Cichanouská: Ukrajinci rozhodují i o Bělorusku. Čekám na signál Zelenského

Nejspíš si nikdy nepředstavovala, že by se stala vůdkyní svobodného Běloruska, dějiny ale zavelely jinak. Žena, jejíhož manžela Sjarheje vězní režim Alexandra Lukašenka, se během chvíle stala hlavní postavou běloruských demokratických sil a po diktátorem zfalšovaných volbách a potlačené revoluci musela svou vlast i s dětmi opustit.

Odpůrci diktatury se letos v létě v emigraci sjednotili ve „Spojený přechodný kabinet“ právě pod vedením Svjatlany Cichanouské. „Samozřejmě že jsem občas vyčerpaná, ale když nemáte na výběr, tak prostě pokračujete v boji. Víte, že se můžete na den dva zastavit, abyste se nadechl, a pak pokračujete,“ říká běloruská exilová prezidentka v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

S Cichanouskou jsme se setkali v Praze při její návštěvě Česka. Na konferenčním stolku měla položené desky s fotografií jejího vězněného manžela, se kterým má syna a dceru. Za sebou v tu chvíli měla schůzku s předsedkyní Sněmovny a předsedou Senátu a čekalo ji jednání s premiérem a také program k výročí 17. listopadu.

Mluvili jsme o situaci v Bělorusku, možnostech boje proti autoritářství i o vztazích exilové vlády s Ukrajinci. Ty jsou totiž komplikovanější, než se může na první pohled zdát.

V Česku jste na návštěvě během významného svátku. Působí na vás nějak atmosféra 17. listopadu?

Vidím, že Češi tohle datum velmi ctí, protože znamenalo začátek změn ve vaší zemi, a musím říct, že sametová revoluce Bělorusy inspiruje. Také jsme si zvolili mírumilovný způsob boje za svobodu, jako jste si kdysi zvolili vy, viděli jsme, že jste uspěli, a teď je náš čas na demokratické změny.

I proto jsem v Praze navštívila hrob Václava Havla, který je pro Bělorusy velmi inspirativní osobností, protože pro něj bylo Bělorusko zemí číslo dvě. Poslední Havlův dopis, který napsal, byl adresovaný Alesovi Bjaljackému, bojovníkovi za lidská práva a letošnímu laureátovi Nobelovy ceny míru.

Máte o aktuálně vězněném Alesovi Bjaljackém nějaké aktuální informace? A o Maryji Kalesnikavové, která dál zůstává za mřížemi?

A s nimi další tisíce a tisíce lidí. O Alesovi víme od obhájců lidských práv z centra Vjasna, protože je jeho ředitelem. Musím ale říct, že Ales i Maryja jsou ve vězení v obtížné situaci, protože přístup k politickým vězňům je v běloruských věznicích mnohem horší než k běžným zločincům.

Lidé jsou skutečně mučeni, ponižují je fyzicky a zkouší zlomit jejich morálku, připravují je o právo na čtení a dopisování a tak dále. Všichni tito lidé obětovali svou svobodu, aby dali dalším lidem příležitost bojovat. Věří v nás, věří v demokratickou společnost a věří, že se nám podaří zbavit tohoto režimu. My ve skutečnosti bojujeme pro ně a za ně.

Politické represe v Bělorusku pokračují, ale nedostávají se už tolik na první stránky zahraničních médií, což je dané hlavně situací v Evropě a ruskou invazí na Ukrajinu. Jak tenhle fakt změnil způsob vaší práce a váš přístup? Nezatlačilo vás to trochu do kouta, protože zájem o běloruský boj za svobodu zastínila válka?

Samozřejmě že když válka začala, pozornost se upřela na Ukrajinu, což my podporujeme. Ukrajinci teď nebojují jen o své území, ale i proti diktatuře. Je to globální boj na ukrajinském území. Naším úkolem jako Bělorusů je na jedné straně vzdorovat Lukašenkovu režimu a na straně druhé podporovat Ukrajince, protože osudy obou našich zemí jsou propojeny.

