Rusko přestalo spěchat a úspěšně se vrátilo k osvědčenému stylu válčení

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na ukrajinském bojišti panuje v těchto dnech velmi relativní klid – narušovaný bohužel ohavnostmi, jako byl například čtvrteční útok na západoukrajinské město Vinnycja. Obecně vzato je ale nynější válečný stav do jisté míry zřejmě vynucený příchodem nových zbraní ukrajinské armádě. Důležitým faktorem bude nepochybně také vyčerpání obou stran po několika měsících opotřebovávací války na Donbasu.

Při zpětném ohlédnutí za vývojem posledních týdnů je nutné konstatovat, že ruská armáda si vedla po stažení od Kyjeva, Sum a téměř úplně i od Charkova lépe než na začátku invaze. Co tedy dělala jinak? A co to znamená pro další vývoj bojů?

Vojenští analytici někdy i dlouhé měsíce před invazí dospěli ke správnému závěru, že Rusko pravděpodobně shromažďuje vojska pro útok na Ukrajinu. Odhadovali, jak by mohla invaze vypadat, a měli poměrně jasnou představu o taktice ruských jednotek. Vycházeli z toho, jak si tyto jednotky vedly v předchozích letech na bojištích na Ukrajině či v Sýrii.

Klíčovými prvky byly složené jednotky nazývané „praporní úkolové uskupení“ či „praporní taktické skupiny“ (někdy pro ně i české zdroje používají anglickou zkratku BTG). Jejich nasazení se mělo řídit takzvanou doktrínou „bezkontaktní války“. Což v podstatě znamená, že jednotky se spíše vyhýbají přímému střetu a přestřelkám s protivníkem a místo toho nechávají velkou část úkolů na dělostřelectvu. Každé takové uskupení má mít vlastní děla a raketomety, aby je mohlo rychle nasadit tam, kde je zapotřebí.

Pěchoty a tanky jednotky by se ideálně měly nepříteli vystavovat minimálně. Uskupení mají do značné míry spoléhat na bezpilotní letouny a elektronický průzkum. Ty mají odhalit protivníka, kterého pak z dálky zasype dělostřelectvo palbou. Tanky a pěchota mají za úkol krýt dělostřelce a obsadit území až poté, co dělostřelectvo nepřítele zničí nebo alespoň zásadně oslabí.

Doktrína měla využívat silné stránky ruské armády, totiž sklady plné obrněných vozidel a dělostřelectva, a naopak kompenzovat jeho slabiny: nepříliš kvalitně vybavenou a nepříliš početnou pěchotu.

Únorová invaze ovšem vypadala úplně jinak. Válečné plány Moskvy vycházely patrně z přesvědčení, že ruská armáda ukrajinské síly porazí prakticky za pochodu. Ruské síly se proto rozdělily po dlouhé frontě a na velká ukrajinská města vyrazily dlouhé motorizované kolony. Byly plné tanků a další techniky, ale nesly poměrně málo pěchoty, v některých případech údajně pouze třetinu proti tabulkovému stavu.

V ukrajinském týlu zatím měly výsadkové jednotky obsadit letiště u Kyjeva, na které pak měly zamířit další posily. Cílem bylo zjevně obsadit co největší část území Ukrajiny a především hlavní město dříve, než obránci budou mít čas se mobilizovat.

Jak víme, spěch se v tomto případě Putinovi nevyplatil. Obrněné kolony, které neměly dobrou podporu pěchoty, měly veliké ztráty. Elitní výsadkové jednotky vysazené za ukrajinskými liniemi byly zničeny během několika hodin po přistání. Ruská logistika byla vinou chyb, krátkého času na přípravu a neúnavných ukrajinských útoků na zásobovací kolony obtížná. Předsunuté jednotky často nedostávaly potraviny, palivo a munici.

Snaha o rychlé vítězství v podstatě zdůraznila slabiny, které v ruské doktríně identifikovala už v roce 2017 analýza napsaná pro americkou armádu. Mimo jiné to byla relativní slabost mechanizovaných uskupení při bojích ve městě. Další mělo být i to, že ruská armáda přehnaně spoléhá na drony a elektronický průzkum, i když vhodných systémů nemá dost pro pokrytí celého bojiště.

Dostatek jich byl pro účely „malých válek“ v předchozích letech, kterých se účastnilo jen několik vybraných jednotek. Ale nikoliv pro rozsáhlou invazi. Rusko také nemělo žádné spřátelené síly, jež by mohly hlídkovat na obsazeném území nebo sloužit jako „potrava pro děla“ při útocích na silnější pozice nepřítele. Ztráty tak nesly ty nejkvalitnější jednotky.

