Čína se rozpíná nad Srbskem. Expert popisuje, jak dovedně Peking posiluje vliv

Zatímco od loňského února, kdy začala válka na Ukrajině, se Západ soustředí především na ruský vliv za hranicemi Ruska, Čína v tichosti pokračuje v prodlužování svých chapadel ve světě. Její praktiky se od těch Putinových sice liší, pokud však vnitřní systémy států v jejím hledáčku nejsou stabilní, dokáže být čínský vliv škodlivý stejně.

Jedním z regionů, kde se Čína snaží prosadit, je i západní Balkán, který je kvůli roky přetrvávající nestabilitě často označován za slabé místo Evropy. Vůbec nejúspěšněji se jí však zatím daří v Srbsku, a to díky investicím, postoji k územní celistvosti i pandemii covidu-19.

„Je důležité vybudovat odolný systém, který bude schopen zmírnit negativní aspekty čínské přítomnosti na západním Balkáně. Tamní země s tímhle potřebují pomoct a ta pomoc by měla přijít od Evropské unie,“ říká během rozhovoru pro Seznam Zprávy Stefan Vladisavljev, hostující pracovník projektu CHOICE (China Observers in Central and Eastern Europe) z dílny AMO.

Expert na čínský vliv v Srbsku popisuje i vývoj čínsko-srbských vztahů za poslední dekádu či způsoby, kterými Čína svůj vliv v oblasti šíří.

Na čem vlastně stojí čínsko-srbské vztahy? Jaká je jejich podstata?

Je důležité zmínit, že Srbsko je kandidátským státem EU a že k výraznému nárůstu čínské přítomnosti došlo v zemi hlavně v posledních 14 letech. I když je však Čína významným hráčem na globální úrovni, její přítomnost na západním Balkáně není zcela tradiční. Dá se tak říct, že její partnerství se Srbskem je pro veřejnost trochu překvapením.

Když se ovšem kouknete trochu hlouběji na srbskou zahraniční politiku v posledních dekádách, ubírala se více směry. Na jedné straně země hlásala oddanost integraci do EU a na druhé i nadále rozvíjela vztahy se státy na východě – jmenovitě s Ruskem, ale právě i s Čínou.

Čína navíc přišla na scénu v zajímavé době; její současné vztahy se Srbskem se totiž začaly rozvíjet v roce 2009. Poté, co Kosovo o rok dříve vyhlásilo nezávislost, se totiž srbští diplomaté a lídři rozjeli do světa, aby našli potenciální partnery, kteří by jim v tomto sporu pomohli.

Čína v Srbsku také šíří svůj vliv. Jaké jsou hlavní oblasti, ve kterých k tomu dochází, a jaké nástroje k tomu využívá?

Zmiňovaná „operace“ čínských představitelů byla zároveň i šancí najít partnery pro rozvoj a nutnou modernizaci zastaralé infastruktury. Byla to ovšem i doba globální finanční krize, která znatelně poškodila západní instituce. Čína se nicméně udržela a byla schopna poskytnout výhodnější půjčky státům, mezi kterými bylo právě i Srbsko, což byl první ze způsobů, jakými Čína v zemi svůj vliv rozšířila.

Dalším je oblast přímých zahraničních investic. Čína se totiž v roce 2021 stala největším individuálním investorem v Srbsku, což znamenalo, že v zemi investuje více než kterýkoliv jiný stát. V roce 2022 pak přímé investice podporované Čínou dosáhly úrovně Evropské unie, a Čína tak v Srbsku investuje stejně jako všech 27 členských zemí EU dohromady.

Třetím aspektem čínsko-srbské spolupráce je změna v zahraničním obchodě. Čína se v průběhu let stala pro Srbsko druhým největším zahraničním partnerem a během říjnového summitu věnovaného nové Hedvábné stezce obě strany podepsaly dohodu o volném obchodu, což je ukázka dalšího prohlubování vztahů mezi zeměmi.

I když zde existuje hodně oblastí, ve kterých Čína rozšiřuje svůj vliv, ekonomické vztahy jsou tím základem, ze kterého pak vzešla i politická spolupráce. Mimo tu je pak důležité zmínit i vzájemnou podporu zemí v otázce územní integrity, která se týká jak Číny, tak i Srbska, které stále zpochybňuje nezávislost Kosova.

Je tohle tím hlavním, co naopak Srbsko přináší Číně? Nebo je pro Čínu Srbsko atraktivní ještě v nějakém ohledu?

Je pochopitelné, proč chce Srbsko spolupracovat s Čínou – existuje totiž mnoho věcí, ze kterých mohou srbští političtí lídři profitovat, přestože se k tomu pojí i negativní aspekty. Pokud jde ale o motivaci druhé strany, jde to mnohem komplexnější a rozsáhlejší věc, přičemž prvním bodem je vyslání zprávy o již zmiňovaném principu územní integrity.

Přestože je totiž Čína na globální úrovni vidět mnohem více než Srbsko, srbsko-kosovské vztahy jsou často probírané mnohem více.

