Ruská společnost už nemá žádnou energii, říká dcera zavražděného opozičníka

Varování před režimem Vladimira Putina stálo před osmi lety život opozičního politika Borise Němcova, který prosazoval hodnoty demokracie a svobody. Odkaz ideí někdejšího vicepremiéra dále zachovává i jeho dcera Žanna Němcovová. Po vraždě otce se dožadovala důsledného vyšetření případu, načež čelila v Rusku vyhrožování.

V zemi nyní již osm let nežije. Z exilu spravuje Nadaci Borise Němcova, která se podílí mimo jiné i na financování programu ruských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Každoročně také organizace vyznamenává osobnosti bojující za svobodu projevu, loni cenu získal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.

„Myslím, že hlasy nové generace ruských aktivistů a novinářů, ochránců lidských práv nejsou slyšet. V Evropě je jen pár ruských osobností, které jsou vidět, ale mnoho hlasů je neviditelných. A myslím si, že tato nová generace by mohla být zásadní pro přechod Ruska k demokracii,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy, který redakci poskytla u příležitosti konference o ruském imperialismu pořádané Ústavem pro studium totalitních režimů.

Začátkem června jste se spolu s dalšími ruskými aktivisty a politiky v emigraci sešli v Bruselu v Evropském parlamentu, abyste diskutovali o současném Rusku. Jak lze ovlivňovat dění v Rusku takto z exilu?

Já osobně nejsem politička a myslím, že se nemohu kvalifikovat ani jako aktivistka. Přestěhovala jsem se do Evropy před osmi lety a jsem mimo Rusko už tedy opravdu dlouho. Účelem této konference bylo vytvořit koalici různých demokratických sil a informovat poslance Evropského parlamentu o situaci v Rusku. Nešlo o to ovlivnit něco, co se v zemi děje a co se tam bude dít.

To, co jsem osobně na této konferenci dělala, bylo, že jsem moderovala panel s mladou generací novinářů, aktivistů a členů občanské společnosti, nebyli tam jen Rusové, ale i evropští diplomaté.

Myslím, že hlasy nové generace ruských aktivistů a novinářů, ochránců lidských práv nejsou slyšet. V Evropě je jen pár ruských osobností, které jsou vidět, ale mnoho hlasů je neviditelných. A myslím si, že tato nová generace by mohla být zásadní pro přechod Ruska k demokracii. Ale i kdyby se jejich situace zlepšila, nemyslím si, že k nějaké větší změně v Rusku dojde v blízké budoucnosti.

Proč?

Myslím si, že Putinův režim je stabilní, že ruská ekonomika je velmi přizpůsobivá, protože je to stále tržní ekonomika, nikoliv ekonomika řízená. Ruská ekonomika roste jen velmi pomalu, ale dokázala se přizpůsobit sankcím.

V elitách nejsou žádné trhliny. Naopak myslím, že se elity kolem Putina konsolidovaly, takže nevidím žádné známky politické nestability.

A za druhé si vždycky myslíme, že pád autokratického režimu znamená automatický přechod k demokracii. Není tomu tak. A nestalo se to ani v minulosti Ruska. Ačkoliv nepopírám, že se to někdy může stát, existuje i dnes řada příkladů ze světa.

K takovému neúspěšnému přechodu došlo například v Kazachstánu, Egyptě a mnoha dalších. Proto si myslím, že existují širší možnosti nějaké změny a ne každá je přímo ta správná.

Myslím, že k nějaké politické nestabilitě může dojít za pět až deset let. Ale v této době ruská společnost utichla, nevidím zde žádnou skutečnou energii.

Vy se věnujete svými aktivitami ideám svobody a vzdělávání v kontextu Ruska. Jste rovněž spoluzakladatelkou Nadace Borise Němcova. Jak se vaše činnost změnila po začátku loňské invaze?

