„Dějiny jako klevety.“ Filipínci se bojí, že z diktatury bude zlatá éra

Málokdo by asi čekal, že ve světě zmítaném nejrůznějšími palčivými problémy od vysoké míry inflace přes potravinovou krizi až po dramatické projevy klimatických změn se povede nejtvrdší politický boj zrovna o výklad historie. Ale právě to se momentálně na Filipínách děje. Vidět je to například na tamním knižním trhu nebo v kinematografii, především ale ve vyhrocených debatách na sociálních sítích.

Už skoro tři týdny vede Filipíny prezident Ferdinand Marcos mladší, přezdívaný Bongbong. To, že je sám synem bývalého prezidenta, není pro tuto ostrovní zemi ležící na hraně jihovýchodní Asie a Tichomoří nic mimořádného.

Z dosavadních 17 hlav státu byly potomky prezidentů hned tři, od roku 2001 dokonce ze čtyř nejvyšších představitelů země neměl za otce prezidenta či za matku prezidentku jen jediný, a to ten minulý - Rodrigo Duterte (jeho otec ale býval guvernérem provincie Davao a jeho dcera je teď viceprezidentkou).

Dosud žádný z nich ale neměl za otce diktátora, který byl vyhnán ze země a dožívat musel v exilu na Havaji. To je právě až případ Bongbonga Marcose.

Do politiky se Marcos mladší takříkajíc narodil a od chvíle, co se ve svých 23 letech stal viceguvernérem provincie Ilocos Norte, v ní strávil s šestiletou přestávkou - vynucenou právě zmiňovaným exilem - přes čtyři dekády. Za masové porušování lidských práv a drancování státní pokladny, které provázely vládu jeho otce (prezident v letech 1965-86), se přitom po návratu do vlasti nikdy neomluvil.

Stejně jako jeho matka Imelda, která počátkem měsíce oslavila 93. narozeniny, a vůbec celý Marcosův klan trvá Bongbong na tom, že se nedopustili ničeho nezákonného a vždy se řídili jen tím, co bylo pro Filipíny nejlepší. V kampani před letošními prezidentskými volbami pak otevřeně proklamoval, že vláda jeho otce představovala pro Filipínce „zlatou éru“ a že na ni chce navázat.

Debat prezidentských kandidátů se odmítl účastnit a rozhovory prakticky neposkytoval, protože média si podle něj na jeho rodinu zasedla. S příznivci tak komunikoval především z pódia na předvolebních vystoupeních a skrze bezpočet videí, jimiž jeho tábor doslova zahltil sociální sítě.

Šlo vesměs o opěvování odkazu jeho otce, který - jak jeho stoupenci rádi zdůrazňují, zatímco bagatelizují jeho prohřešky - měl postavit více kilometrů dálnic, mostů a dalších infrastrukturních projektů než všichni jeho předchůdci dohromady. Co se týče vlastního politického programu, omezil se Bongbong na volání po národní jednotě a sliby, že v zemi rapidně sníží chudobu.

Už když 30. června přednášel na vyvýšeném prostranství před běloskvoucím průčelím Národního muzea v centru Manily svůj první - inaugurační - projev v roli prezidenta, se Marcos dopustil překrucování historie, jak odhalil důsledný fact-checking jeho slov.

Není mimo jiné pravdou, že jeho otec byl jediným z poválečných prezidentů, který zajistil Filipínám potravinovou soběstačnost. Rýži musely Filipíny dovážet i za jeho vlády.

A také není pravdou, že Bongbong dostal od voličů nejsilnější mandát v dějinách země. Pro nikoho sice nehlasovalo víc než 31 milionů voličů jako pro něj, ale vzhledem k prudkému populačnímu růstu Filipín nelze brát v potaz absolutní čísla, ale pouze procenta odevzdaných hlasů, a tam i jeho úctyhodných 58,77 % bledne ve srovnání s volebními zisky tří jeho předchůdců včetně jeho otce, pro něhož v roce 1981 hlasovalo 88 % voličů.

Marcos v inaugurační řeči také prohlásil, že by bylo více než žádoucí změnit školní osnovy, aby studenti byli lépe připraveni pro pracovní trh.

A i když výslovně zmínil, že nemá na mysli výuku dějin, je zjevné, že právě toho se Marcosovi odpůrci nejvíce obávají. Hned po jeho vítězství v květnových volbách začali lidé masivně skupovat publikace věnované období diktatury jeho otce, který na Filipínách vládl za pomoci stanného práva.

„Lidí se náhle zmocnily obavy, že literatura kriticky zkoumající diktaturu bude zakázána, a tak se po těchto knihách vrhli, dokud ještě mohou,“ cituje americká CNN ve své reportáži Almiru Manduriaovou z marketingového oddělení univerzitního nakladatelství Ateneo de Manila University Press. Nejméně deset titulů věnujících se temným stránkám daného období je podle ní momentálně vyprodáno.

Podobný zájem zaregistrovalo i nakladatelství Adarna House vydávající ilustrované publikace pro děti, když bezprostředně po volbách nabídlo 20% slevu na tematický balík pěti titulů věnovaných období Marcosova režimu. Speciální nabídka pod heslem #NeverAgain (Nikdy víc), které odkazuje právě na časy stanného práva, se dokonale trefila do povolební nálady a po knihách se jen zaprášilo.

Nakladatelství svým počinem ale kromě zástupu čtenářů přitáhlo i pozornost šéfa filipínské rozvědky Alexe Paula Monteaguda, který ve speciální nabídce uviděl snahu „radikalizovat filipínské děti a zasít v jejich myslích nenávist a odpor proti vládě“.

