Člen NATO míří do BRICS, protipólu západních organizací

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Turecko je sice členem Severoatlantické aliance a roky marně usiluje o vstup do Evropské unie, zároveň se ale chce stát členem skupiny BRICS.

„Neznamená to, že by se Turecko zcela odvracelo od Západu. Chce ale podporovat co nejvíce obchodních vazeb a jednostranně využívat příležitosti, aniž by bylo omezováno západním spojenectvím,“ okomentoval plán George Dyson, analytik společnosti Control Risk.

O záměru Ankary vstoupit do rostoucího uskupení, které je považováno za protiváhu západních institucí, jako jsou Evropská unie nebo Severoatlantická aliance, se mluvilo už po červnovém jednání tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana v Moskvě. Ruští představitelé tehdy zmínili, že vítají turecký úmysl připojit se k BRICS.

Počátkem září ho oficiálně potvrdil i Omer Celik, mluvčí turecké vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). „Náš prezident několikrát vyjádřil, že se chceme stát členem BRICS. Naše žádost v této záležitosti je jasná a proces probíhá,“ řekl novinářům v Ankaře.

Turecký autoritářský prezident Recep Tayyip Erdogan pak sám upřesnil, že jeho země chce rozvíjet zároveň vztahy s Východem i Západem. Turecko si prý nemusí vybírat mezi Evropskou unií a Šanghajskou organizací pro spolupráci (mezivládní organizace spojující především Rusko a Čínu, pozn. red.).

O obchodních vazbách Turecka mluví i politoložka Lucie Tungul z Univerzity Palackého v Olomouci.

„Veřejnost se o záměru Turecka vstoupit do BRICS dozvěděla až poté, kdy to zvedly Spojené státy. Vidím tam spojení s návštěvou egyptského prezidenta Sísího. Nemalá část tureckého textilního průmyslu se totiž přesunula do Egypta. Jde tedy o posilování ekonomických vazeb, rozhodně to není jen nějaké gesto natruc Západu. Kdyby to tak bylo, tak Erdogan by o tom hodně mluvil,“ vysvětlila Seznam Zprávám.

Erdogan usiluje o nezávislejší zahraniční politiku a posílení vlivu Turecka ve světě - i proto se jeho vojáci angažovali například v občanské válce v daleké Libyi. Politik, jenž vládne už více než dvě desetiletí, je také nespokojen se stavem přístupových rozhovorů s EU, jež kvůli tureckým nedostatkům v otázkách právního státu i lidských práv v posledních letech stagnují.

Pokud Turecko své ambice naplní, půjde o vůbec první vstup členského státu NATO do uskupení, v němž mají hlavní slovo Rusko a Čína. Dalšími zakládajícími členy jsou Brazílie a Indie, v roce 2010 se přidala Jihoafrická republika a letos vstoupily Írán, Egypt, Etiopie a Spojené arabské emiráty. Členství zvažuje rovněž Saúdská Arábie, oficiálně už o něj požádal Ázerbájdžán.

Vzhledem k členství v NATO vzbuzuje krok Ankary otázky. „Je to něco, čemu by transatlantická komunita rozhodně měla věnovat pozornost. Turecko hledá alternativy. Své členství v NATO již nepovažuje za jedinou identitu, jedinou orientaci zahraniční politiky,“ řekla serveru France24 Asli Aydintasbasová z think tanku Brookings Institute.

Michel Duclos, bývalý francouzský velvyslanec v Sýrii a nynější poradce Institutu Montaigne, ve stejném médiu připomněl, že právně vstupu Turecka do BRICS nestojí v cestě překážky - jde o velmi volnou alianci států a z členství nevyplývají žádné povinnosti.

Zároveň ale podle něj platí, že na schůzkách NATO panuje mezi spojenci atmosféra důvěry, kterou může nyní Turecko narušit. Severoatlantická aliance jedná například o Rusku, které vnímá jako reálnou hrozbu, a Turci s ním budou partnery v další organizaci.

Součástí skupiny BRICS je i Írán, jenž zásobuje Kreml raketami a drony, které Rusové používají proti Ukrajincům.

Politoložka Lucie Tungul je přesvědčená, že na tureckou pozici v NATO tento krok mít žádný vliv nebude: „Pro Turecko jednoznačně zůstává zásadním partnerem Evropa, na tom nemůže nějaká obchodní dohoda nic změnit.“

Vztahy Turecka se spojenci v NATO procházely v posledních letech zkouškou. Erdoganův režim se totiž rozhodl nakoupit ruský systém protivzdušné obrany S-400, což vyvolalo obavy, že se díky tomu ruské tajné služby dostanou k informacím o výzbroji NATO. Spojené státy proto vyřadily Turecko z programu na stíhací letouny F-35, jež si tak Ankara nebude moci pořídit.

Američané jí odmítli dodat i původně slíbených 40 letounů F-16, nakonec ale prodej v lednu schválili jako odměnu za to, že Turecko kývlo na vstup Švédska do Aliance.

Na turecký zájem o členství v BRICS dosud Američané nereagovali.

Politoložka Gönül Tolová, ředitelka tureckého programu na washingtonském Blízkovýchodním institutu, vidí v souvislosti s Tureckem pro NATO ještě jeden problém. A ten je podle ní mnohem důležitější než výše zmíněný nákup systémů S-400. Jde o stavbu jaderné elektrárny Akkuyu v provincii Mersin, kterou postaví ruský Rosatom, respektive jeho dceřiná firma Akkuyu Nükleer.

Problém vidí analytička zejména v tom, že Turecko použilo pro stavbu jaderné elektrárny takzvaný model BOO (z anglického build-own-operate). Společnost Akkuyu Nükleer tak jaderné bloky projektuje, staví a v budoucnu je bude provozovat, udržovat a nakonec i vyřazovat z provozu. Ankara se tak Moskvě zaváže zhruba na 100 let, upozorňuje Tolová.

„Elektrárna Akkuyu se už hodně řešila během loňské prezidentské volby a k rozhodnutí došlo v úzké spojitosti s ruskou podporou Erdogana. Rusko takto funguje - nabízí ekonomické pobídky zemím, které mají problémy, a ty jsou pak lehce vydíratelné. Celý způsob nastavení elektrárny výrazně zvyšuje tureckou zranitelnost,“ potvrzuje Lucie Tungul.

Dodává, že elektrárna Akkuyu není jediný případ tohoto typu - ani třetí most přes Bospor nevlastní turecký stát a v případě, že příjmy z přejetí mostu nebudou dost vysoké, je Turecko povinno je dorovnávat.