S novinařinou jsem skončila v roce 2020, mým vlastním projektem je v současnosti Nadace Borise Němcova. Nyní žiji a pracuji v České republice, jsem zaměstnancem Filozofické fakulty UK, kde byl v létě akreditován magisterský program ruská studia - studijní program Borise Němcova.

Dělám pořád to samé. Nadace vznikla proto, aby udržovala při životě otcův odkaz a jeho cíle. Můj otec věřil ve vzdělání, lidská práva a kritické myšlení. Tato kultura podle něj měla být živena. Lidský kapitál je totiž nejdůležitějším zdrojem 21. století.

V ten ale Putin nevěří. A proto je na Ukrajině tolik obětí a jemu je to jedno. A to je příklad toho, kde se západní země přepočítaly. Myslely si, že spousta obětí Putinovi nějak politicky uškodí. To se ale nestalo a nestane.

Takže náš cíl zůstává stejný. Celkově se aktivity v mnoha ohledech nezměnily. Ale zahájili jsme několik nových programů na podporu ukrajinských studentů. A zažili jsme hodně solidarity s Ukrajinci tady v České republice, řada institucí byla vstřícná. Nemohu toho udělat mnoho, protože Nadace Borise Němcova není velká organizace, ale kdykoli můžeme něco udělat, uděláme to.

Ale i když se prakticky nic moc na naší práci nezměnilo, v osobní rovině je to úplně jiná situace, než byla před začátkem války. Navzdory svému původu a navzdory tomu, za co bojoval můj otec, v sobě nesu osobní pocit viny a odpovědnosti. A je to jeden z důvodů, proč chci pomáhat, jak jen to jde.

Vás osobně začátek války zastihl těsně před tím, než jste měla představovat svou knihu v Jekatěrinurgu. Jak na ty momenty dnes vzpomínáte? Co jste cítila?

Ano, takový byl plán. Bylo to naposledy, kdy jsem v Rusku byla. Odjela jsem tehdy v únoru do Moskvy s cílem představit knížku, která byla vydaná v lednu. Pozvalo mě Jelcinovo prezidentské centrum v Jekatěrinburgu, a ačkoliv je to centrum řízené vládou, tak mělo zájem o prezentaci mé knihy.

Ráno 24. února mě v šest hodin probudil telefonát od mého tehdejšího manžela, který říkal: „Právě začala válka, musíš odjet.“ Hned jsem letěla do Moskvy a pak do Milána, což byla jediná destinace, kam bylo možné koupit letenky.

Nakonec jsem tedy svou knihu nikdy nepředstavila. V Rusku tehdy ale vydali poměrně dost výtisků v poměru na to, jak malý ruský knižní trh je. Po začátku války se tyhle knihy dokonce vyprodaly a znovu naskladnily a v zemi by měly být pořád k dispozici. Zatím mě ještě nikdo neoznačil za zahraničního agenta. I přesto je ale pro mě cestování do země teď příliš riskantní. Zejména v důsledku nového zákona, kvůli kterému se můžete za tzv. diskreditaci ruské armády dostat na několik let do vězení. Fakticky to zakazuje jakoukoliv podporu Ukrajiny a tu já od začátku války dávám jasně najevo.

Umíte si představit, že byste se do Ruska někdy vrátila? Jak by musela taková země vypadat?

Teď jde jen těžko říct, jak bude tato země vypadat třeba za deset let. Hlavně proto, že po začátku invaze Rusko odmítlo jít evropskou cestou rozvoje. Spousta západních firem zemi opustila, všechny akademické vazby byly přerušeny. Takže je opravdu těžké říct, jakým směrem se teď Rusko vyvíjí. Vezměme v potaz třeba nynější snahy o přeorientaci na země globálního jihu, na Čínu a Indii.

Já úplně nevylučuji, že bych se do Ruska někdy vrátila. Ale na prvním místě je pro mě nyní bezpečnost. A teď si nemyslím, že je dobrý nápad do země jet. Ale pokud se samozřejmě začne v zemi něco dít a já budu moci přispět, tak to udělám.

