Další válka v Evropě? Nový konflikt nevylučuji, říká válečný novinář

/Od zvláštní zpravodajky v Sarajevu/

Se Srećkem Latalem se setkáváme před sarajevským nákupním centrem Alta. Z podniku, kde se o chvíli později usazujeme, je přes řeku Miljacku vidět židovský hřbitov. Ten byl v 90. letech jedním z neslavných bojišť bosenské války, a jak mě Latal upozorňuje, v prvním patře centra bychom kvůli tehdy všudypřítomným odstřelovačům určitě sedět nemohli.

O tom, jak byly křižovatky před budovou prakticky zabarikádované kontejnery, které tvořily alespoň vizuální štít proti nepřátelům, vypráví z vlastních vzpomínek. Nejen válku v Bosně, která je jeho domovinou, totiž pokrýval pro americkou agenturu AP. Jako její zpravodaj pak působil i v Afghánistánu nebo Pákistánu.

Vidět poprvé hrůzy krvavého konfliktu bylo pro tehdy čtyřiadvacetiletého mladíka emočně náročné. Nejbolestivější jsou pro dnes již ostříleného novináře připomínky událostí, kde umíraly děti. „Žádný hororový film už se mnou po tomhle nic neudělal,“ popisuje Latal, který nyní působí jako analytik Balkan Investigative Reporting Network (BIRN).

Během následující hodiny mluvíme nejen o válce v Bosně, ale také o té rusko-ukrajinské. Probíráme aktuální situaci ve světě i v zemi. Nabídne svůj pohled na to, jak moc je vlastně zdejší společnost rozdělená. Srećko Latal se ale necítí na to, aby patřil do nějaké škatulky – mísí se v něm mimo jiné krev italská, česká i ruská.

„Pocházím ze smíšeného manželství, vzal jsem si muslimku, můj nejlepší kamarád byl Srb a mám přátele i mezi Chorvaty nebo Židy. Mohl bych jako kdokoliv jiný odhadovat něčí etnicitu na základě jména nebo příjmení, ale nezajímá mě to,“ přibližuje mi nad stydnoucí kávou.

Povězte: Jaké bylo pokrývat válku ve vlastní zemi, v Bosně?

Bylo to šílené. Už jen proto, že jsem tehdy nebyl opravdový novinář. Když válka začala, bylo mi teprve čtyřiadvacet a byl jsem ne zrovna úspěšným studentem ekonomie. Nejdříve jsem pracoval pro státní tiskové agentury a o několik měsíců později jsem dostal nabídku od agentury AP.

Byla to horská dráha a skvělá příležitost učit se profesi od těch nejlepších. Fyzicky a emocionálně to bylo hodně náročné; část mé práce tvořilo například to, že jsem každé ráno musel chodit do márnice, abych spočítal mrtvé civilisty. Byl to jediný způsob, jak získat co nejpřesnější počty civilních obětí.

Bylo emočně náročné vidět, jak jsou lidé z města, ve kterém jsem se narodil, zabíjeni a jak děti trhají na kusy granáty. Měl jsem ale štěstí na opravdu skvělé učitele, kteří mě naučili základy povolání a pomohli mi také s mnohými etickými a morálními dilematy, která jsem v té době měl.

Asi jsem v tom nakonec byl dobrý, protože jakmile skončily boje v Sarajevu, poslali mě do Kosova. Tam jsem si začal uvědomovat, jaký jsem blázen. Odjel jsem tam s americkým kolegou bez víz, nebyly tehdy žádné mobilní telefony a my jsme s landroverem jeli odsud až do Prištiny. V určitý moment jsem si uvědomil, že nás vlastně kdykoliv mohli zabít a nikdo by nevěděl, co se stalo.

V roce 1997 jsem pokrýval také dění v Afghánistánu a Pákistánu, když tam byl Tálibán v plné síle.

V roce 1999 už jsem ale měl dost adrenalinu a začal jsem si uvědomovat, že ztrácím sám sebe. Odešel jsem proto z AP a dočasně opustil i novinařinu. Novinařina ale podle všeho nikdy neopustila mě.

Byly chvíle, kdy jste se opravdu bál o svůj život? A byl nějaký moment, který vám uvízl v hlavě i na další roky?

Bál jsem se neustále, tady v Sarajevu šlo o tři a půl roku konstantního strachu. Neustále docházelo k ostřelování, nebyla tu elektřina nebo voda a k dispozici bylo jen málo jídla. Bydlel jsem asi kilometr odtud v 16. patře vysokopodlažního domu, což bylo i místo přední linie.

Stane se z vás skoro zvíře, vyvinete si instinkty a jste schopni vědět o střelbě, která je od vás pět kilometrů daleko.