První fáze války měla z ruského hlediska jediné pozitivum: protože útočilo na tak široké frontě, jeho síly objevily a využily několik slabých míst. Postoupily na východě Ukrajiny a především obsadily velkou část jihu, včetně města Cherson. Jejich postup se obráncům povedlo zastavit až v polovině března a od té doby se fronta v této oblasti prakticky nepohnula.

Moskva po neúspěchu u Kyjeva vytyčila nové, skromnější cíle: zajistit celou Doněckou a Luhanskou oblast, jejichž většina už tak byla pod její nepřímou kontrolou, a přitom výrazně oslabit ukrajinskou armádu. Na jihu měly ruské síly pouze bránit nově obsazené území.

Ruské velení dostalo volnější ruce, nemuselo spěchat, a tak se vrátilo k osvědčeným postupům. Jejich jednotky sice přišly o spoustu můžu a techniky, ale sklady po sovětské armádě jsou stále plné materiálu, včetně střeliva. Pro ilustraci: ukrajinské muniční fabriky měly paradoxně až do roku 2014 smlouvy s ruskou armádou na dodávku až dvou milionů kusů dělostřeleckých granátů ráže 152 milimetrů ročně do Ruska, tvrdí nedávná zpráva o stavu konfliktu na základě rozhovoru s představiteli ukrajinského zbrojního průmyslu.

Větší problém byl s nedostatkem mužstva, ovšem chybějící kanonfutr pomohly do značné míry dodat bratrské separatistické republiky. Jejich jednotky nesly pak hlavní břímě při přímých útocích na ukrajinské pozice.

Na Donbasu nefunguje ruské dělostřelectvo tak dobře jako třeba v Sýrii či během předchozích bojů na Ukrajině. Ruská armáda nemá k dispozici dostatek vybavení a dobře vycvičeného personálu, a tak spolupráce mezi různými složkami armády zdaleka není tak pružná, jak si ruští vojenští teoretici představovali. Velkým problémem byl a v menší míře stále je nedostatek bezpečných a spolehlivých komunikačních prostředků mezi pěchotou a dělostřelci, kteří ji mají podporovat.

Výsledná praxe je tedy relativně statická a založená na velké převaze dělostřelectva. Ukrajinskou stranou udávaný poměr deseti vystřelených ruských kusů dělostřelecké munice na pouhou jednu ukrajinskou je téměř určitě přehnaný. Převaha ruských děl a raketometů byla ovšem nezpochybnitelná.

Jedním důsledkem je, že ukrajinské jednotky musí zůstávat rozptýlené. Pokud se jich shromáždí na jednom místě fronty více, v praxi údajně zhruba nad velikost roty – přibližně 100 můžu –, stanou se dříve nebo později cílem ruského dělostřelectva. Ukrajina tak má problém shromáždit dost sil pro útok, ale i k obraně exponovaných částí fronty.

Převaha je zjevná i v souboji dělostřeleckých jednotek obou stran. Protože ruská děla mají především na Donbase výraznou početní převahu, mohou ukrajinskou palbu účinně potlačovat. Zkušenosti ukrajinských jednotek jsou údajně takové, že ruská palba ukrajinskou techniku sice nezničí, ale donutí Ukrajince stáhnout se nebo minimálně změnit pozici. Díky tomu pak ruským jednotkám nehrozí takové nebezpečí. A ruské velení si může dovolit soustředit síly na konkrétním místě fronty, aby dosáhlo převahy a mělo šanci prorazit.

Některé jednotlivé aspekty Ruskem preferované bezkontaktní války také fungují lépe než jiné. Rusko má například na frontě řadu prostředků elektronického boje, které výrazně komplikují nasazení ukrajinských dronů. Ukrajina má ovšem takové schopnosti samozřejmě také, dodejme.

Některé ruské bezpilotní prostředky se také opakovaně ukazují jako velmi efektivní. Svědectví ukrajinských dělostřeleckých jednotek uvádí, že pokud se jim nad hlavou objeví ruské drony určené pro řízení dělostřelecké palby, do tří až pěti minut mohou očekávat dopad granátů a raket. Odhalit tyto bezpilotní prostředky přitom není úplně triviální. A jejich operátoři se samozřejmě neustále učí a přizpůsobují situaci na bojišti.

Drony začala ve větší míře používat i ruská pěchota. Poměrně často přitom musela spoléhat na crowdfunding či jinou finanční pomoc, případně si je pořizovat za vlastní. Což ale ve výsledku není důležité. Faktem je, že na ruské straně přibylo menších, často komerčních dronů, tedy těch, které prakticky od začátku války tak úspěšně nasazují ukrajinské síly.

