Co dělá z „hodných hochů“ vraždící monstra? Znovu se to ukázalo na Ukrajině

„Poslala jsem jim hodného kluka a oni mi vrátili vraha.“ Legendární výrok matky jednoho z amerických vojáků, kteří se účastnili masakru ve vietnamském My Lai. V těchto dnech řádí ruští vrazi na Ukrajině. Možná byli mnozí z nich ještě nedávno „hodní kluci“ a „hodné holky“. Docela obyčejní, normální lidé. Nebo je tak alespoň viděly jejich matky. Co dělá z obyčejného člověka vraždící, znásilňující monstrum? A může si kdokoli být jistý, že by obstál?

„Existuje něco, co provedl někdo jiný a o čem jste si naprosto jisti, že by vás k tomu nikdo nepřinutil?“ ptá se slavný psycholog Philip Zimbardo v knize Luciferův efekt. A pokračuje:

„Co nutí lidi k určitému chování? Co určuje lidské myšlenky a činy? Co rozhoduje o tom, že se někteří lidé chovají morálně a čestně, zatímco jiní snadno sklouznou k nemorálnímu chování a zločinu? Do jaké míry jsme tvorové, kteří se nechají ovlivnit situací, okamžikem, příslušností k davu?“

Zimbardova kniha je „cestou po krajině dobra a zla“, která ukazuje, nakolik jsou hranice mezi nimi mlhavé a prostupné. Mezi dobrými a špatnými lidmi není nepřekonatelná propast.

„Většina z nás vnímá zlo jako rys, s nímž se někteří lidé narodí a jiným je zcela cizí. Definujeme zlo tak, že ukážeme prstem na tyrany naší doby, jako byli Hitler, Stalin, Pol Pot, Idi Amin, Saddám Husajn a další političtí vůdci zodpovědní za masové vraždy… Alternativní koncept se na zlo dívá jako na něco, čeho jsme všichni za určitých podmínek schopni,“ píše Zimbardo.

K výčtu tyranů dnes můžeme přidat Vladimira Putina. Ale Zimbardova otázka se i tak nad námi bude vznášet jako hrozivá mohutná ozvěna: Jste si jisti, že by vás k takovému jednání nikdo nepřinutil?

„Z dosavadních výzkumů plyne, že k aktivnímu páchání zvěrstev se uchýlí přibližně 25 % až jedna třetina skupiny,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy psycholog Daniel Štrobl, autor knihy Psychologické aspekty zabití. A dodává: „Další jedna třetina pomáhá té první, ale sama nic nevymýšlí, je ve vleku. Zbylí vojáci se na masakrování nepodílí, ale nebrání mu. Hrdinů, kteří se mu postaví, jsou jednotky osob.“

Zimbardo je ještě skeptičtější: „Tři čtvrtiny až devadesát procent lidí se bude v určité situaci chovat vůči jiným lidem krutě… Podíl lidí, kteří odolají, se pohybuje mezi jedním až dvaceti pěti procenty, nikdy to není víc.“

Hranice mezi „hodným klukem“ a vrahem.

„Žijeme ve ‚století masových vražd‘. Více než padesát milionů lidí bylo na základě vládních nařízení systematicky zabito vojáky nebo civilními jednotkami připravenými splnit rozkaz zabíjet,“ připomíná Zimbardo.

Zimbardo zkoumá „zlo“ celý život. A snaží se pochopit, jak se ho mohou dopouštět „hodní hoši“. A zdůrazňuje, že to ani v nejmenším neznamená, že ho chce omlouvat nebo bagatelizovat.

Podle svých slov zlo „demokratizuje“. Odpovědnost máme každý. Nevyvážeme se z ní poukazem na tyrany.

Nestačí říct „Putin“ nebo „Rusové“ a nechat se ukolébat pocitem vlastní morální čistoty. Zlo číhá i v nás. A za určité situace nás může změnit k nepoznání.

Stručně to shrnul jiný proslulý psycholog Stanley Milgram: „Kdyby byl systém vyhlazovacích táborů zřízen ve Spojených státech, jak jsme ho viděli v nacistickém Německu, bylo by možné najít dostatek personálu pro tyto tábory v každém středně velkém americkém městě.“

A ve vztahu k českému prostředí to shrnul kněz a přírodovědec Marek Vácha: „V Auschwitzu na člověka padne děsivá hrůza, že stačilo málo a byli bychom mezi oběťmi, stačilo se narodit o několik desetiletí dříve. Na konci prohlídky ale dopadne ještě jiná hrůza, větší. Chybělo málo a byli bychom mezi vykonavateli. Stačilo se narodit o pár desítek kilometrů vedle. První otázka po osvobození byla, jak je možné, že toho nějaký národ byl schopen. Otázka se velmi rychle překlopila: existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen?“

Demokratizace zla: Týká se to každého.