Strávila jsem pět let v Německu, dva roky v Portugalsku a pak jsem se přestěhovala do České republiky. Takže těžko říct, jak by vypadal můj život v Rusku, ale pracovat můžu kdekoliv. A pokud budu cítit potřebu toho připojit se k budování něčeho nového, tak to samozřejmě ráda udělám.

Z Ruska ale odjela za posledních deset let řada lidí, kteří nesouhlasí s režimem a jde o jakýsi odliv inteligence. Což je ještě více pozorovatelné po vypuknutí invaze na Ukrajinu. Jaký má tohle vliv na vývoj ruské společnosti?

Existují různé odhady. Ale došlo ke třem vlnám ne tak úplně odlivu mozků, ale imigrace. Jedna po anexi Krymu, to nebyla velká vlna. Hodně lidí odešlo, protože nesouhlasili s vládní politikou a neviděli pro zemi žádnou budoucnost.

Druhá vlna pak přišla během prvního týdne po invazi. A tehdy to většinou lidé, kteří odešli, udělali z politických důvodů. I když ne samozřejmě všichni. Ale součástí této vlny bylo mnoho novinářů, aktivistů a obhájců lidských práv, kteří prostě s tou válkou nesouhlasili.

Když vaše země řekne, že napadne jinou zemi, tak prostě nevíte, co se stane. Putin mohl například uzavřít hranice, ale ve skutečnosti se to nestalo. Ale to početně také nebyla velká vlna.

Největší vlna byla poté, co Putin vyhlásil částečnou mobilizaci a viděli jsme ty řady na gruzínsko-ruských hranicích, na hranicích s Kazachstánem a lidé prostě z Ruska ve velkém utíkali. Odhady mluví o statisících lidí, ale my opravdu nevíme, kolik jich je doopravdy.

Ano, je to určitý odliv mozků. Spousta akademiků odešla, myslím, že více než tisíc. Z Ruska odešli vědci a výzkumníci, mnoho lidí, kteří pracují v oblasti humanitních věd, protože společenskovědní studia jsou v Rusku cenzurována.

Vzdělávání obecně je cenzurováno. Putinovým cílem je teď indoktrinovat školáky a studenty, kteří byli před válkou k režimu velmi kritičtí. Aby vznikla generační propast mezi starší a novou generací. Řekla bych, že Putin se nyní snaží vybudovat si svou vlastní generaci Rusů.

Takže v tomto smyslu k nějakému odlivu mozků došlo. Ale lidé, kteří pracují v ruských firmách a bankách nebo v IT, zde z velké části zůstávají. Takže režim nemá velký problém s odlivem mozků, které ke svému fungování potřebuje.

Máte pocit, že může vzniknout funkční ruská opozice - ať už přímo v Rusku nebo v zahraničí?

Může se to stát. Vnímám, že politika je normální povolání, které není ničím výjimečné. Nemyslím si, že k tomu, abyste se stali politikem, potřebujete zvláštní kvalifikaci. Samozřejmě, že někteří politici jsou nezkušení a jiní zkušení, ale to jsme viděli například v Bělorusku, kde se Svjatlana Cichanouská stala lídrem a v podstatě vyhrála prezidentské volby. Vůdci se mohou vynořit i zčistajasna.

Takže věřím, že k nějakému vzniku funkční opozice může dojít. Ti lidé, kteří jsou v Rusku, se mohou stát lídry. Lidé, kteří žijí v zahraničí, na to mají horší šance. Ale čas je v tomto tématu opravdu rozhodující.

Protože až se tito lidé z exilu vrátí, může to být úplně jiná země. Za deset let to bude úplně jiná země a spousta lidí, kteří jsou teď v emigraci v EU nebo v USA a angažují se v politice, se možná ani nebude chtít vrátit a začít jiný život, než jaký si vybudovali ve svých hostitelských zemích.

Dá se pozorovat nějaký vývoj?

