Kreslí muže, kteří znásilňovali omámenou ženu: Zažila jsem dva momenty hněvu

Šestatřicetiletá Marion Dubreuilová pro francouzský zpravodajský portál RMC běžně sleduje justiční a policejní kauzy. Od počátku září proto téměř každý den slyšení dochází do soudní síně v jihofrancouzském Avignonu.

Soud s Dominiquem Pelicotem, který podle obžaloby deset let tajně zdrogovával a nechal znásilňovat svoji dnes už bývalou ženu Gisèle Pelicotovou, ale pokrývá jinak. S pomocí skicáku, štětce a vodovek.

V jednacích místnostech francouzských soudů se nesmí už od roku 1954 fotit ani natáčet, jediné vizuální svědectví tu tak zajišťují kreslíři, které vyslaly redakce. Marion Dubreuilová je jednou z nich.

Přestože to není poprvé, co od soudu kreslí a u toho poslouchá výpovědi pachatelů, i pro ni jde o přelomový případ. „Nikdy jsme neměli takový vzorek mužů obviněných ze znásilnění na jednom místě,“ říká francouzská novinářka.

Kvůli bezprecedentnímu rozhodnutí Gisèle Pelicotové, aby řízení před soudem probíhalo veřejně, nikoli za zavřenými dveřmi, navíc mají Francouzi podle Marion Dubreuilové příležitost poprvé vidět, jak vypadá znásilnění –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ v soudní síni se pouštěla videa aktů z Pelicotova telefonu, která si sám nahrál. „A viděli jsme toho opravdu hodně,“ podotýká.

Její kresby ze soudu rychle získaly na oblibě kvůli lehkým, vypovídajícím liniím a jemným tónům. Začátkem září měla na sociálních sítích několik tisíc sledujících, dnes se počítají na vysoké desítky tisíc a o mladé francouzské kreslířce se točí reportáže.

Sama Marion Dubreuilová svoje črty považuje za cestu, jak celý proces „zlidštit“. Je to způsob, jak do případu vnést věcnost, klid a o to víc nechat mluvit fakta,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Navzdory vší té hrůze, kterou tu slyšíte, nás právě ta mají zajímat.“

Proces z Mazanu, jak se řízení ve Francii říká, je v řadě ohledů historický. Ať už počtem obviněných, nebo proto, že jde o manželem organizovaná znásilnění. Jako novinářka zaměřující se na justici jste sledovala řadu kauz se sexuálními predátory. V čem vidíte přelomovost vy?

Zmínila bych dvě věci. První je rozhodnutí Gisèle Pelicotové, aby se její případ projednával veřejně. Už jsme měli v minulosti oběti znásilnění, které souhlasily se zveřejněním svojí identity. Gisèle Pelicotová ale souhlasila nejen s tím, aby byla v tisku uvedena pod celým jménem, ale také, že bude sama vypovídat, že bude osobně docházet na soud, souhlasila s tím, aby byla natáčena, fotografována, aby se v soudní síni pouštěla videa, na kterých je znásilňována.

V jiných velkých případech sexuálního násilí to byli nakonec vždy právníci, které si pamatujeme, protože oběti často znala veřejnost jen pod iniciálami a ony za sebe nechaly mluvit své obhájce. V tomto případě si historie bude pamatovat Gisèle Pelicotovou. Ne její právníky a dokonce ne Dominiquea Pelicota. To je v historii trestních kauz ve Francii něco naprosto nevídaného –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ že si budeme pamatovat víc jméno oběti než jméno pachatele.

A ta druhá zásadní věc?

Nikdy jsme neměli takový vzorek mužů obviněných ze znásilnění na jednom místě. Jsou to běžní Francouzi, žádné celebrity. Pocházejí z různých sociálních skupin, sotva dospělí mladíci i penzisti, mají různé profese, různou osobní historii. Máme unikátní příležitost sledovat, jak může vypadat skutečný pachatel znásilnění.