V Luciferově efektu se Zimbardo podrobně vrací ke svému slavnému „vězeňskému experimentu“ z roku 1971. Experiment měl ukázat, zda a nakolik se běžní lidé změní pod tlakem neobvyklé krizové situace. Zda a nakolik se začnou chovat krutě.

Zimbardo mezi zájemci o účast v experimentu náhodně vybral 24 účastníků. Všichni byli vysokoškoláci, zdraví, bez psychických problémů. Věděli, že jde o experiment a v čem bude spočívat.

Polovině účastníků připadla role vězňů, druhé polovině role dozorců. Aktivně se experimentu účastnilo na každé straně 9 lidí, vždy tři byli náhradníci. V suterénu budovy, kde sídlila katedra psychologie, vybudoval Zimbardo s kolegy provizorní věznici – tři cely s mřížemi, každá pro tři vězně, samotka a místnost pro dozorce.

Dozorci nosili uniformy, obušky a zrcadlové brýle po vzoru filmu Frajer Luke.

Experiment byl naplánovaný na dva týdny, ale skončil už po šesti dnech. Na jeho ukončení naléhala Zimbardova partnerka a pozdější manželka Christina Maslachová. Postavila psychologa před zásadní dilema: Buď práci ukončí, nebo se s ním rozejde.

Podle ní totiž už ani Zimbardo v roli ředitele věznice a také vedoucího experimentu nevnímal, jak se účastníci proměnili a nakolik se chovají krutě.

Vězni i dozorci se během několika dnů ztotožnili se svými rolemi. Na jedné straně strach a pasivita, na straně druhé krutost a sadismus. A tak po několika dnech spali vězni bez přikrývek, byli nazí posíláni na samotku, museli dělat kliky s dalšími vězni na zádech, čistili latrínu holýma rukama…

Vysokoškolský experiment probíhající v budově Stanfordovy univerzity se po několika dnech změnil v malý Abú Ghraíb.

Ještě proslulejší je Milgramův experiment ze 60. let minulého století, zaštítěný jinou slavnou univerzitou – Yale University.

Stanley Milgram chtěl zkoumat „banalitu zla“, jak se ukázala při procesu s Adolfem Eichmannem. Ten se před soudem v Jeruzalémě hájil tím, že pouze vykonával rozkazy.

Účastníkům experimentu byl projekt představen jako „výzkum paměťových schopností“ a také „vlivu trestu na učení“.

Vedoucí experimentu losoval vždy mezi dvěma účastníky – jeden se stal „učitelem“, druhý „žákem“. „Žák“ byl odveden do vedlejší místnosti, kde byl připoután ke křeslu a na ruce mu byly umístěny elektrody.

„Učitel“ dostal seznam dvojic podstatných jmen. Přečetl vždy první a „žák“ měl odpovědět tím druhým. Když se spletl, následoval trest – „učitel“ zmáčkl jedno z tlačítek, které měl na stole před sebou, a dal mu elektrický šok. Intenzita stoupala po 15 voltech.

Ve skutečnosti „žák“ elektrošoky nedostával a nahrané byly i výkřiky, které se postupně z jeho místnosti začaly ozývat. To ovšem „učitel“ nevěděl.

Když jsou výkřiky už příliš hlasité a bolestné, začíná řada „učitelů“ váhat, zda pokračovat. Vedoucí je ale ujistí, „že vše je pod kontrolou a experiment musí pokračovat“. Případně ještě dodá, že odpovědnost za stav žáka nese on.

Výsledky šokovaly i samotného Milgrama: Jen jeden ze 40 účastníků experimentu se vzbouřil před hranicí 300 voltů.

A 65 % „učitelů“ využilo tresty až na horní hranici – svému „žákovi“ poslali šok v hodnotě smrtelně nebezpečných 450 voltů.

Vysvětlení? Hluboce zakořeněný zvyk poslouchat autority. Poslouchat rozkazy.

A také možnost „vyvázat se z odpovědnosti“. Odpovědnost jde za vedoucím experimentu. A tak „učitel“ svědomitě posílá elektrošoky, aby splnil svoji povinnost.

Hranice mezi „hodným hochem“ a Eichmannem.

