USA posílají Izraeli munici, kterou potřebuje Ukrajina, říká uznávaný komentátor

Mezinárodní trestní soud bude v následujících měsících řešit žádost prokurátora Karima Khana, který chce vydat zatykač na několik členů nejvyššího politického vedení Izraele a Hamásu, včetně premiéra Izraele Benjamina Netanjahua a šéfa politického křídla Hamásu Ismáíla Haníji.

Dotyční podle Khana nesou odpovědnost za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti spáchané v Izraeli a v Pásmu Gazy. Krajně pravicový ministr financí Izraele Becalel Smotrič oznámení soudu přirovnal k nacistické propagandě a šéf izraelské diplomacie Jisrael Kac krok označil za skandální.

Případné vydání zatykače by izraelskému premiérovi komplikovalo život zejména na mezinárodní scéně. Všechny státy, které soud ratifikovaly, by totiž Netanjahua v případě, že by do jejich země přijel, měly vydat k trestnímu stíhání. Na domácí scéně ale podle komentátora Financial Times Gideona Rachmana předsedovi vlády situace spíše pomohla.

„Netanjahu ale teď ve světle kroku Mezinárodního trestního soudu úspěšně přesvědčil Izraelce, že to není útok jen na něj samotného, ale na celý Izraelský stát, na izraelskou armádu, na kterou jsou v Izraeli všichni velmi pyšní,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59.

Může krok soudu politicky oslabit izraelského premiéra v jeho vlastní zemi? A jak konflikt v Gaze ovlivňuje válku na Ukrajině? Část rozhovoru s britským novinářem Gideonem Rachmanem vydáváme i v přepsané verzi. Celý podcast – ať už v přeložené, nebo originální verzi – si můžete poslechnout v jednom z přehrávačů v článku.

Roku 2024 dominují dva velké konflikty, válka na Ukrajině, která čelí už třetí rok ruské agresi a kde se teď Kyjev potýká s nástupem Ruska. Druhým velkým konfliktem, který má – jak se mnozí obávají – potenciál destabilizovat celý Blízký východ, je válka Izraele proti hnutí Hamás v Gaze. Nakolik tyto dva konflikty dopadají na rovnováhu ve světě a jak moc se v posledních měsících změnila?

Myslím si, že válka, která vypukla na Blízkém východě 7. října, zcela zásadně změnila způsob, jakým se Západ vedený Spojenými státy snažil přistupovat k válce na Ukrajině. Před začátkem války na Blízkém východě bylo jasné, že hlavním cílem západních mocností, NATO, Spojených států, byla porážka Ruska.

Na pozadí této události přitom měli na paměti rostoucí moc Číny, což je výzva, která bude definovat 21. století. Válka na Ukrajině a sílící mocenské ambice Číny, to byly tedy dvě hlavní otázky, na něž se Západ a Spojené státy soustředily. Tento postoj vystihuje i prohlášení amerického bezpečnostní poradce Jakea Sullivana zhruba deset dní před začátkem války na Blízkém východě – a jsem si jistý, že svých slov teď lituje –, že Blízký východ v posledních dekádách nikdy nebyl tak klidný jako tehdy. Pak vypukla válka a všechno narušila.

Samozřejmě se samo o sobě jedná o velkou tragédii. Tato válka ale narušuje celý světový pořádek. Protože zaprvé vysává zdroje a také bere čas. To bychom podle mě neměli podceňovat. Dokonce i v tak velké zemi, jakou je Amerika, politiku tvoří velmi malá skupina lidí, kteří mají nacpané diáře. Takže pokaždé, když svůj čas tráví letem do Bejrútu nebo Tel Avivu, je to čas, který nemohou věnovat Ukrajině.

A pak je tu otázka zdrojů. Ukrajina měla už tak nedostatek munice, a jak dobře víme, Amerika posílá munici do Izraele, a to včetně vojenského materiálu, který Ukrajina sama potřebuje, jako je například protivzdušná obrana, rakety a tak dále.

Myslím si ale také, že vedle problémů s dodávkami zbraní a celkovým odvedením pozornosti tu máme problém i s narativem, který se Amerika pokouší sdělit světu. Velmi dobře to jde ilustrovat na nedávném rozhodnutí prokurátora Mezinárodního trestního soudu požádat o vydání zatykače na (izraelského premiéra Benjamina) Netanjahua (kvůli válečným zločinům a zločinům proti lidskosti).

Spojené státy sice – stejně jako Rusko, Čína nebo Indie – nikdy neratifikovaly zřízení tohoto soudu. Tyto země totiž nechtějí riskovat, že by před ním jednoho dne stanuli jejich vlastní vojáci s obviněním, že se dopustili válečných zločinů. Nicméně Amerika mlčky podpořila obvinění Vladimira Putina u Mezinárodního trestního soudu. A myšlenka, že Rusko na Ukrajině páchá válečné zločiny a porušuje mezinárodní právo, je klíčový argument, kterým Západ dění na Ukrajině rámuje. Takže když teď Amerika otáčí, jako to udělala v případě možného obvinění Netanjahua, které označuje za nehoráznost, jejich postoj dostává trhliny a je nekonzistentní. Vlastně jde o něco jako dvojí metr, kdy Spojené státy říkají: Své přátele podporujeme, nepřátele ne. Není to ale konzistentní přístup, který je podle mě v takových situacích velmi důležitý.