A s tím souvisí ještě jedna věc: poprvé mohli lidé vidět znásilnění, protože se pouštěla Pelicotova videa z telefonu, kterým si jednotlivé akty natáčel. Měli jsme už závažné zločiny před sebou na obrazovce, třeba videa z klubu Bataclan, kde došlo k teroristickému útoku, nebo z Nice, kde do lidí na promenádě vjel kamion. Ale dosud nikdo nepouštěl u soudu skutečné znásilnění. Pro řadu lidí to bylo poprvé, co viděli, jak to vypadá, když k němu dojde v realitě a ne ve filmu. A viděli toho dost.

Jste vystudovaná novinářka, proces z Mazanu ale sledujete hlavně v pozici kreslířky ze soudní síně pro portál RMC, kde pracujete. Proč jste se rozhodla přejít ke kreslení?

Od doby, co jsem začala chodit na soudní jednání jako novinářka specializující se na justici a policii, jsem si vždycky kreslila na okraje sešitů. Vlastně jsem si tak za pochodu, bokem, kreslila celý svůj život. Protože do soudní síně nesmí žádní fotografové ani kamery, črty a skici jsou jediný způsob, jak vizuálně zachytit, co se tam děje. Dohodla jsem se proto s redakcí, že z tohoto procesu budu tweetovat a vedle toho budu ze sálu kreslit.

Co vám kreslení umožňuje, co nenabízí psaní? V čem je hlavní rozdíl?

Pro mě jsou kresby cestou k tomu, jak celou věc zlidštit. Je to způsob, jak do procesu dostat věcnost, vyrovnanost, klid. Kreslit ty tváře, zachytit nějakou situaci, emoci, znamená zpomalit. Zdržím se u výrazu v očích, u nějaké vrásky třeba.

Pracuju v tichu, protože odpadá takový ten běžný hluk a další vnější vlivy, jako když s někým mluvíte nebo někoho natáčíte. O to víc vyvstávají fakta, která –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ navzdory veškeré hrůze, již jste právě slyšeli –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nás mají zajímat. Já o svých črtách přemýšlím jako o zprávách, ne jako o umění. Nezajímá mě formální estetika. Někdy třeba nakreslím jednací sál tak, že není úplně přesný, jeho proporce nesedí, ale dělám to proto, aby odrážely dynamiku, která tam nastala. Považuju se za novinářku a kreslířku zároveň, jsem obojí v jednom.

Pamatujete si, kdy jste poprvé nakreslila Gisèle Pelicotovou?

Když poprvé vypovídala před soudem. Bylo to v září v průběhu prvního měsíce procesu. Tehdy už nenosila ty kulaté sluneční brýle, které se staly tak trochu jejím podpisem, postupně je opustila. Pamatuji se, že když si stoupla za řečnický pult v sále, bylo jasné, že před námi stojí žena, která není jenom objekt, inertní tělo, se kterým si padesátka mužů dělala, co chtěla, jako s hadrovou panenkou pohozenou na posteli. Dívali jsme se do tváře ženy, která si je jistá sama sebou a jistá svým rozhodnutím celý svůj příběh zveřejnit. Gisèle Pelicotová už dávno není jen obětí. Stala se rovnocenným aktérem případu.

Jak těžké je vykreslit emoce v tváři sexuálního násilníka, jako je Dominique Pelicot? Daří se vám oddělit vlastní pocity od toho, co máte namalovat?

Musí to tak být. Je to stejné jako v novinařině –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ musíte zůstat nestranná v kresbě, stejně jako při psaní článku. Znamená to mobilizovat vlastní empatii a principy novinářské práce, i když se zrovna díváte do tváře sexuálního násilníka, který říká věci, jež vás zneklidňují. Nesnažila jsem se Pelicota ani další obžalované nakreslit hodnějšími, než jsou, nedělám je ale ani zlejšími. Pokouším se o těch mužích podat vizuální zprávu.

Jaký byl pro vás nejtěžší okamžik, který jste během slyšení zažila?