Ano, jsme ve velmi odlišné situaci, ale bojujeme se stejným nepřítelem: imperialistickými ambicemi Ruské federace. My jako Bělorusové chápeme, že bez vyřešení situace na Ukrajině je nemožné, aby byla v našem regionu stabilní bezpečnostní situace. Bělorusko je toho součástí, a proto se ruské jednotky musí stáhnout nejen z Ukrajiny, ale také z Běloruska.

Po roce 2020 se nám podařilo vytvořit koalici demokratických zemí, které nás poslední dva roky podporovaly. Když začala válka, politici v těchto zemích už věděli, že Bělorusové a režim v Bělorusku jsou dvě odlišné věci. Režim v Bělorusku se stal komplicem Ruska a musí nést plnou odpovědnost za své činy, ale Bělorusové navzdory všem represím a tyranii pokračují v odporu.

Čili já necítím nějaké napětí kvůli tomu, že se pozornost upírá na Ukrajinu a že tam směřuje pomoc, tak to být musí. Jde ale také o můj národ a já musím světu připomínat, že čelí politickým represím, že jsou lidé vězněni a porušují se lidská práva. Svádíme tedy několik bojů současně.

Jaký je váš vztah s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským? Opravte mne, pokud se něco změnilo, ale vy jste zatím nedostala pozvánku do Kyjeva, kde byla už řada lídrů. Jsou vaše vztahy spíš přátelské, nebo chladné? Protože pokud jsem to dobře pochopil z nedávného rozhovoru, který jste dala listu Ukrajinska pravda, panuje tu určité napětí. Je to tak?

Musím říct, že přístup Ukrajinců k Bělorusům je v tuto chvíli smíšený. Na jednu stranu vidíme, že se z běloruského území odpalují na Ukrajinu rakety, na druhou stranu víme o odporu Bělorusů. Ukrajinci by samozřejmě chtěli, abychom dělali více, ale je na nás, abychom jim vysvětlovali, že děláme, co můžeme.

Nemůžeme Ukrajinu zásobovat vybavením, jako to dělají jiné země, ale naši „železniční partyzáni“ (více zde) významně pomohli sabotážemi zpomalit přesuny ruských vojsk. Na Ukrajině také válčí běloruští dobrovolníci a běloruští uprchlíci v zahraničí se snaží pomáhat ukrajinským, protože my víme, jak to bolí – víme, co znamená, když musíte popadnout děti a tašku a opustit svou vlast.

Zmínit musím i to, že vláda prezidenta Zelenského je velmi opatrná, pokud jde o veřejnou komunikaci s mojí administrativou. Domnívám se, že je to z toho důvodu, že nechtějí provokovat Lukašenka, a my Ukrajince nechceme nijak poškozovat. Máme velmi dobré a těsné vztahy na pracovní úrovni s poradci prezidenta Zelenského a ukrajinským parlamentem.

K té schůzce s prezidentem jednou dojde, ale my na ni netlačíme a snažíme se být nápomocní, jak jen můžeme.

Mluvila jste někdy se Zelenským telefonicky?

Ne.

V rozhovoru pro ukrajinské noviny jste také zmínila, že o vás někteří Ukrajinci mluví nebo píšou jako o „agentce ruské bezpečnostní služby FSB“. Proč? Má na tom podíl i to, že část Ukrajinců se na Bělorusy zlobí kvůli tomu, že tamní režim stojí na straně Ruska?

Od roku 2020 ruská propaganda intenzivně šíří pomluvy a fámy, že jsem agentkou FSB. Pro Rusko je velmi důležité, aby rozeštvávali Bělorusy a Ukrajince. Oni nechtějí, abychom spolupracovali. My vysvětlujeme Ukrajincům, že tahle fáma není pravdivá, a dokazujeme to tím, jak se vyjadřujeme k událostem, jak na ně reagujeme a jak Ukrajině v rámci našich možností pomáháme.

Pro Rusy by bylo velmi příhodné, kdyby Ukrajinci začali nenávidět Bělorusy stejně, jako nenávidí Rusy. Naším úkolem je udržovat jednotu našich národů. My, i když jsme samozřejmě v jiné situaci, vysvětlujeme Ukrajincům, že bojujeme proti stejnému nepříteli a že chceme vybudovat naši evropskou budoucnost bok po boku, společně.

