Dál od demokracie a blíž k Rusku. Erdogan připravuje Turecko o vliv

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Květnové parlamentní i prezidentské volby v Turecku sice proběhly bez zásadních excesů, rovné podmínky ale kandidáti rozhodně neměli. Šéf opoziční Lidově demokratické strany Selahattin Demirtaş je (podle Západu neprávem) ve vězení, uvěznění hrozilo i starostovi Istanbulu Ekremu Imamogluovi, o jehož kandidatuře se ještě v zimě spekulovalo. Erdogan své protivníky běžně démonizoval jako stoupence Západu nebo teroristy, útočil i na LGBT komunitu.

Obrovskou výhodu měl šéf vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) i ve státem ovládaných médiích. Například televizní kanál TRT mu podle analytiků věnoval přes 30 hodin času oproti pouhým 35 minutám pro jeho vyzyvatele Kemala Kiliçdaroglua

Přesto nakonec Erdoganovo vítězství nebylo nijak výrazné (52:47 procentům ve druhém kole) a národ zůstává rozdělený. Naděje může opozice upínat až ke komunálním volbám v příštím roce, kde bude obhajovat radnice v Istanbulu a Ankaře a doufat v zisk dalších větších měst.

O tom, jak může vypadat turecká ekonomika, jsme psali zde, jak se ale bude vyvíjet Erdoganova zahraniční politika?

Jisté je, že i v této oblasti ho čeká hned několik výzev a složitých rozhodnutí, ať už jde o rozšíření Severoatlantické aliance o Švédsko, což dosud Ankara odmítala, nebo třeba politika vůči sousední Sýrii. Tam by Turecko rádo vrátilo uprchlíky, zároveň si ale na severu země navzdory nesouhlasu syrského režimu nechalo své vojáky.

Podle Sonera Cagaptaye, ředitele Washingtonského institutu pro blízkovýchodní politiku, znamená Erdoganovo volební vítězství to, že bude i nadále na mezinárodní scéně podporovat Moskvu, udržovat s ní silné hospodářské vazby a poskytovat Putinovi a jeho oligarchům možnosti, jak obejít sankce.

„Erdogan sedí na trůnu s obavami. Putin to ví a využívá toho, aby Erdogana přitáhl blíže ke svému orbitu a Ankaru blíže k Moskvě,“ píše turecko-americký politolog.

O větší závislosti Erdogana na Rusku mluvila v rozhovoru pro Seznam Zprávy i politoložka a specialistka na Turecko Lucie Tungul. Upozornila na devizové rezervy, které před volbami přišly z autoritářských států, jako je Saúdská Arábie nebo právě Rusko. „Zůstane člověkem, který bude nevypočitatelný, bude zahraniční politiku měnit podle toho, co mu doma přinese stabilitu. Chybějící hlasy v parlamentu se může pokusit získat přetažením nacionalistů v řadách opozice, proto by mohl přitvrdit v zahraniční politice,“ myslí si Tungul.

Zároveň ale připomíná, že Erdogan často pronášel ostrá slova a urážky na adresu sousedních zemí, ve výsledku ale zůstalo jen u vyostřené rétoriky. „Bude zvyšovat agresivitu vůči Západu, reálně se od něj ale nemůže odstřihnout,“ říká s poukazem na ekonomickou závislost Turecka na zemích Evropské unie.

Erdoganův dlouhodobý cíl získat autonomii vůči Západu v rozhovoru pro Seznam Zprávy zmiňuje i turecký politolog Gökhan Bacik působící na Univerzitě Palackého v Olomouci. Mluví i o pragmatismu tureckého vládce, který může při jednáních s Evropou využívat faktory, jako je válka na Ukrajině nebo migrace.

„Očekávám méně demokracie, více uvězněných novinářů, další oslabení univerzit… autoritářství ale také obvykle znamená stabilitu, podívejte se na Čínu nebo Egypt,“ připomíná.

V otázce rozšíření Severoatlantické aliance o Švédsko, které turecký režim až dosud blokoval, se analytici shodují v tom, že Erdoganův postoj není dlouhodobě udržitelný. Švédové by se tedy vstupu do aliance měli dříve či později dočkat.

„Je to otázkou vyjednávání, pokud bude Erdogan spokojený a získá ústupky, bude souhlasit. Mohou to být stíhačky F-16, ekonomické ústupky… Erdogan zoufale potřebuje světové uznání, pomoci by mohly i návštěvy v Paříži či Berlíně. Kdyby rozšíření blokoval napořád, nic by z toho neměl,“ myslí si politolog Bacik.

Jeho kolegyně Tungul se domnívá, že hodně bude záležet na tlaku, který na Turecko vyvinou Spojené státy. Zatímco před volbami byla přesvědčená, že rozšíření schválí Erdogan krátce po svém vítězství, nyní už tak optimistická není, a to kvůli velkému úspěchu nacionalistů ve volbách.

„Může své rozhodnutí oddalovat, protože ho to dostává na přední strany novin. Lidem tak vzkazuje, že si nenechá od Západu nic diktovat, že je to Turecko, které rozhoduje,“ říká. Dlouhodobě prý ale turecký prezident tlak nemůže ustát a podlehne.

Erdoganovo Turecko vystupuje jako nezávislá země. Pro bohaté Rusy se sice stalo vítaným útočištěm i prostředkem k obcházení západních sankcí, s Ukrajinou ho ale spojuje úzká spolupráce ve zbrojním průmyslu a drony Bayraktar se staly v první fázi války až ikonickou ukrajinskou zbraní. Později získal Erdogan kredit za zprostředkování dohod o výměně vězňů i za dohodu o obilí.

„Z evropského pohledu se Erdoganova politika může zdát nekonzistentní, z tureckého pohledu je to ale turkocentricky zaměřená zahraniční politika. Prioritou je turecký zájem. V pondělí může Erdogan chválit Putina, ve středu pak dodávat drony Ukrajině,“ vysvětluje politolog Bacik, podle něhož se turecká politika směrem k válce nijak nezmění.

Podobně se prý ostatně Turecko chovalo i během sedm let trvajícího konfliktu mezi Irákem a Íránem. „Jasné přidání se Turecka na jednu stranu ani nikdo nečeká, Západ ani Ukrajina,“ podotýká.

Obdobný postoj k válce na Ukrajině má i turecká opozice, připomíná Lucie Tungul. I ona zmiňuje, že Erdoganovi vyhovuje role mírotvůrce a zprostředkovatele jednání mezi oběma válčícími stranami. Kromě závislosti na Rusku je pro Turecko velmi důležitá i vazba na Ukrajinu, a to zejména skrze zbrojní průmysl.

„Válka na Ukrajině mu přinesla obrovskou reklamu, daří se mu, firma Bayraktar je napojená na jeho rodinu, plynou do ní obrovské státní zdroje,“ doplňuje Tungul. Fakt, že turecká armáda bude mít vlastní zbrojní průmysl, velmi posiluje nacionalistické tendence a snahu osamostatnit se od Západu.

Miliony syrských uprchlíků se staly jedním z horkých předvolebních témat. Zejména ve druhém kole prezidentských voleb vystupňoval Kiliçdaroglu xenofobní rétoriku a sliboval rychlé vrácení Syřanů do vlasti.

To ale není jednoduché, velká část z nich totiž utekla před režimem diktátora Bašára Asada, který dnes opět ovládá většinu země. Možná dohoda s Asadem by pak vyžadovala stažení tureckých vojáků ze severní Sýrie, což zase odmítá Ankara.

„Nevládní organizace zaznamenaly už před lety případy, kdy turecké úřady nechaly lidi podepsat papír v turečtině, kterému nerozuměli, že souhlasí s návratem. Takhle ale statisíce lidí přesídlit nepůjdou,“ říká politoložka Tungul.

Erdogan se v této otázce držel spíše zpátky, a to ze dvou důvodů. Jedním je ten, že ve volbách těžil i z hlasů Syřanů, kterým už Turecko dalo občanství. Dalším je příliv peněz z evropských fondů, které Turecko za hoštění uprchlíků dostává. Roli může hrát i jejich přínos pro tureckou ekonomiku – jak řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy turecký analytik Ibrahim Öztürk, jsou Syřané na mnoha místech vítanou levnou pracovní silou, například při pěstování oliv nebo ořechů.

Gokhan Bacik se pak domnívá, že samo Turecko není schopno syrskou krizi vyřešit. Své vojáky v zemi navíc nemá kvůli válce v Sýrii, ale kvůli Kurdům. Více problémů se tak slévá dohromady a situace v Sýrii si podle něj vyžaduje komplexní řešení se zapojením mezinárodního společenství.

Letošní volby ukázaly, že Recep Tayyip Erdogan výrazně prohrál v kurdských oblastech na jihovýchodě země. To dříve nebývalo, konzervativní kurdské oblasti mu byly spíše nakloněné.

„Proto se bude snažit omezovat cokoliv spojeného s kurdskou identitou, HDP (levicovou Lidově demokratickou stranou, pozn. red.) a jejím šéfem Selahattinem Demirtaşem. Než přišel starosta Istanbulu Ekrem Imamoglu, byl to jediný politik, který se mohl charismatem i rétorickými schopnostmi rovnat Erdoganovi,“ myslí si Tungul.

Erdogan bude podle ní v budoucnu potlačovat kurdskou identitu a apelovat spíše na identitu náboženskou, bude se tedy obracet na hluboce věřící kurdské sunitské muslimy.

Podle Bacika nemá Turecko politické ani sociální kapacity na řešení kurdského problému. Vzhledem k tomu, že prokurdská HDP v parlamentu posílila, lze podle něj očekávat Erdoganovu snahu obnovit boj se zakázanou Stranou kurdských pracujících (PKK). Islamistickou kurdskou stranu HÜDAPAR prý Erdogan dokáže zkrotit, o to větší slovo ale mají v jeho koalici nacionalisté, kterým bude muset vycházet vstříc. To je pro Kurdy špatná zpráva.

„Čím bude Turecko závislejší na autoritářských režimech, o to slabší bude. Už tak Erdogan ztratil důvěryhodnost u západních spojenců, propad bude pokračovat. Bude se čekat, kdo ho nahradí, vztahy se Západem nebudou dobré, předvídá politoložka Tungul.

Turečtí partneři, ale i rivalové, jako je Saúdská Arábie nebo Rusko, podle ní nemají zájem na silném Turecku, právě naopak: „Místo vize velké imperiální velmoci z Turecka vytvoří Erdogan vazalský stát jiných autoritářů.“

O sílícím autoritářství mluví i Gokhan Bacik, který ale poukazuje i na jeho stabilitu, která může Evropě v jistém smyslu vyhovovat. Žádnou demokratizaci rozhodně nečeká. „K režimu jsem kritický, ale třeba Írán a Egypt jsou také autoritářské a přitom stabilní. Když je destabilizujete, máte 200 milionů lidí v Evropě,“ připomíná stálé riziko dalších migračních vln.