„Co je potřeba k tomu, aby občané jedné společnosti nenáviděli příslušníky jiné skupiny natolik, aby byli schopni je segregovat, mučit, nebo dokonce zabít?“ ptá se Zimbardo. „Stačí vybudovat ‚představu nepřítele‘… Představa je tou nejsilnější motivací každého vojáka, je tím, co dokáže nabít jeho zbraň municí složenou z nenávisti a strachu. Obraz obávaného nepřítele, který ohrožuje naše osobní blaho a naši národní bezpečnost, dokáže dodat odvahu matkám a otcům, aby poslali syny do války.“

Účinná představa nepřítele je odlidštěná, dehumanizovaná. Není to bytost jako „my“. Je to cizí „ono“. Bezcenné, hrozivé, ďábelské, abstraktní, neuchopitelné, odporné, nízké…

„Když se podaří vyvolat veřejný strach a hrozba nepřítele se zdá neodvratná, soudní lidé se začnou chovat iracionálně, jedinci s nezávislými názory se přizpůsobí mase. A z mírumilovných členů společnosti se stanou bojovníci,“ shrnuje Zimbardo.

Daniel Štrobl dovádí psychologickou analýzu do praktické roviny chování vojáka na bojišti.

Připomíná práci amerického psychologa Lawrence LeShana, který ukazuje, že během válečného období dochází ke změně vnímání reality. Nazývá to posunem „od racionálního k mytickému“.

Zjednodušeně: V mírové době je většina lidí schopna dívat se na svět s jistým kritickým nadhledem, odstupem. Je schopna zvažovat různé možnosti a argumenty, prožívat vnitřní konflikt. Válečná krize může na člověka dopadnout podobně jako psychická nemoc, jako paranoidní schizofrenie.

Namísto kritického zvažování „pro“ a „proti“ dochází k rozštěpení osobnosti, jehož výsledkem je rozpad světa na „dobro“ a „zlo“. „Zlo“ je vnější nepřítel, „dobro“ je v nás, je na naší straně.

„Pokud voják bude vnímat nepřítele jako někoho, kdo je v zásadě stejný jako on, těžko ho bude moci zabít. Druhá strana však takto dospělý přístup mít nemusí a vystřelí první,“ vysvětluje Štrobl. „Dalo by se říci, že lidé, kteří v boji neregredují na paranoidně-schizoidní pozici, sice morálně obstojí, avšak z biologického hlediska to lze chápat jako selhání jejich obranných mechanismů, kdy se nedokázali přizpůsobit dané situaci a jejich život byl ohrožen, či dokonce předčasně skončil. Proto lze u vojáků jejich posun do paranoidně-schizoidní pozice chápat jako adaptivní reakci.“

Kriticky uvažující, psychicky zdravý člověk příliš velkou šanci na přežití nemá.

Obraz nepřítele, úcta k autoritám, poslouchání rozkazů. Dokáže to s lidmi udělat neuvěřitelné věci.

Během tří měsíců roku 1994 zavraždili Hutuové, většinoví obyvatelé Rwandy, přes 800 tisíc Tutsiů. Mnoho desítek tisíc z nich ubili mačetami nebo palicemi posetými hřebíky. Podle odhadů OSN bylo při masakrech znásilněno nejméně 200 tisíc žen. Brutálně, hromadně, před zraky dětí, rodiny…

Napětí mezi Hutuy a Tutsii sice trvalo desítky let, ale na mnoha místech Rwandy vedle sebe žili jako sousedé a přátelé.

Na začátku 90. let minulého století začal genocidu plánovat tehdejší rwandský prezident. Měla být řešením vleklých ekonomických a politických problémů. Rychlým a konečným.

Státní propaganda začala Tutsie vykreslovat jako nebezpečné nepřátele a zobrazovat je jako „šváby“. Konečné řešení mělo název „odplevelení“.

A ukázalo se, že rozdrtit nepřátelského švába palicí s hřebíky je velmi snadné. Rozhodně snadnější než zabít souseda a přítele.

Při vyšetřování zločinů popisovala jedna hutujská žena, jak ubila k smrti děti sousedů, dlouholetých přátel. Žena uvedla, že někdo z vlády jí řekl, že Tutsiové jsou jejich nepřátelé, tak dostala do ruky palici a její manžel mačetu, aby se bránili.

Tak jednoduché to bylo.

Francouzský novinář Jean Hatzfeld mluvil s deseti příslušníky hutujských milic, kteří byli později odsouzeni za podíl na genocidě. Ubili mačetami tisíce tutsijských civilistů.

Zimbardo komentuje: „Z výpovědí těchto obyčejných mužů – hlavně farmářů, aktivních katolíků a také bývalého učitele – mrazí. Neskutečné krutosti popisují bez výčitek svědomí, jako pouhý fakt. Jejich slova člověka nutí si naplno uvědomit něco nemyslitelného: lidské bytosti jsou schopny vyměnit svou podstatu za bezmyšlenkovitou ideologii, splnit, a dokonce i přehnaně následovat příkazy charismatických státníků, jen aby zničily všechny bytosti označené nálepkou „nepřítel“.