Jsem ráda, že tento nejnovější vývoj zmiňujete – chtěla jsem se vás na něj zeptat. Izrael čelí kvůli způsobu, jakým válku proti Hamásu vede, rostoucímu mezinárodnímu tlaku. Jak zásadní je tento nejnovější posun – žádost hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu o vydání zatykačů na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, ministra obrany Joava Galanta a tři vůdce Hamásu pro údajné válečné zločiny a zločiny proti lidskosti? Jak důležitý moment to podle vás je?

Význam tohoto kroku bude jasnější až za delší dobu, protože zatím nevíme, co se bude dít dál. Samozřejmě je evidentní, že tím utrpěla velkou ránu pověst Izraele. Nemyslím si, že by kvůli tomu izraelská vláda výrazněji změnila své válečné plány. Že by například ustoupila od invaze do města Rafah na jihu Pásma Gazy.

Izraelské síly možná vyvinou větší úsilí, aby do Gazy vpustily humanitární pomoc. Ostatně právě na této otázce se možné obvinění soudu vůči Netanjahuovi zakládá. Už je ale pozdě, obvinění je na světě. Ale zda krok Mezinárodního trestního soudu přiměje Izrael změnit přístup k válce v Gaze a otázce Palestiny? V tomto ohledu jsem trochu skeptický.

Podpora dvoustátního uspořádání a vzniku státu Palestina totiž po útoku Hamásu ze 7. října mezi izraelskými voliči klesla na nějakých deset procent. Chybí tam základní úroveň důvěry. A když mají Izraelci za to, že jde o věc národního, nebo dokonce osobního přežití, nebudou ochotni přijmout kompromis ohledně dvoustátního řešení, které mimochodem i přes podporu Izraele usilovně prosazuje administrativa amerického prezidenta Joea Bidena. Je samozřejmě možné, že až šok z útoku ze 7. října trochu opadne a Izrael pochopí, že cesta, kterou se vydal, má ve světě negativní dopady, možná se proberou k životu mírotvorné strany v Izraeli. Svůj dům bych na to ale rozhodně nevsadil.

Jinou důležitou otázkou ale také je, jak velké ohrožení možná obžaloba pro Netanjahua a vojenskou elitu v Izraeli znamená. V podstatě vzhlížejí směrem k Americe a očekávají, že Washington na soud zatlačí a uvalí na něj sankce. A je možné, že soud v tomto případě přestřelil a udělal chybu tím, že se uprostřed konfliktu rozhodl jít po největším spojenci USA.

A že by tím pádem Spojené státy mohly podniknout takové kroky, které by soud v konečném efektu zničily nebo by ho odsunuly do bezvýznamné role. Já si ale nemyslím, že na něco takového dojde. Soud se zřejmě dostane pod enormní politický tlak, jeho úředníci, soudci a žalobce možná nebudou smět cestovat do USA. To se stát může, především pokud se do Bílého domu vrátí (Donald) Trump.

Neočekávám ale, že by Evropská unie, která se považuje za organizaci založenou na právu a zákonech, soud opustila a nepodpořila. To dokonce není ani pozice Německa, které bylo a je v rámci Evropské unie neochvějným spojencem Izraele. Takže až budou tato obvinění oficiálně vydána – a já předpokládám, že soudce požadavku žalobce vyhoví –, tak prostě budou existovat, budou součástí sbírky zákonů. Tak jak to alespoň já chápu, nemohou pak být stažena.

A v tu chvíli nastane moment, kdy izraelský premiér Netanjahu a ministr obrany Galant nebudou smět cestovat do Evropy, protože jim bude hrozit zatčení. Což pro ně představuje problém a skvrnu na jejich reputaci. A představuje to problém i pro Evropskou unii. Protože Unie – a to jsem si jistý – se ocitne pod obrovským tlakem ze strany Spojených států, především z Ameriky, kterou by mohl vést Donald Trump, aby tato obvinění stáhla. Přináší to prostě celou řadu komplikací. A nemyslím si, že se nad tím jen tak dá mávnout rukou s tím, že (Spojené státy) soudu řeknou, ať toho nechá. Je to trvalá komplikace na poli mezinárodních vztahů. A může se vyvinout tolika možnými směry, že je těžké říct, co přesně teď bude následovat.

Zmínil jste dění na vnitropolitické scéně v Izraeli. Když sledujete vnější tlak, který teď na premiéra Netanjahua míří, odráží se to na jeho postavení uvnitř Izraele? Jinými slovy, je možné, že tím pádem může zesílit i tlak izraelské opozice a veřejnosti – a to natolik, že by to Netanjahua mohlo stát premiérský post?

Myslím, že v této chvíli je to přesně naopak, že mu ta obvinění spíš pomohla. Během víkendu před samotným obviněním řekl Netanjahuův oponent Benny Ganc, který je ale teď součástí válečného kabinetu, že z vlády odejde kvůli způsobu, jakým Netanjahu válku vede. Což by byl krok, který by zřejmě vedl k předčasným volbám.

