Dánský recept na migraci: rušení azylu, bourání ghett a povinné podání ruky

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropu sužuje masový nápor běženců. Na přetíženém středomořském ostrově Lampedusa v září vyhlásili stav nouze. V Německu od ledna do srpna požádalo o azyl přes 200 tisíc lidí, nejvíce od uprchlické krize v letech 2015 a 2016. Tamní obce a regiony hlásí, že jejich kapacity na přijímání dalších lidí jsou vyčerpány, ve volebních průzkumech nebývale posílila strana AfD, která vyzývá k tvrdému přístupu vůči běžencům. Kvůli nelegálnímu převážení lidí z Asie nebo Afriky zavedly středoevropské státy včetně Česka hraniční kontroly.

V některých evropských zemích se také projevují neblahé důsledky jejich vstřícné migrační politiky. Ve Švédsku si pouliční střelba mezi znepřátelenými zločineckými gangy a výbuchy náloží jen během září vyžádaly 12 životů. Premiér Ulf Kristersson koncem měsíce povolal armádu, aby se sílící vlnou násilí pomohla policii.

Na úrovni Evropské unie se už zástupci jednotlivých států dohodli na změnách ve společné migrační politice, které mají proud lidí směřujících na kontinent zmírnit a pružněji vyčleňovat a vracet ty žadatele o azyl, kteří nemají na tuto ochranu nárok.

Rozhodující nástroje nicméně zůstávají na úrovni národních států. Jedna z nejvyspělejších evropských zemí může posloužit jako příklad, jak udržet pod kontrolou míru přistěhovalectví a zároveň cizince integrovat do společnosti.

Dánsko si svojí přísnou regulací migrace vysloužilo kritiku některých mezinárodních organizací, ve světle současných problémů jiných evropských států, které se potýkají s následky otevřené migrační politicky, však dánská metoda stojí přinejmenším za pozornost. V posledních týdnech ji začali dávat za příklad politici z jiných zemí, například předseda německých opozičních křesťanských demokratů (CDU) Friedrich Merz.

.

Je příznačné, že se Dánsko v přístupu k migraci vymyká hned v několika ohledech.

Především má autonomní pozici v rámci Evropské unie. Do čtyř výjimek, které si Kodaň vyjednala při sjednocovacích procesech EU, spadá také zachování vlastní azylové a migrační politiky.

Zároveň se problému přikládá velký význam. V Dánsku se imigraci a integraci přistěhovalců věnuje samostatné ministerstvo, na rozdíl od Německa, které na spolkové úrovni takový vládní post nemá.

Další zvláštností je, že přísnou imigrační politiku v Dánsku prosazují sociální demokraté, kteří jinde v západní Evropě patří mezi zastánce otevřeného a vstřícného přístupu k přistěhovalectví a poskytování azylu. Dá se říci, že dánská levice v nemalé míře „vyfoukla“ toto téma pravicovým populistům, a i díky tomu si udržuje nejvíce voličů.

Ve výsledku se velká většina dánské politické scény shoduje na opatřeních, která v některých zemích Evropy zastávají strany s nálepkou nacionalistů nebo extremistů.

Podle experta na migraci Víta Novotného z bruselského Centra evropských studií Wilfrieda Martense tento soulad napříč politickým spektrem pramení z dánské parlamentní politiky, která je velmi konsenzuální a založená na spolupráci vládních a opozičních stran v rámci menšinových vlád. 

„Současná přísná migrační politika je výsledkem postupných změn, které za posledních 25 let iniciovaly částečně levicové a částečně pravicové vlády. Opoziční strany z obou částí spektra podporovaly vládní návrhy, protože věděly, že v budoucnu budou potřebovat hlasy ostatních stran k tomu, aby mohly být opět u moci,“ uvedl Novotný.

Dalšími důvody jsou podle něj široký souhlas na zachování sociálního státu a na tom, že plýtvání zdroji podkopává společenskou shodu. Z toho vyplývá i snaha o snížení kulturních rozdílů mezi přistěhovalci a širší dánskou společností za pomoci integrační politiky. Třetím důvodem je to, že Dánsko sousedí s Německem, kde je azylová politika stále nadmíru štědrá. „To umožňuje těm, kdo přišli do severní Evropy za lepším životem, zakotvit v německém systému,“ doplnil analytik.

Dánsko se například stalo první evropskou zemí, která uprchlíkům ze Sýrie začala vypovídat azylovou ochranu. V březnu 2021 tamní imigrační úřad překvapil utečence z Damašku a okolí, když tyto oblasti označil za bezpečné. Dotčení přistěhovalci tak museli po několika letech zamířit do deportačních center – i když do Sýrie nemohli být vyhoštěni kvůli zmrazeným diplomatickým vztahům mezi oběma zeměmi.

Jde o důsledek zavedení zvláštní kategorie pro lidi z válečných oblastí, kteří mají nárok na ochranu jen po dobu trvání konfliktu. Pokud jim není přiznán „politický“ azyl zdůvodněný útiskem v jejich domovské zemi, po skončení války o azylovou ochranu v Dánsku přijdou.

