Článek
Přiznejme si, málokdo tomu věřil. A to přesto, že západní politici už mnoho týdnů pouštěli do světa informace ze zpráv svých špionážních služeb: Moskva chystá okupaci celé Ukrajiny s cílem dosadit tam loutkovou vládu.
Spíše se zdálo, že ruská vojska nanejvýš napochodují do separatistických republik na Donbase. Případně se pokusí uštípnout něco navíc, například pozemní koridor podél Azovského moře ke Krymu, aby se tam nemuselo z Ruska jezdit jen přes most.
Putin není přece až takový blázen, aby chtěl vojensky ovládnout celou obrovskou zemi, znělo znalecké krédo ještě začátkem tohoto týdne. A navíc má před sebou ještě mnoho let, aby mohl, až věc vyšumí podobně jako okupace Krymu a svět se začně zabývat něčím jiným, ve svém tažení za obnovou Sovětského svazu opět po kousku pokračovat.
Špionážní scénáře o akutně hrozícím velkoplošném útoku s cílem zapíchnout na kyjevském Majdanu do země ruskou vlajku zkrátka vyznívaly jako pěna dní v rámci informační války. Vypadalo to, že se vypjatým bubnováním na poplach spíše jen utužuje jednota evropských zemí, která je, jak notoricky známo, poněkud křehká, když jsou ve hře ekonomické, zejména pak energetické zájmy.
Náhle to tu ale bylo. Spolu se dvěma Putinovými televizními projevy, úterním večerním a čtvrtečním ranním, v nichž jsme mohli nahlédnout do tváře, v níž se zřetelně rýsoval Adolf Hitler, chyběla pouze patka a knír. Tvář nenávistí a velikášstvím posedlého psychopata, který má moc, chce zabíjet a neštítí se žádné lži – například té, že je na Ukrajině páchána genocida Rusů. Kde, kdy se tam v posledních letech stalo něco takového?
Zčistajasna jsme procitli z naivity, všichni. Podobně jako se to stalo 11. září 2001, kdy také nikdo nečekal útok tak obřích, spektakulárních rozměrů. A to přesto, že Usáma bin Ládin dal o sobě předtím už několikrát náležitě vědět. Například při koordinovaném útoku na americké ambasády v Keni a Tanzánii v roce 1998, kdy zahynulo přes dvě stě lidí.
Možná ke skepsi vůči zprávám tajných služeb tentokrát přispěla i zkušenost, jak se loni v létě spletly třeba ve věci rychlosti, s jakou se tálibánské hnutí zmocní Afghánistánu poté, co tam spojenci sbalí kufry. Nebo samozřejmě jak se před dvaceti lety sekly, když šlo o to, jestli irácký diktátor Saddám Husajn vyvíjí a skladuje zbraně hromadného ničení.
Jenže nic naplat, Vladimir Putin je na scéně už déle než dvě dekády. Neměli jsme bláhový pocit, že ho máme už přečteného a že nás nemůže zase až tak překvapit? Měli.
Právě i kvůli této naivitě, která se samozřejmě týká nejen obecně celosvětové, nýbrž i zdejší politické, novinářské i akademické sféry, jsme teď v téhle situaci.
Proto rovnou k věci. Na Ukrajinu začaly konečně v posledních hodinách proudit i české zbraně – které tam měly být už dávno. Stále jich je však žalostně málo. Berme už vážně Putinem opakovaně vyřčená slova ohledně někdejších členských států Varšavské smlouvy, tedy i Česka: Podle něj by z nich měly síly aliance NATO odejít.
Padne-li Ukrajina do Putinových rukou, můžeme očekávat, že tlak, aby se Česko touto cestou opět stalo vazalským státem Moskvy, výrazně zesílí.
Ukrajina zkrátka potřebuje nejen pistole a náboje, ale to nejlepší, co v českých arzenálech máme, včetně těžké techniky. A my tady potřebujeme vládu, která lidem řekne pravdu do očí. I kdyby zbraně byly dopravovány jen k ukrajinské hranici, může se stát, že Rusko na konvoj zaútočí ještě před příjezdem. Ale to nás nesmí zviklat.
Obrana Ukrajiny je i obranou Česka. Jako hynou Ukrajinci dnes, mohou zítra i Češi. Není jiné cesty, jak se ubránit před novodobým Hitlerem.
