Čína nejvíc ničí planetu. Slibovaný radikální obrat odnášejí obyčejní lidé

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čína se v posledních letech snaží do značné míry ovlivnit, jak je vnímána světem na poli udržitelnosti a ekologie. Od Konference OSN o změně klimatu v Kodani v roce 2009, kdy záměrně sabotovala veškerá jednání a dohody o snížení emisí, došla během několika let naopak k relativně ambiciózním závazkům.

V rámci Pařížské dohody například slíbila, že její emise skleníkových plynů dosáhnou svého vrcholu v roce 2030 a pak už neporostou, naopak mají klesat. Zavázala se rovněž k dosažení úplné uhlíkové neutrality (net zero) do roku 2060, nebo 25% podílu celkové spotřeby energie z obnovitelných zdrojů, taktéž do roku 2030. 

A to i přesto, že je Čína momentálně největším globálním producentem skleníkových plynů a její podíl v porovnání s ostatními zeměmi stále stoupá – v roce 2020 šlo přibližně o 30 % celosvětové produkce, čímž se přiblížila k celkovým emisím všech vyspělých zemí dohromady.

Jak ale uvádí výsledky nezávislé vědecké analýzy Climate Action Tracker, která sleduje vládní opatření v oblasti klimatu, čínská opatření jsou stále „velmi nedostatečná“ a „vůbec nejsou v souladu s udržováním oteplování pod 2 °C“, ke kterému se státy zavázaly v rámci Pařížské dohody, jak píše BBC.

To však nebrání čínskému záměru o vystavení sebe sama do pozice klimatického lídra. Opakovaně na půdě OSN i jiných platformách zdůrazňuje svůj záměr udělat vše pro boj s klimatickou změnou. Toto úsilí bylo navíc navýšeno po odstoupení USA od Pařížské dohody v roce 2019, jak píše například server Politico.

Washington pod Trumpovým vedením přenechal místo světového vůdce v přechodu na obnovitelné zdroje a udržitelnost prázdné. Což hrálo Pekingu přímo do karet. Kromě politických a mocenských zájmů z toho může Čína navíc těžit i ekonomicky.

V současnosti je největším výrobcem větrné a solární energie a největším investorem do projektů týkajících se obnovitelných zdrojů – momentálně stojí za výrobou až třetiny větrných turbín a solárních panelů na světě. Pokud by stála v čele světového společenství v přechodu na obnovitelné zdroje, mohla by díky tomu ostatním zemím diktovat standardy při přechodu na obnovitelné zdroje a nastavovat „pravidla hry“.

Toto úsilí nekončí pouze na poli mezinárodních vztahů. Má naopak i neméně klíčový domácí rozměr. Na rozdíl od většiny „rozvinutých“ západních zemí, kde následky konzumního života přímo nevidíme, čínští obyvatelé zažívají znečištění způsobené nadměrnou produkcí přímo z první ruky.

Nedýchatelný vzduch, podzemní vody znečištěné toxickými látkami, a vznik takzvaných „cancer villages“ (míst s tak vysokým znečištěním toxickými chemikáliemi, že značně zvyšují výskyt rakoviny obyvatel) jsou příčinou značné nespokojenosti obyvatel. Peking to dokonce vnímá jako možné přímé ohrožení legitimity Komunistické strany Číny (KSČ), které by mohlo vést až k oslabení jejího totalitního režimu.

Komunistická strana proto využila rozsáhlou síť think-tanků a univerzit, aby přišly na to, jak propojit myšlenku environmentalismu s širší politickou ideologií KSČ a „počínštit“ ji tak, aby se odpojila od západního výkladu.

V roce 2007 pak Generální tajemník KSČ Chu Ťin-tchao představil koncept Ekologické civilizace (‘Ecological civilisation’), který vychází především z ekologického marxismu a konstruktivního postmodernismu. Ihned se stal jedním z klíčových cílů Komunistické strany. V roce 2012 byl zanesen do Ústavy Čínské komunistické strany, o šest let později i do ústavy země.

Když koncept Ekologické civilizace představil president Si na půdě Valného shromáždění OSN před klimatickým summitem v Glasgow, někteří komentátoři ho začali označovat za „prázdnou frázi“, která má sloužit k zakrytí toho, že Čína o ochraně přírody spíše mluví, než koná.