Co se se mnou nese, jsou nejspíše mrtvé děti. To nejde jen tak zapomenout. Nejhorší scéna, kterou jsem za svůj život viděl, byl moment, kdy dělostřelecký granát rozřízl holčičce hlavu vejpůl. Ten, kdo její mrtvé tělo odnášel do nemocnice, pak nasadil horní část hlavy obráceně. Žádný hororový film už se mnou po tomhle nic neudělal.

V určitý moment se stanete tak trochu doktorem; krev a válka jsou součástí vašeho každodenního života a nevěnujete tomu mnoho pozornosti.

Co mě ale dostávalo, byly emoce. Byl jsem tu během obou velkých masakrů na tržišti, kdy pokaždé zemřelo několik desítek lidí. Ti, jejichž blízcí se včas nevrátili domů, pak chodili čekat před márnici, kde byla každých pár minut hlášena jména nově potvrzených obětí.

S jakými problémy se musí novináři pokrývající válku vypořádávat?

První a nejdůležitější je to, aby zůstali naživu. Když budete mít štěstí, vypěstujete si intuici. A když budete dostatečně chytří, budete se jí i řídit. Já jsem ji třeba jednou neposlouchal a skončil jsem se šrapnelem v noze.

Druhá věc je udržet si zdravý rozum, tenhle druh práce není pro slabá srdce. Když ji ale děláte po delší dobu, stejně vás dostane. Mnoho mých kamarádů a kolegů se se vším vyrovnávalo pomocí alkoholu a drog.

Třetím bodem je zůstat profesionální, jak jen to jde, což je extrémně náročné. Když sedíte v Sarajevu, které je ostřelováno Srby, budete určitým způsobem proti srbské straně zaujatí. Byli ale i novináři, kteří byli u nich nebo na jiných místech, a na ty zase létaly kulky Bosňáků nebo Chorvatů.

Byla během konfliktů na Balkáně aktivní propaganda v médiích?

Ano, byla. S tou, která probíhá ve spojitosti s válkou na Ukrajině, je to ale nesrovnatelné. Pocházím ze smíšené rodiny, takže jsem nevnímal nějaké rozdíly mezi lidmi a pochopit, co se v téhle zemi vlastně děje, pro mě byla strmá křivka učení. Poprvé jsem se s těmito problémy setkal na střední škole, když se kamarád Srb musel rozejít s přítelkyní muslimkou, protože jim vztah rodiče neschvalovali.

Pamatuji si, že poprvé jsem se s propagandou setkal ve velkém, když došlo k prvnímu masakru na tržišti. V kanceláři jsme měli generátor, takže i elektřinu a televizi. Díval jsem se na reportáž TV Pale, která v té době byla pod plnou kontrolou bosensko-srbského válečného vedení a kde kvůli masakru běžel speciální program. Uváděl ho novinář, který každých pět minut měnil znění příběhu.

Nejdříve sdělil, že došlo k masakru, jehož oběťmi byli srbští váleční zajatci, kteří byli popraveni, a pak roztrháni na kusy na tržišti. Všechno podle nich tak bylo nahrané. Po pár minutách přišel s další zprávou, že ani nešlo o opravdové lidi, nýbrž o figuríny. Jedna z obětí totiž měla protézu a její záběry byly odvysílané v televizi jako údajné důkazy.

Takhle ten příběh neustále překrucoval, po mnoha letech jsem si ale uvědomil, že na tom nezáleželo. Vysílal hlavně pro Srby a jediná věc, kterou si z toho dne odnesli, bylo to, že oni za to nemohli. To byl moment, kdy jsem si poprvé uvědomil, o čem vlastně propaganda je.

Od války v Bosně ještě neuplynulo tolik času a Evropa už zažívá další konflikt. Jak se ohledně války na Ukrajině cítíte?

Musím říct, že jsem ohledně ní poměrně rozpolcený – nelíbí se mi a nerad o ní mluvím. Myslím si, že celý svět jde špatným směrem, a to v mnoha ohledech. Samozřejmě nepochybuji o tom, že na Ukrajině válka probíhá a že ruský útok na ni je odsouzeníhodný. Obzvláště pro lidi jako jsem já, kteří zažili válku z první ruky a přežili, není nic, co by invazi Ruska ospravedlnilo.

Také ale vím, že Spojené státy, Velká Británie a některé státy Evropské unie Ukrajině mnoho let dodávaly vojenské vybavení, což byla i Putinova záminka pro to, aby válku začal. Co se mi tak ohledně tohoto konfliktu nelíbí, je to, že podle mého názoru jde o proxy válku západních mocností s Ruskem.

Myslím si, že celá západní civilizace čelí velkému problému. Mnoho let nás učili, že demokracie je dobrá a autokracie je špatná, že nerespektování právního státu a lidských práv je špatné. Po všech těch letech ale ve světě vidím víc a víc dvojích i trojích metrů a pokrytectví.

