Dějiny se přepisují srdcem. Důkaz dal Mel Gibson ve filmu plném chyb

Ano, ta otázka je zcela na místě a je třeba ji vyjasnit hned na začátku: proč se tady máme zabývat nějakým skotským povstalcem, který zemřel před víc než 700 roky? To je absurdní, ne? Ještě absurdnější, než když se děti ve 4. třídě začínají učit o Přemyslovcích a kupci Sámovi.

Zajímá nás William Wallace proto, že Mel Gibson si poutavě nabarvil obličej a poeticky běhal po skotských kopcích? Spíše ne. Je to ikonický film. Ale také je to velký kýč, a navíc spíš už pro pamětníky.

Takže proč mají Seznam Zprávy zapotřebí jen kvůli výročí – bitva u Stirlingu, 11. září 1297 – probírat životní osudy nějakého Skota, o kterém skoro nikdo nic neví, a který – při vší úctě – skoro nikoho nezajímá?

No, právě proto. Je to hrdina, který přichází z mlhy dávnověku. A po staletí se jeho obraz stává důležitou součástí dějin. Přivlastňují si ho politici, historici, umělci. I Mel Gibson. Ověřených informací o jeho životě je málo. Emocí s ním spjatých mnoho.

To jsou dějiny. A jejich přepisování. Hrdinové, o kterých dohromady nevíme nic. Ale opakovaně máme potřebu se k nim hlásit a vyjadřovat.

To jsou dějiny: tvořit hrdiny k obrazu svému.

William Wallace se narodil v roce 1270 do rodiny nižší šlechty. A to je přibližně vše, co víme o jeho mládí. Pravděpodobně z něj rodina chtěla mít kněze, na svoji dobu byl vysoce vzdělaný, ovládal francouzštinu a latinu, uměl psát.

A velmi pravděpodobně měl už před začátkem bojů za skotskou nezávislost nějaké vojenské zkušenosti. Je možné, že byl žoldnéřem ve vojsku anglického krále při jeho taženích do Walesu nebo do Irska.

Víceméně vše ostatní se dozvídáme od Slepého Harryho, autora epické skladby napsané kolem roku 1477. Harry tvrdil, že jeho pramenem byla kniha Wallaceova přítele z mládí a později i osobního kaplana Johna Blaira. Historici o existenci této knihy ale pochybují. Je tedy možné, že básník vycházel jen z tradičního lidového vyprávění a shromáždil příběhy o Wallaceovi z celého Skotska. Vznikl základ obrazu národního skotského hrdiny.

Ostatně z balady Slepého Harryho vychází i scénář filmu Statečné srdce. Filmu, který nechybí snad v žádném žebříčku velkofilmů, které s dějinami zacházejí velmi volně, respektive se dopouštějí mnoha chyb.

Historička Sharon Krossa o filmu napsala: „Události nejsou zachyceny správně, data nejsou správně, charaktery nejsou správně, jména nejsou správně, oblečení není správně, krátce – skoro nic tam není správně.“

Dva konkrétní příklady: kilt, ve kterém Wallace ve filmu chodí, či častěji běhá, v jeho době neexistoval. A královně Isabele, která se do něj ve filmu zamiluje, byly v době bitvy u Stirlingu dva roky.

Tvůrci filmu Randallu Wallaceovi to bylo jedno. „Má Slepý Harry pravdu? Nevím. Ale vím, že promlouvá k mému srdci. A to je důležité,“ vysvětlil scenárista.

A jsme u toho: Fakta? Pravda? Ale kdeže! Srdcem zkoumáme nejenom umění, ale i dějiny.

Co víme o „skutečném“ Wallaceovi? Respektive na čem se shodnou historici?

Není toho mnoho. V roce 1297 William Wallace opravdu v Lanarku zabil vysokého anglického úředníka. Zda to souviselo se smrtí jeho ženy, jisté není. Wallace se poté připojil k Williamu Hardymu a společně s jeho muži zaútočili na město Scone. Vyhnali z něj anglického soudce. Podobné akce probíhaly na mnoha místech Skotska. Proč?

Velmi stručně, žádný školský dějepis: V roce 1286 spadl skotský král z koně a zabil se. O nástupnictví se ucházelo 13 skotských šlechticů, hrozila „občanská válka“. Anglický král Eduard I. využil rozpory mezi Skoty a pokusil se zemi připojit k Anglii. Zpočátku se mu dařilo, vyhrál bitvu u Dunbaru. Pak ale přišlo 11. září 1297.