„Protože jsem zabíjel často, začal jsem mít pocit, že to se mnou nic nedělá. Chci říct jasně, že od prvního až k poslednímu zabitému necítím lítost ani v jednom případě.“

„Dělali jsme práci na zakázku. Vždy se našel někdo zapálený a my se jenom přidali. Shromáždili jsme se v týmech na fotbalovém hřišti a vyrazili na lov jako jeden muž.“

„Když někdo se zabíjením váhal, protože se cítil smutně, musel si dávat pozor na jazyk. Kdyby řekl něco o důvodech své zdrženlivosti, mohl být obviněn ze spolupachatelství.“

„Naši tutsijští sousedé, to jsme věděli, za nic nemohli ani neudělali nic špatného. Jen jsme věřili, že všichni Tutsiové jsou příčinou našich stálých problémů. Už jsme se na ně nedívali jako na jedince, už jsme je nepoznávali, ani jako kolegy. Stali se pro nás hrozbou, větší než všechny ostatní hrozby dohromady. To bylo důležitější než náš pohled na společný život s nimi. Tak jsme uvažovali. A tak jsme se rozhodli je zabít.“

A tak jsme se rozhodli je zabít. Tak jednoduché to bylo.

„Přiznání, že člověka zabíjení bavilo a přinášelo mu uspokojení, je jednou z nejtěžších, ale též nejčastějších věcí, s kterou se u našich klientů setkáváme,“ říká Andrei D. Hoover, terapeut, jenž se věnuje americkým válečným veteránům.

Jak armáda vojáky na zabíjení cvičí a jak vojáci zabíjení prožívají, zkoumá ve své už zmiňované knize Daniel Štrobl.

Cituje v ní instruktora výcviku Vojenské akademie AČR ve Vyškově prap. Ondřeje Zemana:

„Je to jako s výcvikem čehokoliv jiného. Je nutné identifikovat tu správnou motivaci. V konečném důsledku je zabití primitivní. Je snadné,“ vysvětluje Zeman. „Překážkou jsou morální hodnoty. A výhodu ve válce má ten, jehož morální hodnoty jsou nižší, primitivnější. Není tolik svázán.“

Vojenský výcvik vychovává z nováčků bojovníky. A mění jejich etické normy. „Nezabiješ“ už neplatí. Proměňuje se na „zabíjet je oprávněné, abys přežil, pomohl ostatním a splnil úkol“.

Co vojáci prožívají při zabíjení, se snažil Daniel Štrobl zaznamenat prostřednictvím rozhovorů s válečnými veterány. Ve své rigorózní práci, která je základem citované knihy, analyzuje výpovědi deseti amerických veteránů, kteří válčili v Koreji a ve Vietnamu, devíti chorvatských veteránů, kteří bojovali ve válce za nezávislost, a jednoho českého vojáka, jenž sloužil v Afghánistánu.

Štrobl mimo jiné sleduje rozdíl mezi pocitem při prvním zabití a zabíjením, které následuje.

První zabití zpravidla přijde automaticky, někdy ho provází panika, někdy triumfální pocit, ale většinou jde o prostou snahu přežít.

„Já si na žádné významné pocity nevzpomínám. Je to prostě práce. Žádné pocity jsem kolem

toho neměl. Jsou jako voskové figuríny.“

„Jeden mě překvapil, tak jsem ho střelil a zabil. Celé to mohlo trvat pár vteřin. V tu chvíli

nic necítíš. Nic. Ani úlevu, ani strach, nic…“

„V tu chvíli ti to vůbec nedojde. Nijak o tom nepřemýšlíš. Jen se snažíš dělat to, co tě

naučili ve výcviku … To jsme dělali. Nepřemýšlel jsem o tom a ani si nevzpomínám, že bych

něco cítil…“

Jenže pak přišel další boj. A další zabíjení. „Protivník byl dehumanizován a vliv okolí maximálně setřel předchozí morální zásady a postoje k zabíjení. Na místo staré stupnice hodnot nastoupila nová…,“ popisuje Štrobl.

„Po tom prvním, to jsem cítil paniku, ale pak se staneš chladným k zabíjení. Prostě je střílíš.

Je to tvoje práce. Už je ti to jedno. Nejdřív jsem cítil strach z toho, co dělám, ale pak už ne.

