„Nikdo než já nezastaví Putina.“ Co teď čeká Ukrajinu s Trumpem za zády

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Putin nevyjednává. Vysmívá se nám.“ I tato slova zazněla v reakci na dosavadní Trumpovu diplomatickou ofenzivu. Kritika o to kousavější, že pochází od jeho zarytého stoupence. Bývalý britský premiér Boris Johnson právě takhle popsal výsledek víc než dvouhodinového telefonátu na lince Bílý dům – Kreml.

Ten je možné popsat jako okamžik, kdy se Donald Trump srazil s realitou. Místo míru během 24 hodin doufá v příměří do Velikonoc. Podle agentury Bloomberg se ale Washington už chystá na překročení tohoto termínu „vzhledem k aktuálním těžkostem“.

Těžkosti se daly předvídat. Přesněji, předvídala je naprostá většina expertů, když říkali: přitlačit ke zdi bránící se a slabší Ukrajinu bude snadné. Opravdové vyjednávání začne teprve v okamžiku, kdy ze svých plánů na „změnu Ukrajiny ve vazalský stát“, jak to popisuje Boris Johnson, bude muset ustoupit Vladimir Putin.

Pokud to Trump myslí s velikonočním příměřím vážně, musí dát v příštích dnech najevo, jak chce ambice Kremlu zkrotit. Po deseti týdnech, naplněných převážně přestřelkami s Volodymyrem Zelenským, začíná skutečná hra o mír na Ukrajině. Klíčovou roli v ní budou hrát Trumpovy osobnostní rysy, které už několikrát prokázal při jednání na mezinárodní scéně. A tyto zkušenosti ukazují, v čem znamená pro Ukrajinu riziko a v čem naději.

Přesvědčení o své schopnosti bleskově rozseknout léta splétané gordické uzly světové politiky dával Donald Trump najevo i během prvního mandátu. Klíčový triumf měl následovat po jednání s Kim Čong-unem. Donald Trump sliboval, že uspěje tam, kde selhali všichni američtí prezidenti před ním, a přiměje severokorejského diktátora, aby se vzdal jaderných zbraní.

Aranžmá bylo velkolepé, včetně setkání v demilitarizované zóně na hranicích Severní a Jižní Koreje a pózování před kamerami štábů z celého světa. Trump se soustředil na osobní linku příběhu a zdůrazňoval „skvělý vztah“ s „nadaným“ Kimem.

Překvapení ale čekalo novináře, když se v případě jednání Trump–Kim místo na herce diplomatického divadla soustředili na scénář budoucích vztahů, tedy dokument, pod který se podepsali. Kim Čong-un ve skutečnosti odsouhlasil stejný nejasně formulovaný závazek, který jeho země už mnohokrát porušila. Při otázce, proč by výsledek měl být tentokrát jiný, argumentoval Trump sám sebou a svým neomylným instinktem. Podobně teď mluví o svém vztahu s „Vladimirem“, který podle něj dodrží podmínky míru na Ukrajině, protože Trumpovi by přece „nelhal“.

Ještě větší překvapení čekalo jihokorejského spojence USA i americkou armádu. Aniž by je dopředu informoval, přistoupil americký prezident na Kimův požadavek a ukončil společná cvičení americké a jihokorejské armády. Ta přitom představovala pro Soul důležitou součást obrany země. Přestože povaha těchto cvičení byla čistě defenzivní, Trump je prohlásil za „velmi provokativní“. A dodal, že jejich zrušením se ušetří „obrovské množství peněz“.

Donald Trump velmi často, a zčásti poprávu, kritizoval Bidenovu vládu za způsob, jakým uvolnila v Afghánistánu pole Tálibánu. Byla to ale jeho administrativa, kdo zahájil jednání s islamisty. V jejich průběhu projevoval Trump obvyklou netrpělivost a američtí úředníci říkali, že pracují pod hrozbou „Damoklova tweetu“, kterým by prezident na sociálních sítích oznámil, že USA s okamžitou platností opouštějí bojiště. Od vyjednavačů se čekala dohoda za každou cenu. Podobně jako v případě Jižní Koreje, i tentokrát Washington svého spojence, afghánskou vládu, odsunul do role diváka.