V polovině října jste zveřejnila otevřený dopis prezidentovi Zelenskému, ve kterém voláte po spolupráci a dialogu mezi ukrajinskou vládou a představiteli svobodného Běloruska. Dostala jste na něj odpověď?

Odpověď jsem nedostala. Velmi důležité ale bylo, aby tohle poselství zaznělo. Možná jsem ani žádnou reakci neočekávala kvůli té opatrnosti při komunikaci s námi, ale tohle jsem musela prohlásit.

Letos v létě jste sestavila „Spojený přechodný kabinet“. Funguje jen několik měsíců, ale jak sama hodnotíte jeho dosavadní fungování?

Ano, je to ještě poměrně krátká doba. Důležité je, že v tomto kabinetu se sjednotily různé politické směry. To Bělorusové velmi dobře přijali jako signál jednoty. Členové kabinetu mají své vlastní úkoly, do kterých si vzájemně nezasahují, a naším cílem a zadáním je připravit se na přechod k demokracii.

Pracujeme také na přípravě ústavních a dalších reforem, které musíme mít pro Bělorusko budoucnosti připravené. Na každé oblasti se podílí síť dobrovolníků v Bělorusku, protože hlavní kus naší práce se musí udělat tam.

My teď čekáme na chvíli, kdy se bude dát využít slabost Lukašenka a jednat společně, protože v roce 2020 nepanovala jednota a velká koordinace, lidé se tehdy řídili srdcem. Teď se ale připravujeme.

Řešíme také, jak pomáhat Ukrajincům a běloruským dobrovolníkům bojujícím na Ukrajině. V kabinetu je také zástupce pro otázku obrany, který je v úzkém kontaktu s běloruskými bojovými prapory a jednotkami na Ukrajině.

Kolik Bělorusů na Ukrajině bojuje?

Tuhle informaci nemohu říct, ale v některých zemích jsou výcviková centra, do kterých se lidé hlásí. Zapojit se chtějí i ženy, které se cvičí na zdravotnice.

Jaké jsou teď nálady běžných Bělorusů?

Jsou samozřejmě v depresi, protože denně čelí represím a zadržování – jen během října bylo zadrženo na 300 lidí. Přístup Lukašenka je udržovat v lidech neustálý pocit strachu.

Lidé se tedy bojí, ale také jsou sjednocení v podzemním hnutí. Nemohou podnikat kroky otevřeně, protože i za kritické komentáře na sociálních sítích nebo za jakýkoli projev neposlušnosti jim hrozí roky a roky ve vězení. My s lidmi v podzemí komunikujeme, a i když jsou v depresi a mají splín, zároveň víme, že až to nastane, budou plní energie a udělají, co budou muset.

Lidé se obávají války a trpí ekonomickou situací země, ale zároveň říkají, že jsou připraveni trpět, aby se Lukašenka zbavili, a vyzývají nás, abychom pokračovali ve volání po dalším politickém a ekonomickém tlaku a abychom nedopustili, aby demokratický svět na Bělorusko zapomněl.

Lukašenko ví, že to lidé nevzdali, a proto s represemi nepřestal. Ví, že pokud přestane, znovu se objeví občanská neposlušnost, zavlají bílo-červené vlajky, takže udržuje společnost v neustálém strachu.

Po ruském vpádu na Ukrajinu a využití Běloruska jako ruské vojenské základny a startovací plochy to vypadá, že běloruský boj za svobodu může být dlouhý. Máte vy osobně po dvou letech ještě energii vést boj?

Samozřejmě že jsem občas vyčerpaná, ale když nemáte na výběr, tak prostě pokračujete v boji. Víte, že se můžete na den dva zastavit, abyste se nadechl, a pak pokračujete.

Stejné je to s lidmi v Bělorusku. Oni se cítí odpovědní za svoji budoucnost a vědí, že toho mohou hodně změnit. Musíme bojovat za ty, co jsou vězněni, a za nezávislost naší země. Je důležité lidi inspirovat, a proto jsou velmi důležitá i malá vítězství jako projevy solidarity nebo pomoc občanské společnosti.