Hnutí a organizace, které zůstávají v Rusku, jsou daleko méně viditelné, protože se jakékoliv aktivity pro ně staly extrémně nebezpečné. Po začátku minulé invaze se ale vynořila i nová hnutí, například jedno z nyní nejvýznamnějších je feministické protiválečné hnutí. To má širokou síť v Evropě, ale i uvnitř Ruska.

V tomto prostředí ale nejsou takové aktivity příliš vidět. Takže je pro ně velmi těžké něco dělat a pro nás je pak velmi těžké pochopit, co se vlastně v zemi děje.

Univerzita Karlova spustila v říjnu nový program Ruská studia - studijní program Borise Němcova, na jehož financování se podílí i vaše nadace. Petice akademiků program kritizovala a označovala zapojení organizace za politicky motivované.

Němcovova nadace bývá označována za politickou nadaci, což ale není pravda. Je pojmenována po Borisi Němcovovi, což byl ruský politik, ale nadace sídlí v Německu a vznikla na základě německého právního rámce.

Veškerá naše činnost je v souladu s německými zákony a je veřejně dostupná. Podporujeme vzdělávání, svobodná média, osoby stíhané z politických důvodů a uprchlíky.

Nemůžeme dělat politické aktivity, nemůžeme lobbovat, nemůžeme vyvíjet nátlak na vládu v jakékoli zemi, protože to je v rozporu s německými zákony. Takových nadací je mnoho.

Takže si myslím, že to byla jedna z hlavních obav akademické obce v Praze, že budeme vyvíjet politický vliv na akademiky. Ale my nejsme politická nadace.

Nehájíme žádné zájmy ruskojazyčné komunity. Já ani nejsem politička, nemám žádnou oficiální roli. Nejsem členem žádné organizace, která by tak mohla činit. Jediná organizace, kterou reprezentuji, je Nadace Borise Němcova.

Jak byste studijní program a roli Nadace Borise Němcova v něm popsala?

V České republice je tato spolupráce mezi neziskovými organizacemi a akademickou sférou méně výrazná než v Německu. I když vím, že některé výzkumné projekty jsou založeny neziskovými organizacemi, ale stále to v České republice není úplně běžné. A myslím si, že právě proto se objevily obavy, že prosazujeme politickou agendu, což není pravda. Podstoupili jsme výběrový proces na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, jehož součástí je i prověření minulosti každého vyučujícího našeho programu. Většina našich profesorů jsou čeští profesoři.

A konečně, což může znít trochu ambiciózně: pokud něco ovlivňuji, tak vzdělávání a akademické prostředí České republiky. Přispíváme do českého akademického prostředí. Snažíme se prohlubovat i mezinárodní spolupráci, už jsme podepsali smlouvy s univerzitou v Německu, ale i se Standfordem. A v březnu 2024 pořádáme společnou konferenci.

Usilujeme také o propojení akademické sféry a praxe. Protože ke vzdělání může přispět jak občanská společnost, tak akademici. To je v Německu opravdu běžné.

Byla jsem také přirovnávána k čínským aktivitám a tomu, co v Evropě dělaly Konfuciovy instituty. Ale naše organizace nespadá pod žádný politický orgán. V nadaci pevně věříme, že vzdělávání by mělo být nezávislé na politickém vlivu.

Program Ruská studia nebyl vytvořen proto, aby zachoval vzdělanost pro ruské občany, není pro ně ani primárně určen. Je otevřen pro všechny, rovněž pro studenty na Erasmu. Je zde podmínka, že byste měli umět plynule rusky a anglicky na určité úrovni, ale jsme otevření zahraničním studentům a polovina našich kurzů je v angličtině. Studiem Ruska můžete lépe porozumět tomu, co se tam a ve světě děje. Nevytváříme žádné politické narativy a myslíme si, že by měl ve vzdělání existovat kritický přístup k tomu, co se odehrává v Rusku i k historii země.