Ruská pěchotní taktika se také postupně v některých ohledech vylepšovala, znatelně především během května a června. Po masivních ztrátách z počátku války se Rusové vrátili k ponaučením z Čečenska a Sýrie. Ve městech začali využívat obvykle zhruba 20členné malé útočné skupiny podporované obrněnou technikou.

V kombinaci se schopnostmi ruského dělostřelectva to vedlo k tomu, že během ruských útoků na města jako Severodoněck byly ztráty obou stran zhruba vyrovnané, jak nedávno odhadli dva britští analytici na základě návštěv bojiště. Města jsou přitom obecně výrazně vhodnějším prostředím pro obránce. Nevybíravé a masové nasazení dělostřelectva a lepší nasazování pěchoty ovšem Rusům umožnilo tuto výhodu do značné míry eliminovat. Můžeme spekulovat, že i to byl do značné míry důvod, proč ukrajinská armáda tak rychle opustila Lysyčansk.

Podle amerických odhadů tak ukrajinské síly od zahájení ruské „druhé fáze“ zaznamenávaly 100 až 200 mrtvých denně. Ztráty šly z velké části na vrub nových branců, kteří často neměli čas dokonce ani na základní výcvik, než byli povoláni na frontu. Vysoké ztráty měly i ty nejlepší ukrajinské jednotky, které od začátku invaze nedostaly mnoho času na oddech. Právě zkušení vojáci byli nasazováni do nejriskantnějších operací, třeba protiútoků, se kterými nováčci ve zbrani nemají žádné zkušenosti.

Ruské síly tedy sice nepostupovaly nijak rychle vpřed, ale způsobovaly obráncům tolik ztrát, že plnily jiný vytčený cíl: narušit bojeschopnost ukrajinské armády.

Ozývají se proto i názory, že právě kvůli tomu Rusko nijak nespěchalo s uzavřením obklíčení ukrajinských jednotek kolem Lysyčansku. Naopak, jeho generálům mohlo podle těchto názorů vyhovovat, že Ukrajina oblast posilovala a přesouvala sem další síly. Včetně drahocenné nové západní techniky, jako byly americké houfnice M777.

Bitva o Severodoněck a Lysyčansk tedy skončila ruským vítězstvím, ne však rozhodujícím triumfem. Většina ukrajinských sil, které byly u Lysyčansku, se dokázala vyhnout obklíčení. Ani materiální ztráty se nezdají být až tak veliké.

Nahlíženo z ukrajinského hlediska se tedy podařilo alespoň vyhnout pohromě. Fronta se srovnala, v dohledné době nehrozí obklíčení a vytvoření kotle, ve kterém může ruské dělostřelectvo napáchat veliké škody. Na Donbase sice obránci nejsou v nejlepším možném obranném postavení – invazní síly se dostaly na vyvýšené pozice západně od Lysyčansku –, ústup se ale podařilo zastavit a situaci alespoň prozatím stabilizovat.

V posledních dvou týdnech také získala ukrajinská armáda novou schopnost přesně zasahovat citlivé cíle v týlu ruské armády. Zatím je to pro ruské velení zjevně těžko řešitelný problém, který může vést k narušení pro Rusko tak cenné jednoznačné dělostřelecké převahy. Ukrajina také útočí na velitelská stanoviště ruských útvarů, což v hluboce centralizované ruské armádě vytváří také velké potíže.

Systémy HIMARS (americké salvové raketomety, pozn. red.) samy o sobě válku Ukrajině nevyhrají. Jejich úspěšné nasazení však ukazuje, že byť si ruská armáda nevede zdaleka tak špatně jako na konci února, má stále své velké slabiny.

Poslední týdny na bojišti ale také ilustrují, že úspěch Ukrajiny v této válce nebude jednoduchý. Zjevně závisí na pokračující pomoci západních zemí. Nejde přitom ani tak o „zázračné zbraně“, jako spíš o pomoc s výcvikem ukrajinských vojáků či o dodávky dělostřelecké munice, kterou si Ukrajina v dohledné době nedokáže vyrábět sama.

Vývoj bitvy na Donbase ukazuje, že ruská armáda je stále bojeschopná. Byť ztratila značnou část své počáteční převahy a nepoměr sil už není tak veliký jako v únoru, převahu stále má. Červencové noci osvětlené výbuchy ruských muničních skladů ovšem ukazují, že to tak nemusí zůstat.

Analýzy Seznam Zpráv: