v roce 2003 měla jedna posádka vypálit v průměru 260 ran, v Sýrii v roce 2016 jedna z nepostiženějších dělostřeleckých baterií (baterie Alpha z 1. praporu 11. pluku námořní pěchoty) vystřelila 1100 nábojů za dva měsíce. Některé houfnice obsluhované baterií Fox, která nahradila Alphu, měly vypálit dokonce 10tisíckrát, uvádí NYT.

Po generace se podle deníku maximální bezpečný počet výstřelů pro posádky stanovoval podle úrovně nebezpečí pro ušní bubínky a plíce. To se v poslední době mění a mezi lety 2018 až 2022 prošlo Kongresem několik zákonů, které Pentagonu nařizují zabývat se i měřením a bezpečnostními protokoly, které berou v potaz poškození mozku.

V Sýrii a Iráku v letech 2016 a 2017 bylo ale tempo palby tak velké, že někteří vojáci pociťovali příznaky podobající se příznakům po otřesu mozku už během služby. Přesto si nikdo nestěžoval a tempo palby nepolevilo.

To nejhorší pro řadu dělostřelců přišlo až po návratu do Spojených států.

„Když přišel Javier Ortiz domů z tajné mise v Sýrii, v jeho kuchyni se objevil duch mrtvé holčičky. Byla bledá a pokrytá křídovým prachem, jako kdyby ji zasáhla exploze,“ popisuje NYT začátek objevování se příznaků jednoho z dělostřelců. Ortiz si byl jistý, že duch je důsledkem kletby, kterou na něj seslali jeho mrtví nepřátelé.

O několik dní později se nedaleko od Ortizova bydliště v kasárnách odehrála další podivná scéna. Dvaadvacetiletý mariňák Austin Powell vyběhl z pokoje, se slzami v očích vyhledal svého souseda a křičel na něj, že „něco slyšel u sebe v pokoji“. Jeho soused, dvacetiletý Brady Zipoy, místnost prohledal a nic v ní nenašel.

Zipoy měl však podobné problémy také. Zničehonic se při zavazování tkaničky svalil na zem po náhlém závalu emocí, které byly tak intenzivní a bizarní, že je sám nedokázal popsat slovy. Oba vojáci se proto shodli, že vyhledají pomoc lékaře.

S jejich problémem jim ale nikdo nepomohl.

Powell odešel z armády a stal se řidičem kamionu v Kentucky. Panické záchvaty ho ale trápily i tam a v roce 2018, rok a půl po návratu ze Sýrie, se zastřelil.

Zipoy se přestěhoval do domu svých rodičů a začal studovat univerzitu. V roce 2020 začal slyšet hlasy a vidět skryté vzkazy na dopravních značkách. Pár dní poté při záchvatu vešel do náhodného domu a zabil náhodného muže.

Ortiz musel podle NYT odejít z armády poté, co v zoufalé snaze usnout zkusil marihuanu. K užití drogy se následně přiznal a byl propuštěn bez nároku na kompenzace. Bydlí v domě s exekucí a kvůli bolestem hlavy a výpadkům paměti si neudrží práci. Ducha holčičky prý nadále vídá.

Podobných příběhů NYT popsal ještě několik. K alespoň jedné sebevraždě došlo v každé ze čtyř deníkem vyšetřovaných baterií. Mnoho vyzpovídaných jedinců potvrdilo, že se o sebevraždu pokusilo nebo na ni myslí.

Námořní pěchota USA začala věc vyšetřovat více než rok po začátku výše popsaných problémů a objednala studii v rámci nejpostiženější jednotky. Studie probíhala výlučně prostřednictvím přezkumu zdravotních záznamů členů jednotky. Žádný z nich nebyl zvlášť vyšetřen nebo vyzpovídán.

Přesto byla v roce 2019 zveřejněna zpráva se závěrem, že posádky utrpěly zranění v důsledku palby z vlastních zbraní. Více než polovině vojáků z nejpostiženější baterie bylo nakonec diagnostikováno traumatické poranění mozku. Zpráva varuje, že zkušenosti ze Sýrie ukazují, že dlouhodobé pálení vysokého množství nábojů z houfnic může vojáky „vyřadit“ rychleji, než je možné vycvičit další, aby je nahradili. Zpráva také uvádí, že armáda tuto hrozbu nebere dostatečně vážně.

Ke stovkám vojáků, kteří byli součástí mise, se ale tato informace od armády nedostala. Místo toho armáda k poškozeným přistupovala jako k vojákům s běžnými psychiatrickými poruchami, anebo neposkytla vůbec žádnou léčbu.

Vědecké poznání příčiny takového poškození mozku je podle NYT ještě v plenkách. Hlavní hypotézou ale je, že tlakové vlny mohou v mozku způsobit miniaturní jizvy, kvůli kterým může následně docházet k přerušení neuronových spojení.