Nechápejte mě špatně, nejde ale o jednoduché téma a vyžaduje hodně času a trpělivosti. To je důvod, proč ho nerad rozebírám. Nesnažím se tak ovlivňovat ostatní, pokud o to nejsem požádán, a snažím se jen žít život tím nejlepším způsobem, jakým dokážu.

Jak jsem ale řekl, myslím si, že celý svět jde špatným směrem. Sociální sítě podkopávají civilizaci a ženou ji do extrému. Jejich kombinace s globalizací, technologickým pokrokem a všudypřítomným úsilím o zvyšování zisků posunula tradiční hodnoty po celém světě. Jako výsledek tu máme válku na Ukrajině coby první válku, která se bojuje právě na sítích.

Myslíte si, že válka na Ukrajině Bosnu ovlivňuje? V zemi je přítomný ruský vliv, možná tedy právě v tomto směru?

To byla a stále je má velká obava. Když válka na Ukrajině začala, přišel velký strach, který mnoho Bosňanů ochromil. Mnoho lidí se strachovalo takovým způsobem, jako by Ukrajina byla naším východním sousedem. Tohle nastavení – vzhledem k tomu, že válka trvá už nějakou dobu – nyní trochu polevilo. Lidé si na ni tak nějak zvykli.

Hlavním důvodem obav ale bylo to, že samotná Bosna je v obrovské krizi. A když je vaše země v krizi, jakákoliv další to může ještě zhoršit. Bosna a Hercegovina, stejně jako jiné balkánské země, je navíc z historického hlediska náchylná ke vnějším vlivům – německému, ruskému, tureckému, americkému nebo i čínskému.

Řekl jsem to veřejně ihned na začátku konfliktu a stále si za tím stojím: Čím déle válka na Ukrajině trvá a čím hůř se v ní Rusku vede, tím větší je pravděpodobnost, že Rusko otevře druhou frontu někde jinde, aby odvedlo pozornost Západu. Na Balkáně má podporovatele a je tu i aktivně přítomné, může tedy například rozdmýchat politické problémy.

Změnila se Bosna po válce?

Ano, tohle určitě není ta šťastná země, kterou Bosna bývala dříve. Existuje mnoho materiálů, které lze použít k potvrzení myšlenky, že válka v Bosně byla zorganizována záměrně. Tak tomu může být i v případě Ukrajiny, samozřejmě ale za zcela jiných regionálních a geopolitických podmínek.

Dvě města v bývalé Jugoslávii, která měla těsně před jejím rozpadem nejvyšší procento smíšených manželství, byla chorvatský Vukovar a bosenský Mostar. Jde o města, která pak byla během války nejvíce zničena. To jen přidává mému přesvědčení, že v téhle válce nešlo o získání území, nýbrž o rozdělení společnosti.

Než přišla válka, lidé tu žili se svými sousedy bez ohledu na etnikum nebo náboženství. Dobrá věc je, že to zde stále vidím i dnes, ačkoliv etnické rozložení před válkou bylo zcela jiné než to nynější. Změnila se kultura, mnoho lidí zemřelo a mnoho lidí odešlo. Lidé, kteří odcházejí, jsou často ze střední třídy, kterou už skoro nemáme.

Bez ohledu na to všechno ale musím říct, že po téměř třiceti letech od konce války jsem na svou zemi a její lid stále hrdý. Ne na politiky, novináře nebo akademiky. Na lidi.

Jaký je Váš názor na aktuální politickou situaci v zemi?

Daytonská dohoda definitivně zkolabovala, už nefunguje. Zkolabovala, protože ji mezinárodní i místní aktéři nechali. Jak tohle všechno skončí? Nevím, ale už mnoho let říkám, že nevylučuji možnost zažehnutí nového konfliktu.

Cesta, na které jsme, nás totiž vede jen hlouběji do krize a bojím se, že v určitý moment se momentální politická krize stane krizí bezpečnostní. Dobrá zpráva je, že lidé novou válku nechtějí. Špatná je naopak ta, že politici se lidí většinou neptají, jestli chtějí bojovat, nebo ne.

O bosenské politické krizi by se dalo mluvit celé dny. Vinit bychom, i když ne rovným dílem, mohli každého. Problém je v tom, že tahle postupná krize přinesla zpátky narativy podobné těm, které existovaly v raných 90. letech – srbské vedení se chce oddělit od zbytku země, chorvatské chce vybudovat jakousi vnitřní ekonomiku a bosňácké chce dominovat zemi.

Před pár lety to bylo mezinárodní společenství, kdo místním lídrům pomáhal najít kompromis, nyní už to ale nedělá. Řekl bych, že tou vůbec nejdůležitější částí bosenské krize je Evropská unie a katastrofické selhání jejího rozšiřování. To totiž vytvořilo prostor pro příchod jiných cizích vlivů.