Článek
Pohřby už nelze dál odkládat. Ukrajinští vyšetřovatelé tak fotografují nevyzvednutá a neidentifikovaná těla, odebírají vzorky DNA a přidělují jim čísla v naději, že se o ně jednoho dne přihlásí jejich rodiny. Tyto každodenní výjevy v ukrajinské Buči barvitě popsal deník New York Times.
Měl to být světlý bod v pochmurném dni. Z tuctu nevyzvednutých těl určených k pohřbení na městském hřbitově v Buči bylo právě jedno identifikováno. Přihlásila se o něj rodina zesnulého, který tak bude mít pohřeb s kompletním obřadem. Jeho hrob ponese jméno, nikoli nicneříkající číslo.
Jenže se objevil problém – tělo nebylo k nalezení. Zatímco tak rodina v srpnovém horku truchlila u vykopaného hrobu, hrobníci přelézali páchnoucí pytle s těly na korbě nákladního auta a hledali toho správného nebožtíka. Zatímco odnášeli těla stranou, místostarosta svírající svazek papírů mlčky přihlížel.
„Nějak jsme ho přehlédli,“ řekl 44letý dobrovolný hrobník Vladyslav Minčenko a zavrtěl hlavou.
Příběhy hrobníků na Ukrajině
Hrobníci, balzamovači, pohřební služba, koroneři. Šrámy na jejich psychice jsou o to hlubší, že své prožitky nemají s kým sdílet, jejich profese stále provází stigma. Úlevou pro ně nemůže být ani fakt, že jsou ve válce nepostradatelní.
Když se ruské jednotky na konci března stáhly z oblasti kolem ukrajinského hlavního města Kyjeva, zanechaly za sebou více než 1 200 mrtvých. Nejméně 458 těl leželo v Buči a okolních ulicích, v budovách a zahradách, ve sklepích a v provizorních hrobech.
O pět měsíců později přišel čas splnit pochmurnou povinnost – shromáždit a pohřbít oběti jednoho z nejhorších masakrů války. Desítky těl se nepodařilo identifikovat. Spoustu těl si nikdo nevyzvedl.
Rozsah zvěrstev páchaných v Buči přilákal mezinárodní pozornost a pomoc. Sjeli se sem mezinárodní experti na válečné zločiny ve snaze zdokumentovat zabíjení. Mezi nimi se hemžili lidé v bílých ochranných oblecích a bundách s anglickým nápisem „war crimes prosecutor“.
Přes veškerou pomoc zvenčí však zůstala těžká práce se sběrem a pohřbíváním těl na pracovnících márnice a hřbitova a hrstce dobrovolníků. Ukrajina je stále ve válce. Jakékoli pracovní aktivity tak občas přerušují sirény, ztěžují je noční zákazy vycházení a poničené vybavení nesoucí následky rabování ruskými vojáky.
Několik týdnů na předměstí nefungovala elektřina ani tekoucí voda. Bez nich zase nefungovaly márnice. Těla se tak shromažďovala a rozvážela do pěti ústavů v okolí Kyjeva. Protože na místě nefungovaly počítače, údaje se zaznamenávaly ručně na papíře.
Bezejmenná těla
„Více než 50 nepohřbených těl bylo v hrozném stavu rozkladu,“ řekl NYT pan Minčenko v rozhovoru na začátku srpna. Stěžoval si, že po posledním nákladu nemohl z bílé dodávky s označením „Cargo 200“, kterou používal ke sběru těl, dostat zápach. „Měli by je prostě pohřbít,“ řekl.
To nakonec v polovině srpna městská rada v Buči udělala a přesvědčila vyšetřovatele, aby vydali více než 47 nevyzvednutých nebo neidentifikovaných těl z masakru. Během několika dní je pohřbili ve třech řadách na vzdáleném konci městského hřbitova.
Druhý den pohřbívání pracovníci márnice v bílých ochranných oblecích vytáhli z chladicího vozu 11 pytlů s těly a uložili je do chatrných rakví, které jim poskytla vláda. Hrobníci rakve zavěsili na lana a bez obřadu, avšak s úctou, je spustili do hrobů.
Pravoslavný kněz požehnal hroby kadidlem, hrobníci postávali s hlavami svěšenými. Pak zavřeli náklaďák a odjeli.