Taliban nakonec získal to, co chtěl především: slib stažení spojeneckých vojsk ze země, a to za vágně formulované sliby. „Nebyla to dohoda, byla to kapitulace,“ říká veterán z afghánského bojiště a dnešní poslanec britského parlamentu Mike Martin. „Odřízla amerického spojence, ustoupila protivníkovi až příliš a byla motivována snahou ušetřit americké peníze. Bohužel stejné rysy vykazuje i Trumpův postoj k Ukrajině.“

Spěch, snaha dosáhnout rychlého výsledku s pokud možno s grandiózními rysy, přehlížení „detailů“, které vůbec detaily nejsou. Všechny charakteristiky Trumpova vyjednavačského stylu zná a bude chtít využít Vladimir Putin. Jde koneckonců o agenta KGB, vyškoleného na psychologické ovlivňování protivníka. „Na jedné straně sedí chladný vyjednavač, který neodkrývá své karty. Na druhé straně emotivní americký prezident, který zhruba dvě hodiny denně tráví tím, že své kroky vysvětluje novinářům. A někdy odhaluje své karty až příliš,“ říká analytik mezinárodních vztahů z vysoké školy CEVRO Bořek Lizec.

V tuto chvíli nemá Putin důvod říkat americkému prezidentovi kategorické ne. Coby zkušený judista ví, že silnějšímu protivníkovi je lepší uhnout a využít jeho sílu ve svůj prospěch. Přesně toho chce Putin docílit ohledně Ukrajiny: Doufá, že Donald Trump zařídí to, čeho on nedosáhl silou zbraní. Ať už jde o nárokování i těch území, na která noha ruského okupanta zatím nestanula, nebo odříznutí Ukrajiny od spojeneckých a obranných vazeb na Západ. Neutralizace Ukrajiny a de facto likvidace její armády, které Putin navrhuje, připomíná podmínky, které muselo přijmout Německo po 1. světové válce. S tím rozdílem, že Německo bylo poraženo. „Jen když se ruská strana v příštích dnech tohoto požadavku vzdá, bude jasné, že to s vyjednáváním myslí opravdu vážně,“odhaduje Bořek Lizec.

I kdyby Trump odmítl hrát roli Putinova lobbisty, může ruský prezident donekonečna zdržovat podobnými ústupky, jako je třicetidenní moratorium na útoky proti energetické infrastruktuře. To se dá dosud považovat především za úspěch ukrajinských ozbrojených sil, které při útocích na ruskou energetiku dosahují pozoruhodných úspěchů. Jak poznamenal přední německý bezpečnostní expert Carlo Masala, „Putin dal Trumpovi to, co bylo tak jako tak v jeho zájmu“. Z podobného ranku je i další částečné příměří, to, které se má týkat Černého moře. A zatímco se Bílý dům vyčerpává drobnými krůčky při jednáních, ruské jednotky drobnými krůčky postupují na bojišti.

Dá se ale předpokládat, že v jistém momentu dojde emotivnímu americkému státníkovi se šnečím tempem jednání trpělivost. Pak se situace může vyvíjet dvojím směrem.

Prvním je scénář, který si nachystal Vladimir Putin: nalákat Donalda Trumpa do pasti jednání o „velké hře“, o nové podobě světa. „Putin chce, aby americký prezident uvěřil, že by se tak velcí státníci měli soustředit na důležitější věci, než jsou půtky o Bohem zapomenuté místo jménem Ukrajina,“ píše ve své analýze magazín The Economist. Bílý dům naznačuje, že zájem by měl. Trump už údajně s Putinem mluvil o „obřích ekonomických obchodech a geopolitické stabilitě“, které by následovaly po smíření s Ruskem.

Putin by mohl svého protihráče lákat na spolupráci při konfliktu s Íránem nebo na mlhavé přísliby, že by se Rusko mohlo odpoutat ze spojenectví s hlavním rivalem USA, Čínou. Putin ví, že těkavá mysl bývalého developera se snadno chytá grandiózních projektů, bez ohledu na to, jak mlhavá je jejich podstata. Kolik jen energie věnoval boji o fantomické nerostné bohatství na Ukrajině, zčásti existující jen na zažloutlých dokumentech z geologických průzkumů Brežněvovy éry? Podobně by mohla zapůsobit třeba i vějička ve formě amerického podílu na těžbě nerostného bohatství v ruské Arktidě: Vize dost mlhavá, aby Putina nic nestála, a dost velkolepá, aby zaujala Trumpa. Z otázek ukrajinské bezpečnosti a nezávislosti by se rázem staly podružnosti, které je snadné obětovat na oltář nového světového pořádku.

A pak je tu druhý možný scénář. „Nikdo než já nezastaví Putina,“ řekl Donald Trump v neděli. Krátce nato ruský dron zabil v Kyjevě tři civilisty. Nedá se vyloučit, že některý z dalších podobných aktů agrese by si samolibý americký prezident mohl vysvětlit jako políček do tváře. „Je to mimořádně přímý vyjednavač. A může se stát, že pak by se jeho emoce obrátily proti Putinovi,“ dodává analytik Lizec.