Některé předpisy, které se zaměřují na důsledné kulturní začleňování cizinců do dánské společnosti, mohou působit až kuriózně. Zákon například předepisuje, aby žadatel o dánské občanství při jeho přebírání podal ruku zástupci místní správy. Pokud to odmítne, má smůlu, občanství nedostane. Pravidlo míří hlavně na muslimy, kteří odmítají podávat ruku lidem druhého pohlaví.

Jiné zákony mají pomoci omezovat uzavřené přistěhovalecké čtvrti ve městech. Úřady zveřejňují seznam sociálně ohrožených oblastí, které podle statistických dat překračují, nebo naopak nedosahují stanovenou míru nezaměstnanosti, životní úrovně nebo vzdělání. Sleduje se také podíl přistěhovalců z tzv. nezápadních zemí. Pokud jejich počet v ohrožené lokalitě přesáhne 50 procent, dostane oblast oficiální status „paralelní společnosti“.

Dříve se pro problémové lokality dokonce používal termín „ghetto“ a pro horší stupeň „drsné ghetto“. Názvosloví vycházelo z programu předchozí pravicové vlády s heslem „Jedno Dánsko bez paralelních společností – žádná ghetta do roku 2030“. Nynější vláda sociálnědemokratické premiérky Mette Frederiksenové sice slovo „ghetto“ ze zákona vypustila, jinak ale v politice „rozřeďování“ přistěhovaleckých čtvrtí pokračuje.

Pokud jsou v takové sledované lokalitě některé ukazatele mimo stanovený rámec, uplatní se pro ni zvláštní režim – část sociálních bytů se může přebudovat, nebo dokonce zbourat a jejich obyvatelé jsou nuceně přestěhováni. Namísto starších bytovek se postaví nové, třeba i soukromé. Úřady pak mají dbát na to, aby se do lokality stěhovali aktivně pracující lidé s vyšším vzděláním.

Důraz se klade na ovládání a používání dánštiny. Pokud rodiče nenaučí děti dánsky ještě v předškolním věku, musejí předat potomky na 25 hodin týdně k výuce národního jazyka a „dánských hodnot“, jinak mohou přijít o standardní dětské přídavky.

Ve srovnání s přístupem jiných evropských zemí k imigrantům je ten dánský poměrně striktní a donucovací, nepřekvapí tak, že bývá terčem kritiky.

Experti OSN na diskriminaci před třemi lety Dánsko vyzvali, aby pozastavilo prodej sociálních bytových domů v kodaňském sídlišti Mjølnerparken, kde žijí převážně přistěhovalci a jejich potomci.

„Uplatňování těchto zákonů zaměřených na rasové, etnické a náboženské menšiny je jasným porušením práva na rovnost před zákonem a rovné zacházení před soudy,“ uvedli experti. Podobně jako jiní odpůrci dánského přístupu se pozastavili nad používáním kategorií „nezápadního“ původu přistěhovalců, označujících lidi ze zemí mimo EU, a dalších evropských zemí, Spojených států, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu.

Kritická slova o rasové či etnické diskriminaci zazněla také po loňském rozhodnutí dánského parlamentu, že se do bytů uvolněných „nezápadními“ obyvateli mohou nastěhovat uprchlíci z Ukrajiny, aniž by na ně dopadaly restrikce příslušného zákona.

Letos v březnu zase organizace Human Rights Watch vyčetla dánskému imigračnímu úřadu, že označil další dva syrské regiony – Tartus a Latakii – jako bezpečné oblasti, do kterých se mají uprchlíci vrátit. Lidskoprávní aktivisté přitom namítají, že vládnoucí syrský režim a spřízněné ozbrojené skupiny navrátilce z emigrace tvrdě utiskují.

Dánští politici však mají na kritiku celkem pádnou odpověď – přísná regulace přistěhovalectví a tlak na integraci jsou účinné. Minimálně ve srovnání s Německem nebo Švédskem, jež se potýkají s neblahými dopady svého benevolentního přístupu.

Zajímavý je pohled do statistik. Počet takzvaných ohrožených oblastí s vysokým počtem přistěhovalců v Dánsku do loňského prosince podle pravidelné vládní zprávy klesl z 20 na 17.

V kategorii paralelní společnost se počet snížil z 12 na 10.

Počet azylových řízení se po migrační krizi drží na mnohem nižší úrovni a stoupá podíl imigrantů, kteří pracují v zaměstnání (viz grafy).

Podíl přistěhovalců a jejich potomků z nezápadních zemí ve věku 15 až 29 let, kteří byli odsouzeni za trestné činy, od roku 2012 klesl o dva procentní body na čtyři procenta.

Samozřejmě platí, že dánský recept není přenosný na podmínky všech evropských států – obzvlášť těch, které v migračním proudu nejsou v první řadě cílovou, ale spíš nárazníkovou zemí, tedy například Itálie.

Je také fakt, že Dánsko se i přes svoji svébytnost v otázkách migrace snaží podporovat dohody v rámci celé EU. Právě kvůli ohledům na celounijní přístup se Kodaň na začátku letošního roku rozhodla zastavit rozhovory o zřízení azylových center v africké Rwandě, podobně jako to plánovala Británie.