Co čeká obránce Azovstalu? V Rusku nemluví o výměně, ale o trestu smrti

Na dlouhých 82 dní se staly hutní komplex Azovstal a bunkry pod ním útočištěm pro ukrajinské vojáky i civilisty. Během svého pobytu volali o pomoc a slibovali bojovat do posledního muže. Evakuace poslední skupiny začala v pondělí.

„Z Azovstalu se stal důležitý symbol nezdolnosti ukrajinského národa. Díky tomu, jak dlouho a houževnatě obránci bojovali, už ani jejich kapitulace nemůže nic změnit na hodnotě tohoto symbolu,“ okomentoval pro Seznam Zprávy dění v Mariupolu bezpečnostní expert Jan Ludvík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Již v předcházejících týdnech se z Azovstalu podařilo evakuovat ženy, děti a starší občany. Záchranným akcím předcházelo několik neúspěšných pokusů o zřízení humanitárních koridorů, nakonec se však civilisté byli schopni dostat do bezpečí. O své zážitky se podělili se světovými médii.

„Od rána a přes noc nás bombardovali. Dělostřelectvo, rakety, letecké útoky… Naše děti nemohly spát. Plakaly. Bály se. A my taky,“ vyprávěla začátkem května po příjezdu do relativně bezpečného Záporoží Katarina, matka dvou dětí, která si ve svém batohu přivezla celý život. „Byly momenty, kdy nám docházela naděje, že se někdy dostaneme ven.“

S pondělím se na seznam evakuovaných připojilo také 264 ukrajinských vojáků, kteří podle generálního štábu ukrajinských ozbrojených sil splnili svou bojovou misi. Náměstkyně ukrajinského ministra obrany Hanna Maljarová již informovala, že více než 50 z nich je vážně zraněných. Někteří vojáci prý v komplexu zůstávají i nadále, mohlo by jít o celé tři stovky jedinců.

Ze závodu autobusy s vojáky zamířily na území ovládané ruskými silami. Podle Maljarové bylo pět desítek zraněných převezeno do města Novoazovsk na území separatistické Doněcké lidové republiky, kde je mají ošetřit. Další evakuovaní odjeli humanitárním koridorem do Olenivky, která se nachází poblíž Doněcka.

Z obléhaného komplexu se tak obránci dostali na nepřátelské území a lidé již spekulují o jejich dalším osudu. Podle bezpečnostního experta Ludvíka nemají Ukrajinci jistotu, že se jejich vojákům nic nestane, mají však dvě slušné záruky.

„Zaprvé osud bojovníků z Azovstalu bude nepochybně mezinárodně sledovaný a pro Moskvu nedává smysl si dále kazit mezinárodní reputaci nějakým barbarským chováním. A za druhé se hovoří o výměně zajatců. Rusko chce nepochybně také dostat své vojáky zpět a tady má dobrou příležitost,“ osvětlil situaci analytik.

Kreml ujišťuje, že s obránci Mariupolu bude zacházet v souladu s mezinárodním právem. Jeho mluvčí Dmitrij Peskov ovšem odmítl poskytnout jakékoliv další podrobnosti o tom, co se s evakuovanými vojáky stane. Není tedy jisté, zda s nimi Rusové budou zacházet jako s válečnými zločinci či válečnými zajatci.

Z Moskvy už přicházejí informace, které nasvědčují tomu, že osud obránců Azovstalu nebude úplně jednoduchý. Ruský nejvyšší soud se už 26. května bude zabývat otázkou, jestli neuznat pluk Azov za teroristickou organizaci.

Místopředseda zahraničního výboru ruského senátu Vladimir Džabarov se pak postavil proti výměně vojáků za ruské zajatce, jak prosazuje Kyjev. „V každém případě by měl následovat soud, ale žádné lynčování,“ uvedl Džabarov podle serveru Lenta. Senátor řekl, že obránci by měli být souzeni v souladu se zákony samozvaných separatistických republik.

V podvečer pak přišla silná slova od šéfa Státní dumy Vjačeslava Volodina. „Nacističtí zločinci by se neměli vyměňovat,“ řekl ruské státní agentuře TASS.

A šéf zahraničního výboru dolní komory ruského parlamentu Leonid Sluckij dokonce navrhl přikročit v případě vojáků z praporu Azov k výjimce z moratoria na trest smrti.

Oficiálně nebyl v Rusku trest smrti zrušen, platí však moratorium zavedené v roce 1996, podle kterého se rozsudky smrti nevykonávají. Explicitně bylo potvrzeno Ústavním soudem Ruska v roce 1999.

I když byl Azovstal poslední baštou ukrajinského odporu v Mariupolu, jeho ztráta podle Ludvíka nebude po vojenské stránce příliš velkou ránou. „Od chvíle, kdy byli obránci v Azovstalu obklíčení a ztratili schopnost podnikat protiútoky a ohrožovat ruský týl, už vázali jen omezenou část ruských sil a byla pouze otázka času, kdy komplex padne.“

Tím, že vojáci drželi pozice u Azovstalu, podle ukrajinského generálního štábu nedovolili nepříteli přesunout až 17 praporových taktických skupin (kolem 20 tisíc lidí) do jiných směrů. Narušili tím tak plán na rychlé dobytí Záporoží, dosažení administrativní hranice Doněcké a Záporožské oblasti a vytvoření podmínek pro obklíčení ukrajinských sil na východě země.

Předpokládá se, že uvnitř oceláren se před evakuací nacházelo přibližně 600 členů ozbrojených složek, kteří tam přežívali v nehygienických podmínkách, bez dostatku léků, pitné vody a jídla. Podle ženy, jejíž manžel se v Azovstalu nacházel a se kterým se jí o víkendu podařilo spojit, například v bunkrech připadala na osobu pouze jedna sklenice vody denně.

Lidem chyběl také kyslík, měli strach ze zavalení a trápila je neustálá tma. „Nemůžu tomu uvěřit. Dva měsíce temnoty. Když jsme byli v autobuse, řekla jsem svému manželovi: Vasjo, už nebudeme muset chodit na záchod s baterkou?“ popsala už dříve tamní podmínky jedna z prvních evakuovaných civilistek. Jako záchod sloužil lidem v podzemí i odpadkový koš.

„Když začaly padat granáty, myslela jsem, že se mi zastaví srdce a nepřežiju,“ popsala žena novinářům. Do Azovstalu prý šli lidé dobrovolně, ona sama v závodě pracovala a v jeho prostorách tehdy viděla možnost záchrany. „Nedokážete si představit, čím jsme si prošli – ten teror.“