Druhým bodem je to, že Čína potřebuje příběh o úspěchu. Srbsko je součástí nové Hedvábné stezky a také platformy o spolupráci mezi Čínou a zeměmi střední a východní Evropy, takže se pro tento účel hodí, jelikož jedním z těchto příběhů opravdu je. Na rozdíl od jiných zemí navíc Srbsko v rámci těchto programů obdrželo značné množství finančních prostředků, což významně pomáhá i obrazu Číny v Srbsku.

Třetím bodem, který možná není až tak významný, ale stále je poměrně důležitý, je to, že Srbsko disponuje značným množstvím přírodních zdrojů, zejména pokud jde o těžbu nerostných surovin. Čína tak v Srbsku nakoupila některé doly a její firmy vytěžené minerály dovážejí na čínský trh, kde jsou využívány pro tamní produkční procesy.

A konečně, díky investicím v Srbsku, zejména v některých odvětvích, jako je automobilový průmysl, Čína snížila své náklady na dopravu určitého zboží, které se dříve vyrábělo u ní. Je tak pro ni v podstatě levnější otevřít továrnu v Srbsku, najmout tamní pracovní sílu a mít lepší přístup na evropský trh než ponechat výrobu v Číně.

Srbsko tedy můžeme označit za hlavního balkánského partnera Číny. Jak jsou na tom zbylé země oblasti?

Evropská společnost často chybně kouká na západní Balkán jako na jednotný region, kterým z mnoha různých důvodů bezpochyby není. Definovat čínský vliv na západním Balkáně nejde přes nějakou specifickou šablonu. Čínský přístup v jednotlivých státech tak není úplně stejný a připravenost jednotlivých států otevřít Číně a její činnosti dveře nebyla všude tak velká jako v Srbsku.

Zbylé země regionu jednaly s Čínou na různých úrovních, přičemž asi ty nejprominentnější rozhovory probíhaly v Černé Hoře. Tamní předchozí vláda Mila Đukanoviće si totiž v roce 2014 půjčila od čínské banky na stavbu dálnice, která se ukázala jako mnohem finančně náročnější, než bylo zamýšleno. To spolu s dalšími problémy způsobilo, že se Černá Hora málem dostala do dluhové pasti. Nakonec se tak ale díky západním komerčním společnostem nestalo a spolupráce s Čínou i nadále pokračuje.

Dá se říct, že je tu určitý rozdíl mezi zeměmi, které mají blíže ke Spojeným státům, a naopak. Třeba v případě Albánie a Severní Makedonie je míra nějakého zásadního vývoje ve vztazích s Čínou téměř neexistující. Například Bosna je ale zajímavým příkladem vzhledem k tomu, že Číně se povedlo navázat spolupráci s oběma jejími entitami, což mnoho zemí nedokázalo.

Pokud jde o Kosovo, Čína neuznává jeho nezávislost a nejsou mezi nimi oficiální diplomatické vztahy. Často se říká, že na Kosovo je v tomto ohledu nahlíženo pouze skrze kooperaci se Srbskem, což není úplně lež, jsou tu ale i aspekty spolupráce, které souvisí se vztahy Kosova se Spojenými státy nebo s Tchaj-wanem. Nedá se tak očekávat, že v blízké budoucnosti uvidíme nějaké posilování čínsko-kosovských vztahů.

Na začátku jste zmínil, že čínské vztahy se Srbskem za posledních 14 let posílily. Jsou v tomto procesu nějaké klíčové momenty, které by se daly vypíchnout? Jak to vlastně vypadalo?

Je zajímavé, že jejich vztahy za těch 14 letech dokázaly přežít i vládní střídání v Srbsku. Momentálně je na ně sice nahlíženo z pozice nynějšího lídra Aleksandara Vučiće, řekl bych ale, že ta nejdůležitější dohoda byla podepsána už v době jeho předchůdce Borise Tadiće. Jde o dohodu z roku 2009, která se týkala rozvoje infrastruktury a která sloužila jako výchozí pro každou další dohodu o infrastruktuře, kterou Čína a Srbsko podepsaly.

Právě infrastruktura byla v letech 2009–2016 hlavním typem spolupráce mezi zeměmi. V roce 2016 však Srbsko hledalo partnera pro revitalizaci ocelárny ve Smederevu, kterou předtím vlastnili Američané. Srbsko nebylo schopné najít kupce čtyři roky, pak se ale vláda dohodla s Číňany, kteří vlastnictví závodu převzali.

Šlo o začátek fáze vztahů mezi Srbskem a Čínou, ve které podobné investice měly důležitou roli. Dvě dosud největší ale proběhly v roce 2018: koupě dolu Bor a oznámení o výstavbě továrny na pneumatiky Linglong ve Zrenjaninu. To byl bod ve vzájemné kooperaci, ve kterém jsme zaznamenali významný nárůst přímých zahraničních investic a zahraničního obchodu.