V rozjitřené povolební atmosféře se zrodil i Projekt Gunita, který dal dohromady 19letý student Filipínské univerzity Karl Patrick Suyat a jeho přátelé. Jeho podstatou je naskenovat a zpřístupnit široké veřejnosti v digitální podobě co největší počet materiálů dokumentujících excesy Marcosova režimu. Kromě knih na toto téma jde i o různé dobové tiskoviny a tzv. „komáří tisk“, tedy nezávislé noviny, které se snažily nabourat informační monopol Marcosovy diktatury.

Karlova skupina vybrala na internetu sto tisíc pesos (43 tisíc korun), které použila na nákup archiválií a skeneru, a dala se do práce. Během dvou měsíců se tým rozrostl na třicet lidí a kromě uchování historické paměti si za cíl vytyčil i boj proti rozbujelým dezinformacím v online prostředí.

„Boj člověka s mocí je bojem vzpomínek se zapomněním,“ pomáhá si Projekt Gunita na svém nedávno založeném twitterovém účtu citátem z románu Milana Kundery Kniha smíchu a zapomnění, který se po květnových volbách stal jedním z nejsdílenějších sloganů na filipínském internetu.

Kundera jej vydal ve Francii v době, kdy v Československu bylo v plném proudu tažení proti chartistům (byl za něj také zbaven československého státního občanství) a Marcos starší na Filipínách stejně neúprosně stíhal opozici a nechal zatýkat, věznit, mučit i zabíjet své kritiky.

Jenže zatímco Marcosovi odpůrci pracně skenují staré noviny a knihy, sama první rodina Filipín také nelení a na své misi za očištění rodinného jména sází na médium s mnohem větším dopadem - na film.

Za dva týdny má mít světovou premiéru nový snímek s názvem Maid in Malacañang (Služebná v Malacañangu) vyprávějící příběh posledních tří dnů, které v únoru roku 1986 v Malacañangu - prezidentském paláci v Manile - strávila Marcosova rodina před svým nuceným odchodem do exilu.

Režisérem je Darryl Yap, který se narodil v roce 1987, a Marcosovu diktaturu tedy nezažil. Předchází ho ovšem pověst tvůrce, který se kontroverzím rozhodně nevyhýbá. A vrchní konzultantkou při natáčení byla Imee Marcosová, nejstarší dcera někdejšího diktátora, někdejší poslankyně, exguvernérka provincie Ilocos Norte a nynější senátorka.

„Nepřepisujeme historii,“ brání se Imee Marcosová nařčením z historického revizionismu. „Jen dodáváme informace, které dosud nezazněly. Je na čase, aby také moje rodina popsala to, co se tehdy stalo. Máme na to právo.“

S tím souzní i novopečený senátor Robinhood Padilla, Marcosův stoupenec, známý herec a enfant terrible filipínského filmového průmyslu, který v květnových volbách získal mezi kandidáty do horní komory Kongresu vůbec největší počet hlasů (přes 27 milionů).

„Historii vždy píší vítězové. Doteď jsme poslouchali narativ (protimarcosovské) revoluce. Teď si poslechneme druhou stranu - to, co říká Marcos,“ řekl v pondělí novinářům. „Pravda má mnoho tváří, měli bychom vyslechnout všechny strany a sami se rozhodnout, čemu chceme věřit.“

O rozruch se přitom už počátkem července postarala herečka Ella Cruz, která ve zmiňovaném filmu ztvárňuje roli mladší Marcosovy dcery Irene. „Historie je jako klevety, nikdo neví, jak to doopravdy bylo, dostane se k nám jen výběr z toho, co se stalo, a občas si tam i někdo něco přidá,“ prohlásila během jednoho z rozhovorů k novému filmu. „Já respektuji názor každého,“ dodala.

Proti takovému pojetí dějin se ovšem ozval jeden z nejrespektovanějších filipínských historiků Ambeth Ocampo. „Historie je založená na faktech, ne na názorech. Skutečné dějiny vycházejí z pravdy, ne ze lží a výmyslů,“ napsal autor mnoha oceňovaných publikací na Facebooku.

Vysloužil si za to záplavu nadávek a nenávistných reakcí od Marcosových příznivců, kteří mu nejspíš nemohou zapomenout, že byl mezi těmi, kdo zpochybňovali rozhodnutí prezidenta Duterteho nechat ostatky Ferdinanda Marcose uložit na manilský Hřbitov hrdinů.

Za Ocampa se okamžitě postavila odborná obec a také manilská univerzita Ateneo, kde učí. „Jen proto, že hájí pravdu, je teď terčem útoků a zastrašování,“ zastal se ho rektor Roberto Yap.

A na pomoc přispěchala i skupina akademiků sdružená v ad hoc uskupení nazvaném Síť na obranu historické pravdy a akademické svobody: „Historici jako Ambeth Ocampo zasluhují respekt. Pokud autor a učenec jeho formátu může být takto urážen, co mohou očekávat ostatní, když se postaví na obranu historické pravdy?“

Jestli se tedy dá z necelých tří týdnů úřadování Ferdinanda Marcose mladšího něco usuzovat, tak to, že boj o výklad minulosti bude na Filipínách v příštích šesti letech trvání jeho mandátu podle všeho mnohem lítější než obvyklý boj o vytyčení co nejpřímější cesty do budoucnosti.