„Každé z těl dostalo své číslo. Vyšetřovatelé každé z nich vyfotografovali a odebrali vzorky DNA,“ řekla místostarostka města Buča Mychajlina Skoryk-Škarivská. Rodiny se stále ještě mohou přihlásit o své blízké.
„Každé číslo je člověk,“ řekla. „Chceme si každého připomenout. Nechceme neznámé hroby.“
Pozůstalí ztotožňují v Buči své blízké
Příbuzní zabitých obyvatel města Buča ležícího nedaleko Kyjeva postupně přijíždějí, aby si zde vyzvedli těla svých blízkých. Po odchodu ruských vojáků našly ukrajinské úřady v městě několik hromadných hrobů.
Paní Skoryk-Škarivská je jednou z hlavních správců seznamu mrtvých v Buči. Jako zástupkyně starosty a také jako válečná vdova – její manžel byl zabit v roce 2014 ve válce proti Ruskem podporovaným separatistům – je odhodlaná pomáhat rodinám, novinářům a vyšetřovatelům válečných zločinů najít potřebné informace.
Byl to právě její tým, který přiřadil rodinu sedmatřicetiletého Oleksandra Chmaruka k jednomu z nevyzvednutých těl, č. 153. Její úřad zařídil, aby márnice tělo uložila stranou a aby rodina přijela na pohřeb do části hřbitova věnované obětem války.
Když však rodina čekala na lavičce na hřbitově s květinami v ruce, hrobníci nemohli pytel s tělem č. 153 najít.
Svitlana Chmaruková, křehká šedovlasá žena v šátku, řekla, že od března věděla, že byl její syn zabit. Pět měsíců jeho tělo leželo neidentifikované v márnici a údaje o jeho smrti byly nesprávně zaznamenány.
Naposledy s ním prý mluvila 11. března, kdy říkal, že ostřelování bylo tak silné, že většinu času jen ležel na zemi. Prosila ho, aby odešel, ale to on jako bývalý voják odmítl. V té době už to podle ní stejně bylo marné.
Když už se mu nemohli dovolat, začala obvolávat přátele a shánět zprávy. „Říkali: ‚Saša je pryč.‘ Byli svědci, kteří viděli, jak ho zabili. Druhý den zakryli jeho tělo,“ řekla matka.
Jejího syna zabili ruští vojáci 20. března v centru města. „O něco později bylo jeho tělo pohozeno poblíž lesa,“ řekla. Hledání jeho těla trvalo mnohem déle. Členové rodiny nechali provést jeden test DNA a pak druhý. Nakonec paní Chmarukové přišly na telefon fotografie jeho těla a bylo jí řečeno, že její syn leží v márnici severně od Kyjeva.
V márnici jí řekli, že zemřel na infarkt. Našli ho ve Vorselu, předměstí západně od Buči. To podle ní nebyla pravda. „Zemřel v Buči. Byl střelen do hlavy,“ řekla rozhodně. „Našla jsem lidi, kteří tam byli a kteří mu po smrti zavřeli oči.“
Šokující nálezy v hromadných hrobech
Během dokumentování obětí války v obcích kolem Kyjeva nacházela místní policie další a další hromadné hroby, které za sebou nechala ruská armáda.
„Chyby nejsou výjimkou,“ uvedla paní Skoryk-Škarivská, již zmíněná správkyně. Přes všechny nedostatky však věří ve schopnost Ukrajinců shromažďovat důkazy pro stíhání válečných zločinů. Je však naléhavě nutné vytvořit národní databázi obětí války a zbavit se seznamů psaných na papíře.
„Mým snem je celý tento proces digitalizovat,“ řekla se štosem papírů v ruce. „Pokud bychom měli více počítačů a iPadů na skenování a ověřování, všechno by se zrychlilo,“ dodala.
Náhle však pracovníci márnice vynesli z nákladního auta tělo v neoznačeném pytli. Paní Chmaruková si přála vidět tělo svého syna, ještě než bude uloženo do rakve. Zřízenci za dodávkou otevřeli pytel. „Je to číslo 153, štítek byl uvnitř,“ volali s úlevou. „Chvála bohu.“
Poté se již vše seběhlo velmi svižně. Rakev byla naložena do dodávky. Když se rodina a přátelé znovu shromáždili u hrobu, muži si stáhli čepice a ženy se pokřižovaly. „Modleme se,“ vyzval kněz.