Zažila jsem dva takové momenty hněvu. Jednou při výpovědi jednoho obviněného, který přiznal znásilnění paní Pelicotové, zároveň ale trval na tom, že to udělal kvůli rozkoši toho páru, že to byla vlastně služba. Byla to velmi zvláštní výpověď. S řadou lidí v sále to hnulo, advokátovi Gisèle Pelicotové se třásly papíry v ruce, když obviněnému kladl otázky.

A pak si vzpomínám na okamžik, kdy jsem byla tak emocionálně vyšťavená, že jsem nebyla schopná nakreslit dalšího obviněného nějak lidsky. Nechala jsem toho, a místo toho jsem udělala portrét jednoho ze svých kolegů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kreslířů v sále.

Jaký dopad procesu s Dominiquem Pelicotem pozorujete kolem sebe? Změnilo se něco už teď ve Francii?

Změnilo se několik věcí. Policie bude například nyní věnovat pozornost omámení volně dostupnými látkami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ policisté dostanou školení, co je všechno k prodeji, jak a k čemu se co používá a jaké jsou příznaky užívání daných chemikálií ve vyšším množství. Takových dílčích věcí je docela dost.

Mě ale nejvíc fascinuje a těší, jaký zájem proces z Mazanu vyvolává mezi běžnými Francouzi. Pracuji v portálu RMC, děláme obecné zpravodajství, analýzy, máme hodně sportu, hodně fotbalu. Naši čtenáři a posluchači nejsou typově lidé, kteří by automaticky vyhledávali informace o tom případu, ale přesto o něm referujeme každý den, držíme ho vysoko mezi zprávami a je to velmi sledovaná věc. A pak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všímám si v širším okruhu okolo sebe, že se lidé o tom případu baví. Na ulici, v autobuse, doma v kuchyni. Poprvé pozoruju něco jako kolektivní reflexi znásilnění ve Francii.

Povede to v zemi k nějaké trvalé změně? Loni byla Francie jedním ze států, které na půdě Evropské unie zablokovaly celoevropskou definici znásilnění jako aktu, se kterým musí souhlasit obě strany.

Vláda i Emmanuel Macron se zavázali k nové definici znásilnění, tak, aby obsahovalo absenci souhlasu, ještě před zveřejněním případu Pelicot. Teď je tu nově i poslanecká iniciativa tímto směrem. Znamená to, že se zvedla vlna, která nejde zastavit? V médiích je to zpráva číslo jedna, ale v politických kruzích není.

Hlavní žalobkyně případu ve své řeči oslovila ženy, že podvolení se není nevyhnutelné. Obrátila se na muže a řekla, že pokračovat v aktu, znásilnit, také není nevyhnutelné. Už jsme tedy o kus dál. Obávám se ale, že to není nutně něco, co změní vztah mezi muži a ženami ve Francii, který je na počátku toho všeho.

Francouzská společnost stále přijímá dominanci mužů nad ženami, a to i pokud jde o sexualitu, jako něco daného. Jakákoli změna by proto měla jít za rámec jednoho legislativního návrhu. Pokud jsme potřebovali případ, který by námi otřásl a narušil hluboce zakořeněné instinkty, je zřejmě tady. Ale povede k trvalé společenské změně za pár měsíců a let? Nejsem si jistá.

Došlo u těch více než padesáti obviněných mužů, tak jak jste je pozorovala během procesu, k nějaké sebereflexi?

Bohužel právě nedošlo. Řada z těch mužů uznala újmu, kterou Gisèle Pelicotové způsobili, ale nepřiznali ten základní fakt –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ že ji sexuálně zneužili, že ji znásilnili. Tvrdili vesměs, že měli pocit, že jsou součástí erotické hry manželského páru, nevázaného sexu. A říkali, že Dominique Pelicot musel přece vědět, co dělá, když je pozval domů.

Bylo zjevné, že je ani nenapadlo shánět se po nějakém stanovisku, ne-li souhlasu jeho ženy, která před nimi ležela bezvládně na posteli. Ani po více než třech měsících procesu se tohle nezměnilo. Žádné vyrovnání se se svým činem u většiny obviněných, žádná sebereflexe. Cítím frustraci, když slyším, jak se ti muži hájí.