Je to důležité. Proto tam jsi. Zabít jich co nejvíc. Jsou to nepřátelé. V bitvě žádné pocity

nemáš.“

„Někdy, když jsem pálil, se dostavila taková extáze, že jsem až křičel.“

„Samozřejmě že jsme při takovýchto misích i zabíjeli. Zpravidla nožem. Bylo to fantastické.

Věděl jsem, že jsem potřebný.“

„Byla to taková jízda. Lepší než sex nebo kterákoli droga z ulice. Bylo to něco jiného.

Taková výška, kam ses nikdy neodvážil ani pohlédnout. Takže zabíjíš dál.“

„Člověka při tom mrazí, ale líbí se mu to. A když někoho dostanete, tak jste spokojen. Tedy,

nejste šťastný, to ne. Spokojený… Když jste mladý, tak nějak podobně prožíváte sex. Ano, je

to podobné. Nejste vzrušený, myslím sexuálně, ale podobně se vám to líbí. Je to těžké to

popsat.“

Zabít jich co nejvíc. Jsou to nepřátelé. A když máte vhodnou povahu, tak je tu ještě euforie jako bonus.

Každým dnem přibývá svědectví o zvěrstvech, kterých se na Ukrajině dopouští ruská armáda, ruští vojáci. Popravy civilistů, mučení, zabíjení dětí, masové kruté znásilňování žen, rabování…

Ruský vpád na Ukrajinu se podobá vpádu čirého divokého zla podobného japonskému „znásilnění“ Nankingu v roce 1937 nebo genocidě v Barmě.

Podle Daniela Štrobla hrají zásadní roli tři důvody. Dva „klasické“: Dehumanizace nepřítele. A přenesení odpovědnosti neboli pocit, že voják je pouze nástrojem vykonávajícím rozkazy.

Třetí důvod je víceméně specifický: „To, co je pro ruskou armádu charakteristické, je naprosto nulová sebereflexe minulých válečných zločinů minimálně od dob 2. světové války přes okupace Maďarska, Československa, Afghánistánu, Čečny atd.,“ vysvětluje Štrobl pro Seznam Zprávy. „Navíc je to armáda totalitního státu s diktátorským režimem, kde se nehledí na lidská práva ani vlastní lidi a lidský život má nižší hodnotu, než je tomu jinde v Evropě. To má však společné třeba s bývalou armádou Saddáma Husajna v Iráku. Nejde tedy o Rusko jako takové, ale o hodnoty, které daná společnost sdílí a prosazuje a kterých je nakonec každý voják jistým produktem.“

Na dehumanizaci nepřítele pracuje ruská propaganda už mnoho let. Podstatnou roli hrála už v roce 2014 při anexi Krymu a vpádu na východ Ukrajiny: Rusko tehdy podle ní přišlo bránit ruskou menšinu před ukrajinskými nacionalisty a nacisty.

Propracovanější aktuální obraz nepřítele shrnula před několika dny v komentáři státní tisková agentura RIA Novosti.

„Ukrajinství je umělá protiruská konstrukce bez vlastního civilizačního obsahu, podřízená cizí a vzdálené civilizaci,“ píše tisková agentura.

A především: Podle textu je dnes už zřejmé, že na vině nejsou jenom politické špičky, ale že pasivním nacismem a spoluprací s nacisty se provinila velká část obyčejných lidí. Denacifikace musí být důsledná, může trvat celou jednu generaci. Jde o převýchovu Ukrajinců.

Novinář Michal Musil srovnává článek s projevem Reinharda Heydricha z října 1941. A vidí řadu styčných bodů.

Zase jednou jde o konečné řešení. O „deukrajinizaci“.

A vojákům se pracuje mnohem snadněji, když vědí, že mají co do činění s nacisty, kolaboranty, nepřáteli, zrádci, viníky… Když mají jasně daný úkol: Potrestat je, začít s jejich převýchovou tím, že viníky veřejně zostudí, zmučí, odstraní…

Ano, odstraní.

Zabít jich co nejvíc. Jsou to nepřátelé.

Vladimir Putin spolupracoval s ruskou tajnou službou KGB už od 70. let minulého století. Od roku 1985 byl řádným agentem. Není třeba pochybovat, že výcvik ohledně změny morálních hodnot byl v KGB za studené války důsledný a efektivní.

Odstranit, zabít, případně převychovat co nejvíc nepřátel je oprávněné, legitimní, správné. Tento pocit si Putin zjevně přinesl i do vrcholné politiky.

Žijeme ve století masových vražd. Ale Západ nebyl připraven na to, že se to může stát znovu. A tak blízko. Nebo spíš nebyl ochoten si to připustit.

Co s tím?

Jak vzdorovat invazi zla?