Skoty vedli Wallace a Andrew Moray. Angličané měli výraznou převahu, udělali ale obrovskou chybu. Podcenili Skoty a rozhodli se přejít přes řeku po úzkém mostě. Vešli se na něj nejvýš tři muži vedle sebe. Wallace a Moray počkali, než přes most přešla první část anglického vojska, obklíčili je a zmasakrovali. Zbylí Angličané neměli šanci přispěchat na pomoc dost rychle. A stáhli se.

Wallace a Moray získali po bitvě titul Ochránců Skotska neboli zástupců krále. V následujícím roce utrpěl Wallace od anglického vojska drtivou porážku u Falkirku. Jeho prestiž vůdce dostala tvrdou ránu, vzdal se titulu Ochránce a pravděpodobně uprchl do Francie.

Po návratu do Skotska ho Angličané zajali. 23. srpna 1305 byl v Londýně jako velezrádce odsouzen k smrti oběšením a rozčtvrcením.

Poprava měla několik fází: nejprve kůň přitáhl nahého Wallace na místo popravy, následovalo oběšení, ale obratní kati stihli odsouzeného odříznout, dokud ještě žil. Jinak by to pro něj byl příliš mírný trest.

Na řadě totiž ještě bylo vytržení pohlavních orgánů a vyjmutí některých vnitřních orgánů. Střeva pak před Wallacem spálili. Následovalo stětí, takže závěrečné „rozčtvrcení“ se už rozhodně odehrávalo po Wallaceově smrti.

Když to shrneme, tak toho zase tak moc není: jedna vražda anglického úředníka, jedna vyhraná bitva, jedna prohraná bitva, zajetí a poprava.

Na post národního hrdiny to ale stačí.

Odvážný, spravedlivý, moudrý… A bojující proti Angličanům. Wallace se od konce 15. století stal symbolem, národním hrdinou. Skotsko si sice až do začátku 18. století udrželo nezávislost, ale vztahy s Anglií byly napjaté. Často přerůstaly ve válečné střety. Skotové dokonce spolupracovali s odvěkým nepřítelem Angličanů číslo jedna, s Francouzi.

V roce 1707 vešel v platnost zákon, který obě země sjednotil. Mise Williama Wallace tím ale neskončila. Romantický obraz národního hrdiny nově rozvinuli básník Robert Burns a spisovatel Walter Scott. V polovině 19. století však ten obraz nabyl poněkud schizofrenních rysů. Rysů, které odpovídaly rozdělení skotské společnosti na unionisty a separatisty.

V 60. letech 19. století byl vztyčen obří Wallaceův památník. Je to téměř 70 metrů vysoká neogotická věž postavená na kopci nad Stirlingem. V rámci projektu spojili síly skotští nacionalisté s konzervativními unionistickými aristokraty. A byl tu nový Wallace: předchůdce těch, kteří toužili po unii s Anglií. Ano, zásadním dílem přispěl k budování skotské národní identity. Ale to byl jen předstupeň k tomu, aby si Skotové mohli naplno uvědomit, co opravdu chtějí. Aby se jako rovný s rovným mohli spojit s Anglií.

Z nesmiřitelného romantického rebela se stal moudrý konzervativec. Nebo spíš z různých úhlů pohledu vypadal Wallace jinak. A nezůstalo u dvou pohledů. Anglický historik GM Trevelyan ve své knize Dějiny Anglie z roku 1937 Wallace charakterizoval jako „geniálního guerillového vůdce, který zapálil oheň, jenž už nic dalšího neuhasilo… Přinesl světu novou ideologii a tradici nesmírné síly – demokratické vlastenectví“.

Demokrat ani vlastenec v moderním slova smyslu Wallace nebyl ani vzdáleně. Ale takové anachronismy a zvraty dobře známe z vlastního dějepisu a vlastní mytologie. Husité, jednou spravedliví předchůdci proletářské revoluce, jindy bezcharakterní lapkové, kteří vypalovali kostely a vraždili, na koho přišli.

Dějiny. A hrdinové k našemu obrazu.

V roce 1997 byla na parkovišti Wallaceova památníku vztyčena téměř čtyřmetrová socha Williama Wallace. Vyvolala ostré diskuse zejména proto, že Wallace tu vypadá jako Mel Gibson. Podstatu sporu dobře vystihl autor sochy Tom Church: „Vím, že puristi si o ní nemyslí nic moc, ale turisté ji zbožňují.“ Po 11 letech ale nakonec Památník sochu autorovi vrátil. Ten ji nyní vystavuje ve své soukromé galerii.