Na druhou stranu, když vidíme pozastavení vydání víz pro Bělorusy nebo omezení studia běloruských studentů v zahraničí, může to lidi demoralizovat. Lidé mají naději a energii pokračovat, když vidí, že mají podporu z jiných zemí. Lidé by se neměli cítit opuštění, protože bojujeme za stejné hodnoty, které vy máte už řadu let.

Já tedy nemám právo být v depresi a vzdát to.

O změně zákazu vydávání víz jednáte s českou stranou. Je tu naděje na úpravu například pro studenty nebo pro lidi, kteří v Bělorusku čelí represím a chtějí ze země odcestovat do bezpečí?

Když začala válka a Bělorusko se v očích veřejnosti stalo spoluúčastníkem v tomto tažení, padlo několik emotivních rozhodnutí jako vízový zákaz pro Bělorusy. My je krok po kroku zlepšujeme a budeme například schopni prověřovat žadatele, jestli jde o studenty a podobně.

Vízový zákaz lidem jen uškodí a nebude je inspirovat k boji. Mnoho lidí z principu zůstává v Bělorusku, ale věděli, že v případě ohrožení mají nějaký „plán B“. A tenhle plán spočíval v životě v zemi, pro kterou mají v jejich pasu vízum. Pozastavení vydávání víz Bělorusy zklamalo.

My se snažíme českému ministrovi zahraničí Janu Lipavskému a také premiérovi Petru Fialovi vysvětlit, proč by mělo dojít ke změnám. Došlo k některým ústupkům, ale není to dostatečné.

Pořád se objevují zprávy o přesunech vojsk v Bělorusku a panují obavy z další eskalace. Chystá se Lukašenkův režim přímo vlastními vojsky zapojit do invaze?

Nezapomínejme, že se režim už do války zapojil. Běloruská armáda s Ukrajinci bojovat nechce, ale přítomnost ruských jednotek a jejich navyšování samozřejmě vyvolává rozruch.

Nikdo přesně neví, proč se to děje. Je to jen kvůli upoutání pozornosti ukrajinských jednotek od východního směru k hranicím s Běloruskem? Nebo Rusové plánují další vpád? Jisté je to, že Bělorusko může být znovu využito jako odpaliště ruských raket, ale možností další pozemní invaze a otevření další fronty si nejsem jistá.

Na bělorusko-ukrajinské hranici je spousta bažin a na ukrajinské straně jsou teď zaminované cesty i pole a neexistuje už ani železniční spojení. Navzdory tomu je to ale výhodná poloha a směr útoku. Velmi ovšem pochybuji o zapojení běloruských jednotek. V prvé řadě proto, že jim Rusové nedůvěřují, protože vědí o náladách vojska. Nikdo ovšem neví, co přesně se bude dít.

Naším úkolem je sledovat, co přesně se v Bělorusku děje, získávat informace o přesunech jednotek a co přesně přepravují vojenské vlaky. Celý svět teď mluví o jaderných zbraních. Vybavení je možné ukrýt například v černobylském lese, protože jde o uzavřenou zónu (Poleská státní radiačně-ekologická rezervace, pozn. red.).

Vy čelíte diktátorovi. Existuje nějaký jasný scénář a cesta, jak ho porazit? Časový výhled nebo osa? Nebo je to nemožné odhadnout?

Nedá se to časově naplánovat, ale s jistotou víme, že změny v Bělorusku jsou spjaty s tím, jak dopadne válka na Ukrajině. My jen nesedíme a nečekáme, až Ukrajinci vyhrají, abychom pak my něco vyhráli v Bělorusku.

My už teď pracujeme ve světě na vyvíjení vnějšího i vnitřního tlaku na Lukašenka, aby přišel o politický vliv, politický prostor a své příjmy. Máme síť aktivistů, plán Peremoha (Vítězství) a velkou hrozbou pro režim jsou i běloruští bojovníci na Ukrajině, ačkoli my se držíme představy nenásilných změn.

Není to o válce v Bělorusku, je to o tlaku a využití příležitosti. Naším úkolem je bojovat a nevyčerpat se dřív než režim.