Článek
Experiment provedený před sto lety prokázal, že šimpanzi dokážou přijít na to, jak získat banán mimo dosah skládáním krabic. Od té doby se tato schopnost porozumění a spontánního řešení problémů potvrdila u dalších primátů, slonů a vran. Deník The Guardian uvádí, že upravenou verzí experimentu prošli i čmeláci. Nejnovější výzkumy prokázaly, že čmeláci jsou schopni odvalit polystyrenovou kouli na určité místo a vylézt na ni, aby se dostali k umělé květině umístěné nízko nad zemí. Tyto poznatky vyvrací dlouholetý předpoklad, že hmyz jedná čistě instinktivně a učí se pouze metodou pokusu a omylu.
„Většina lidí si myslí, že hmyz je stroj řízený reflexy, že nemohou prožívat žádné emoce ani cítit bolest. Někteří lidé si ani neuvědomují, že mají mozek. Doufám, že tyto výsledky změní dosavadní pohled na věc,“ řekl doktor Olli Loukola, behaviorální ekolog z univerzity v Oulu ve Finsku a hlavní autor studie.
Čmeláky, kterým bylo teprve pár týdnů, nejprve vědci naučili spojovat si modrou umělou květinu s odměnou v podobě cukrové vody. Během testu pak květinu přemístili na strop průhledné komory ve tvaru Petriho misky, jejíž strop byl pro ně příliš vysoko na to, aby na něj dosáhli, ale zároveň v ní neměli dostatek prostoru k létání. Do komory byla také vložena koule. Aby se čmelák dostal ke květině, musel kouli pod ni zakutálet a vylézt na ni. Jednalo se o postup chování, se kterým se dosud nesetkali a nebyli na situaci cvičeni.
„V podstatě jde o hmyzí verzi klasického úkolu ‚krabice a banán,“ řekl Loukola. „Zvíře si musí uvědomit, že s předmětem lze pohnout a poté jej použít jako nástroj k dosažení cíle, který by jinak byl nedosažitelný. Na tomto výsledku je pozoruhodné zejména to, že se tento druh spontánního řešení problémů nyní podařilo prokázat u hmyzu.“
První, nejjednodušší verzi experimentu splnilo 75 procent čmeláků. Vyvstala ovšem otázka, zda hmyz skutečně řešil daný problém. Jednou z možností také bylo, že čmelákům jednoduše dělalo radost kutálet míček a zároveň je přitahovala modrá tečka, což znamenalo, že míček náhodou skončil na správném místě.
Pro ověření této teorie vědci postavili čmeláky před složitější verzi úkolu. V závěrečné fázi experimentu mohli čmeláci prozkoumat levou a pravou komoru, z nichž v jedné byla umístěna umělá květina, a to ještě předtím, než byla do komory vložena kulička. Vědci poté komoru osvětlili červeným světlem, aby čmelákům znemožnili vidět modrou květinu, a vložili do ní kuličku. K dokončení úkolu si čmeláci museli vybavit polohu květiny a umístit kuličku pod ni. V tomto experimentu bylo úspěšných 23 ze 30 čmeláků.
„Netvrdíme, že včely uvažují jako lidé,“ řekl Loukola. „Naše zjištění však ukazují, že i miniaturní mozky dokážou nacházet flexibilní řešení nových problémů způsoby, které teprve začínáme chápat.“
Profesor Lars Chittka, behaviorální ekolog z Queen Mary University of London a autor knihy The Mind of a Bee (Včelí mysl), který se na nejnovějším výzkumu nepodílel, řekl: „V naší laboratoři jsme viděli včely dělat nejrůznější pozoruhodné věci: Počítat, působivě manipulovat s předměty, ale pokaždé mě překvapí. Toto je zatím nejjasnější důkaz určitého druhu porozumění.“
„Existuje obecné přesvědčení, že inteligentní chování vyžaduje velký mozek, protože my máme mezi zvířaty velký mozek a jsme relativně inteligentní,“ dodal Chittka. „Včely jsou příkladem toho, kolik inteligence se dá vtěsnat do malého nervového systému… Je to dobré připomenutí toho, že existuje důvod k tomu, abychom těmto jiným bytostem prokazovali určitou úctu.“