Pro KSČ je však důležitá hned z několika dalších důvodů. Lze ji chápat jako diskurzivní nástroj k přesvědčování veřejnosti, že KSČ povede čínský lid k udržitelné budoucnosti. Navíc ono „počínštění“ environmentalismu má i řadu důsledku pro jeho praktické fungování.

Veškeré zelené politiky jsou totiž v Číně – jako ostatně všechna důležitá rozhodnutí – diktované seshora z centra strany. Nižší úředníci příkazy pouze přebírají, zodpovídají se za jejich výkon a jsou za něj náležitě odměněni, či potrestání. Na rozdíl od západního světa není neziskovým organizacím dovoleno kritizovat jakákoliv rozhodnutí vlády v této oblasti, naopak fungují jako její prodloužená ruka.

Ekologická civilizace také jako jakési „vyšší dobro“ legitimizuje nejrůznější druhy donucovacích politik (coercive policies), porušování lidských práv, a zásadní zásahy do životů vlastních obyvatel. Peking se snaží bránit jakékoliv iniciativě, která by vzešla „zespod“ z občanské společnosti, a upevňuje celý hierarchický systém Komunistické strany, její postavení, a legitimitu její moci.

To přímo souvisí také s nástroji, které KSČ používá. Jak píší Yifei Li a Judith Shapiro ve svojí knize China Goes Green, čínský model environmentálního vládnutí využívá především kampaně, kvóty a modifikace chování obyvatel. Nejznámější čínská politika, která souvisela s životním prostředím, byla politika jednoho dítěte, která měla zabránit přelidnění, a jejíž problematičnost z hlediska demografie či porušování lidských práv rozebírali odborníci po celém světě.

Čínskou environmentální politiku nicméně mnohem lépe charakterizují takzvané „blue-sky campaigns“, tedy „kampaně za modré nebe“, které mají bojovat proti znečištění ovzduší. Tyto kampaně, během kterých docházelo například k dočasnému pozastavení fabrik, uhelných elektráren, nebo zastavení provozu osobních vozidel, byly nejvíce cílené na akce, při kterých Čína mohla ukázat své úspěchy zbytku světa. Šlo například o Olympijské hry v roce 2008, APEC summit v roce 2014, nebo summitu G20 v roce 2016.

Kritici se ale shodují na tom, že v jiných oblastech Číny k žádnému zásadnímu zlepšení nedošlo, a to především v těch nejvíce postižených místech. V roce 2015 například vyšel (v Číně dnes zakázaný) dokument Under the Dome, který na vlastní náklady vydala čínská investigativní novinářka Čchaj Ťing. Hned v úvodu lze vidět interview se šestiletou holčičkou z provincie Šan-si, která je známá pro produkci uhlí.

„Viděla jsi někdy hvězdy?“ ptá se novinářka Chai. „Ne,“ odvětí holčička. Chai pokračuje: „Viděla jsi někdy modrou oblohu?“ „Viděla jsem nebe, které je trochu modré,“ odpovídá opět dívka. „Ale viděla jsi někdy bílé mraky?“ „Ne,“ povzdechne si šestileté děvčátko.

Neúčinnost nicméně nebyla jediným problémem těchto kampaní. Jak píší Li a Shapiro, v rámci kampaní a kontroly kvót na povolené znečištění ovzduší stanovené centrální vládou pravidelně nastávalo masivní „zaklekávání“ neohlášenými inspekcemi na lokální politiky. Kvůli obavám z následků porušení nových standardů pravidelně docházelo k panice, falšování dat o znečištění, úplatkům, a rychlému zavírání všech podniků a továren, které by třeba jen teoreticky nemusely splňovat nové standardy.

Například v červnu 2019 v jedné z nejchudších agrikulturálních oblastí Šang-cchaj v provincii Henan bylo místním farmářům uděleno zvláštní nařízení: zákaz používání zemědělských strojů přes celou sezónu sklizně. Bylo jim doporučeno „použít ruce“. Výsledkem byly nekonečné lány shnilé a uschlé úrody, což bylo pro oblast již tak sžíranou existenční chudobou naprosto devastující.

Jak se později ukázalo, na vině byla nově instalovaná automatická monitorovací stanice kvality ovzduší Ministerstva Ekologie a Životního prostředí, které nařídilo přísné limity znečištění ovzduší.