Netanjahu ale teď ve světle kroku Mezinárodního trestního soudu úspěšně přesvědčil Izraelce, že to není útok jen na něj samotného, ale na celý Izraelský stát, na izraelskou armádu, na kterou jsou v Izraeli všichni velmi pyšní. V Izraeli je služba v armádě povinná, každý v ní sloužil nebo má děti, které v ní sloužily. Netanjahu tak v podstatě říká to, co zaznívá v těžkých časech i od samotných Izraelců: Že celý svět je proti nám, že to je antisemitské a že se mohou spolehnout jen sami na sebe. A také to, že pokud připustíte, že na kroku Mezinárodního trestního soudu něco bude, v podstatě se podle tohoto pohledu přidáváte na stranu izraelských nepřátel.

Tento pohled může přetrvat. Ale existuje také možnost – na niž bych ale nevsadil –, že časem si začnou Izraelci říkat, že Netanjahu je pro ně příliš velkou přítěží a že Izrael potřebuje nové vedení. Neměli bychom ale v této souvislosti podceňovat fakt, že Netanjahu je v izraelském politickém kontextu hodně vpravo, rozhodně ale není tím nejextrémnějším izraelským politikem současnosti. Pokud se podíváte na členy jeho kabinetu, na lidi, jako jsou ministři (Becalel) Smotrič nebo Ben Gvir – to jsou krajně pravicoví politici, u kterých by ještě před rokem bylo skoro nepředstavitelné, že by mohli zastávat tak klíčové pozice jako dnes. Myslím si tedy, že není ani zdaleka jasné, že postup Mezinárodního trestního soudu pozici Netanjahua oslabil, mohl ho posílit.

Jak vážná je v tom kontextu roztržka mezi Spojenými státy a Izraelem? Jak dalekosáhlé důsledky může mít?

To je opravdu důležitá otázka. Přiznám se k něčemu, nad čím jsem v posledních dnech přemýšlel: Myslím, že jsem i ve vlastních článcích přikládal otázce možného amerického tlaku na Izrael příliš velkou váhu. Když v soukromí mluvíte s těmi, kteří ve Spojených státech rozhodují, tak vidíte, že mnozí z nich jsou skutečně nešťastní z některých kroků, které Izrael dělá, a považují je za problematické jak morálně, tak z hlediska praktického provedení. Mají za to, že takový přístup nebude fungovat.

Pak přišlo několik momentů, kdy se zdálo, že zasáhne samotný americký prezident Joe Biden. Před několika měsíci například řekl, že chování Izraele je za hranou. A pak skutečně Spojené státy konečně pozastavily dodávky některých zbraní do Izraele, zejména těžkých pum, protože panovalo znepokojení, zda izraelská armáda těmito zbraněmi cíleně útočí na velitele Hamásu, nebo na celou Gazu, kde kvůli hustému osídlení přichází při snaze zasáhnout vojenský cíl o život i mnoho civilistů. Mluvilo se také o omezení vojenské pomoci kvůli operaci v Rafahu.

Ale – i když jsem si sám myslel a psal jsem o tom, že ve vztazích USA a Izraele přichází bod zvratu – začínám být přesvědčený, že se to nakonec nestane. Jen pár dnů po rozhodnutí o pozastavení dodávek těžkých bomb Spojené státy schválily další miliardu dolarů vojenské pomoci pro Izrael. Sice nezahrnovala tyto konkrétní zbraně, ale jen těžko na to můžeme nahlížet jako na akt odmítnutí.

A podobně je to i s americkou reakcí na zmiňovaný krok Mezinárodního trestního soudu. Říkal jsem si: Jistě, republikáni to odsoudí, pokusí se na Mezinárodní trestní soud uvalit sankce, ale sám Biden to možná zahraje do autu. Jenomže Bidenova reakce se od té, se kterou přišli republikáni, zase tolik nelišila. Domnívám se, že to odráží jistou polohu v Bidenově uvažování nebo možná i v celé Demokratické straně – nepočítáme-li důležité křídlo progresivistů –, která je nastavena ve smyslu: Ano, s Izraelem se neshodneme ve všem, ale když je tato země skutečně pod tlakem, postavíme se za ni.

A takový přístup už jsme viděli třikrát. Nejdřív po útoku Hamásu ze 7. října. Potom když Írán vypálil rakety na Izrael a Amerika samozřejmě přispěchala na jeho obranu. A teď kvůli Mezinárodnímu trestnímu soudu. Takže myslím, že to je hluboce zakořeněný instinkt, který Spojené státy vůči Izraeli mají: Jsou připraveny s ním nesouhlasit, a dokonce na něj v určitých otázkách vyvíjet nátlak. Ale když to vypadá, že je Izrael zatlačený do kouta, tak ho přispěchají podpořit.

V jak důležité fázi je podle Gideona Rachmana současná situace ve válce na Ukrajině? A proč jsme prý uprostřed takzvaného věku autoritářů? Celý rozhovor si můžete poslechnout v podcastu 5:59.