Rok po uvedení filmu Statečné srdce zaznamenal Stirling a celé Skotsko obecně výrazné posílení turismu. Na Wallaceových slavnostech v roce 1996 bylo 167 tisíc turistů, což byl skoro trojnásobek oproti předchozímu roku. A turistické agentury odhadovaly, že „efekt Statečného srdce“ přinesl Skotsku až 15 milionů liber navíc z turistického ruchu, (v roce 1996 to bylo přibližně 600 milionů korun).

Film vyvolal ve Skotsku i po celém světě velký zájem o skotskou historii. A podle skotské spisovatelky Lin Anderson sehrál snímek zásadní roli v rámci skotského hnutí za nezávislost. Píše o tom v knize Braveheart: From Hollywood to Holyrood. V roce 1997 si totiž Skotové v referendu odhlasovali vznik samostatného skotského parlamentu, a tedy i výrazné posílení autonomie v rámci Velké Británie. Budova parlamentu sídlí v edinburské čtvrti Holyrood.

William Wallace vyhrál bitvu u Stirlingu. Slepý Harry a Mel Gibson ten projekt dotáhli dál. Stvořili hrdinu, který Skoty přes staletí vede k pokojné revoluci.

Zatím to neklaplo. V roce 2014 si Skotové v referendu nezávislost neodhlasovali – 55 % voličů hlasovalo proti. Druhé referendum skotská vláda naplánovala na letošní říjen. Vzhledem ke krizi skotské vládnoucí strany a zamítavému stanovisku britského ústavního soudu však referendum neproběhne. Podle aktuálních průzkumů veřejného mínění stále mírně vedou zastánci unie, ale jde jen o rozdíl několika procent.

Budova skotského parlamentu nicméně stojí od roku 2004. A bez ohledu na politiku je to mimořádné dílo spojující tradici a postmodernu. Stojí v sousedství oficiálního sídla britských králů a královen ve Skotsku a přilehlého královského parku. Jen kousek cesty je to k úpatí kopce Arthur's Seat, který legendy často označují za místo, kde stál hrad Camelot krále Artuše. Do historického centra Edinburghu je to jen kilometr.

Samotnou budovu ale charakterizují nečekané a originální motivy španělského architekta Enrica Mirallese. Použité materiály, barvy a linie naznačují siluety postav a předmětů, které vytvářejí těžko uchopitelnou a naléhavou směs dojmů.

A jsme konečně u toho: jednou ze siluet, kterou linie budovy evokují, je obraz Bruslící reverend. Je to možná nejpopulárnější skotský obraz. Jeho autorem je klasický skotský portrétista Henry Raeburn, zobrazen je kazatel skotské církve Robert Walker. Obraz vznikl kolem roku 1795.

Jenže v roce 2005 přišel kurátor Stephen Loyd ze Skotské národní galerie s převratnou tezí: autorem obrazu není Raeburn. S největší pravděpodobností obraz namaloval Francouz Henri-Pierre Danlaux. Rozumíte? Kdyby alespoň jiný Skot? Ale Francouz?!

Vedení Národní galerie Loydovu tezi odmítlo a začal dosud neukončený spor o to, kdo Bruslícího reverenda namaloval. Reverenda, který se navíc už klouže i po stěně národního parlamentu.

V roce 2013 přišla pro konzervativce další rána. Vědci prozkoumali Raeburnův obraz rentgenovými paprsky. Experiment prokázal, že autor obrazu nepoužil speciální techniku, kterou Raeburn používal – podkres obličeje bílou olovnatou barvou. Bruslící reverend by byl jediným z tisíce Raeburnových portrétů, kde by autor tuto techniku nepoužil.

Národní galerie argumenty opět nepřijala. Stále nevidí, že by autorství vyvrátily jasné důkazy. Na webových stránkách galerie nadále připisuje obraz Raeburnovi. Dodává ale: „Tento malý obraz zobrazující postavu v pohybu se nepodobá ostatním známým Raeburnovým portrétům.“

Takže je to ještě lepší! Nejenom, že je to pravý Raeburn, ale je neobvyklý. Je vzácnější. Když jsou vaše srdce a národní hrdost přesvědčeny, že je něco pravé a ryzí, tak co s tím tak asi může udělat nějaký rentgen?

William Wallace, Henry Raeburn… Kteří jsou ti praví?

Oprava: V článku bylo chybně uvedeno jméno anglického krále Eduarda II., správně je Eduard I.