Důležitým bodem uplynulých let pak byla i spolupráce během pandemie covidu-19. Srbsko bylo jednou ze zemí, které v té době vztahy s Čínou vášnivě propagovaly, a srbské vedení Čínu prezentovalo jako jedinou zemi, která jim v boji s koronavirem může pomoci. Tím ovšem často ničilo například obraz Evropské unie.

Abych byl ale zcela upřímný, ze začátku to nebyl úplně nepravdivý narativ. Když totiž v roce 2020 začala pandemie, EU zavřela své hranice a uvalila embargo na vývoz lékařského zboží. Srbsko tehdy zoufale hledalo, kde by toto zboží sehnalo, což ho přivedlo až k Číně. Ta se pak i v Srbsku stala pojmem a často je dokonce vnímána pozitivněji než Rusko.

Ve spojení s Čínou je známo, že sama usilovně pracuje na tom, aby její obraz za hranicemi země byl pozitivní, a to za využití různých nástrojů. Vnímáte něco takového i v Srbsku?

Čínská popularita v Srbsku stoupla převážně díky tomu, že ji pozitivně prezentovala srbská vláda. Čínští představitelé v zemi, které asi nejvýrazněji prezentuje čínská ambasáda, ale i čínské firmy jsou napojeni právě na ni, nebo alespoň na jednotlivé lokální úřady. Jde asi o nejúčinnější cestu k tomu, jak být účinně propagován.

Jak uvádějí i zprávy Evropské unie, svoboda srbských médií je omezená. Provládní zpravodajství zde umožnilo dobrou propagaci jakéhokoliv tématu, na kterém srbské vládě záleží. Jedním z nich je určitě i spolupráce mezi Srbskem a Čínou. Co se pak týče světa internetu, je patrné, že počet osob, které prezentují Čínu pozitivním způsobem, roste.

Ve spojení s Balkánem se často hovoří hlavně o ruském vlivu, jak se ale zdá, Čína je také velkým hráčem. I když dnes mluvíme hlavně o ekonomické stránce, nemůže dojít i na větší míchání se do politických vod? Je to něco, na co by se Západ měl zaměřit?

Je důležité vědět, že čínský a ruský vliv se v oblasti projevoval odlišně. Pokud jde o roli Ruska na Balkáně, vždy bylo vnímáno jako záškodník. Pro Rusko bylo důležité, aby tento region nefungoval. Mělo tam své blízké partnery nejen ze Srbska a jeho přítomnost měla za cíl způsobit nestabilitu, čímž by se nepřímo destabilizovala i sama Evropská unie.

Čínská přítomnost se projevuje jinak. Pokud jsou ve společnosti problémy, jako již zmíněná svoboda médií nebo třeba stav demokracie, Čína je zvýrazní a odhalí. Na druhou stranu ale pokud jste země, která je na cestě do EU, nebo navazujete partnerství s USA, tyto procesy to nezasáhne. Utrpět mohou jen ty země, které nejsou ve svých přesvědčeních pevné.

Ve spojitosti s tím je dobré si uvědomit, že všechny země západního Balkánu – kromě Kosova – mají kandidátský status EU, což znamená, že se v budoucnu stanou jejími členy. EU by ale neměla čekat s řešením nynějších problémů do chvíle, kdy se tyto státy stanou její součástí. Nebylo by chytré přivést si takovou nestabilitu do vlastních řad.

Jak by se to mělo řešit?

Je důležité, aby se se západním Balkánem i nadále spolupracovalo, aby se i nadále pracovalo na demokratickém vzestupu a budování institucí, které budou odolné vůči škodlivým cizím vlivům. Kooperace s Čínou není obecně špatná, v podstatě každý stát EU s ní nějakou mírou spolupracuje.

Problémem je, že pokud má váš systém nedostatky, Čína je využije. Je tak důležité vybudovat odolný systém, který bude schopen zmírnit negativní aspekty čínské přítomnosti na západním Balkáně. Tamní země s tímhle potřebují pomoct, a ta pomoc by měla přijít právě od Evropské unie.

Je ostatně v zájmu bloku snížit míru rizika, které by vzniklo, kdyby se tyto státy staly součástí Evropské unie. Proces rozšiřování je dnes znovu na stole a je to důležité nejen pro balkánské státy, ale i pro EU samotnou.

A co když na rozšiřování nedojde?

Myslím, že pokud by nedošlo k opravdovému rozšiřování, bude tento region pro EU vysoce rizikovým regionem, a to nejen kvůli možnosti konfliktu, který je v případě Balkánu vždy potenciální otázkou.

EU by v takovém případě v podstatě umožňovala další rozvoj cizích vlivů v oblasti, které nemusí být zcela v souladu s evropskými zájmy. Můžeme mluvit o Číně, ale i o Rusku, Spojených arabských emirátech nebo třeba o Turecku.

Tím, že je necháte „venku“, v podstatě vytváříte slabé místo pro své vlastní kapacity. A to je určitě něco, co Evropská unie nepotřebuje. A doufám, že ani nechce.