Ministerstvo poté celý incident vykreslilo jako chybu lokálních politiků. Tento příklad dokonale ilustruje čínský modus operandi, kde se centrální vláda staví do pozice „nestranného ochránce lidu“, mezitím co všechny chyby jsou svedeny právě na lokální politiky. Tato taktika nejen upevňuje moc vedení, ale navíc ho zbavuje jakékoliv odpovědnosti za následky vlastních rozhodnutí.

Nicméně čínský boj se znečištěným ovzduším přinesl i některé pozitivní dopady. Poté, co Čína začala zveřejňovat data o znečištění vypouštěném 40 000 továrnami  v reálném čase, jedna z místních neziskových organizací z nich udělala aplikaci Blue Map. Díky ní mohou čínští obyvatelé sledovat, zdali některá z továren v jejich okolí nepřekračuje povolené limity znečišťování ovzduší. A informace o potenciálních znečišťovatelích sdílet na Weibo – čínskou sociální síť podobnou Twitteru. Na ní pak často označují nejen konkrétní firmy, ale i agentury a úředníky odpovědné za prosazování ekologických norem na daném území a tlačí je tak k odpovědnosti.

Nejvíce problematická jsou ovšem nařízení, která mají přímo modifikovat chování místních občanů. V roce 2018 vydala Komunistická strana „Občanský ekologický environmentální kodex chování“, který obsahuje řadu doporučení, jak se má chovat ekologicky zodpovědný občan. Všichni lidé by se jím měli začít řídit nejpozději do konce roku 2022. Jedním z nejlepších příkladů, na němž je vidět, jak vláda na základě ochrany životního prostředí začala zasahovat do každodenního života, je vynášení odpadků.

Takzvaný Nový mandát pro komunální odpad v Šanghaji byl přijatý v roce 2019. Občané města nyní musí třídit odpad do čtyř kategorií – suchý, mokrý, recyklovatelný a nebezpečný. Odpad smí být vynášen pouze během dvou předem určených dvouhodinových oken během dne (ráno a večer), a každý občan ho smí vynášet jen ve specifických lokalitách, které byly navrženy tak, aby mohly pokrýt co nejvíce sousedství.

U každé lokality mají službu odpadní inspektoři, kteří dohlížejí na „správné chování“ obyvatel a třídění odpadu, a mají povoleno provádět kontroly. Za porušování pravidel hrozí pokuty. I tak všední záležitost jako vynášení odpadu se obratem stala „věcí veřejnou“. Lokální politici toto navíc hrdě označili za pouhý začátek éry nátlaku, jak píší Shapiro a Li.

Kontrola vlastních obyvatel však nekončí u zřizování komunitních hlídek. Se stále narůstajícím využíváním technologií Peking nedávno představil popelnice se zabudovaným automatickým rozpoznáváním obličeje, které recyklovaný odpad zváží a automaticky jednotlivcům přiřadí příslušné kredity nebo slevy, které mohou být dále směněny za potraviny nebo výrobky pro domácnost. Účelem těchto popelnic samozřejmě není jen pouhá kontrola odpadu, ale jsou propojeny s dalšími technologickými ekosystémy, které monitorují pohyb obyvatel a jejich chování.

Environmentální kodex chování se tak pomalu stává součástí Systému sociálního kreditu, který se již nějakou dobu Čína snaží nastolit s pomocí AI na rozpoznávání obličejů, dronů, sbíráním dat z telefonů, kamerových systémů, IoT (internet věcí) solutions, a dalších technologií, které sbírají a vyhodnocují společenské a ekonomické chování jejích občanů.

Se zvyšující se digitalizací veřejného prostoru a aspirací na výstavbu smart cities – měst využívajících digitálních, informačních a komunikačních technologií za účelem efektivnějšího využití infrastruktury a snížení spotřeby energií – budou tyto tendence pouze narůstat.

Technologie smart cities se samozřejmě snaží využívat většina vyspělých států včetně České republiky, žádný z nich však nezasahuje do soukromí občanů v takovém měřítku, navíc s postranním účelem hodnocení občanů a upevňování centrální moci.

V Číně jsou kontinuálně stírány hranice mezi soukromým a veřejným, mezi jednotlivcem a celkem, mezi státem a privátním sektorem.

Ochrana životního prostředí a záchrana klimatu se pro Čínu stávají současně jak dalším nástrojem autokratického režimu, tak jeho ospravedlněním.