Chtěl být kapitán Kirk, bezpečnost měl za plýtvání. Otec ponorky v ní zahynul

Jméno Stocktona Rushe se v posledních dnech stalo jedním z nejskloňovanějších mezi byznysmeny. Založil a řídil společnost OceanGate, jež vyslala k vraku parníku Titanic ponorku Titan, která se v neděli ztratila a ve čtvrtek záchranáři oznámili její zničení. Zároveň byl jedním z pěti pasažérů plavidla. Všichni byli teď prohlášeni za mrtvé.

Rush měl smysl pro podnikání, politiku, respektive umění se prosadit, a dokonce i fascinaci Titanikem v rodinné anamnéze.

Titanic: Jeho manželka Wendy je prapravnučkou dvou pasažérů „nepotopitelné“ lodi. Isidor a Ida Straussovi byli jedněmi z nejbohatších lidí na palubě. Isidor odmítl opustit loď, dokud nebudou pryč všechny ženy, Ida zase nechtěla opustit manžela. Právě jejich osudem se inspiroval i režisér James Cameron, když ve svém filmu zobrazil postarší pár, který v objetí zůstává na palubě.

Politika: Straně rodokmenu Rushova otce vévodí jména hned dvou signatářů americké Deklarace nezávislosti: Richarda Stocktona a Benjamina Rushe (všimněte si jejich příjmení).

Podnikání: Jeho dědeček z matčiny strany Ralph Davies, podle Rushových slov „chudý irský přistěhovalec“, se zase z dělnické rodiny už ve 33 letech vypracoval na nejmladšího ředitele Standard Oil, svého času největší ropné společnosti v USA. Za druhé světové války pracoval v administrativě prezidenta Franklina Roosevelta.

Jedenašedesátiletý Rush se možná u svého dědečka inspiroval a už v mládí začal vytvářet vlastní rekordy. V 19 letech se stal nejmladším pilotem proudových dopravních letadel na světě. Paralelně začal studovat letecké inženýrství na Princetonské univerzitě. Titul získal v roce 1984.

Stockton Rush nejdřív doufal, že by mohl vstoupit do americké armády jako pilot nebo se stát astronautem. Když zjistil, že nemá dost dobrý zrak na to, aby prošel potřebnými testy, jak sám později vyprávěl v rozhovoru pro časopis Smithsonova institutu, zůstal raději u oboru, který vystudoval. Pracoval jako zkušební letový inženýr stíhaček F-15.

Ve stejném rozhovoru ale přiznal, že svého dětského snu létat do vesmíru se nevzdával. Hýčkal si ho a léta si představoval, jak se jako turista připojí ke komerčnímu letu. Ale to se změnilo, když Richard Branson v roce 2004 založil novou společnost pro vesmírnou turistiku, Virgin Galactic.

„Prozřel jsem, že to vůbec není to, co chci dělat,“ řekl Rush časopisu. „Nechtěl jsem letět do vesmíru jako turista. Chtěl jsem být kapitánem Kirkem na Enterprise. Chtěl jsem prozkoumávat,“ pokračoval. A svou pozornost proto upřel k oceánu.

V roce 2009 v Everettu ve státě Washington založil společnost OceanGate s cílem „zlepšit přístup k hlubinám oceánu prostřednictvím inovací“. Jako generální ředitel Rush podle svého životopisu dohlíží na „finanční a technické strategie“ a poskytuje „vizi vývoje“ ponorek s posádkou.

Rush jednou řekl, že je hluboce přesvědčen, že moře, spíše než obloha, nabízí lidstvu nejlepší šanci na přežití, až se povrch Země stane neobyvatelným. „Budoucnost lidstva je pod vodou, není na Marsu,“ prohlásil. „Budeme mít základnu pod vodou… Pokud tuto planetu zničíme, nejlepší záchranná loď pro lidstvo je pod vodou.“

Vedle vizionářství se ovšem v této době začala projevovat jeho obliba v porušování pravidel. Stockton Rush se tím nejen netajil, ale na některé přešlapy byl dle svých slov dokonce „hrdý“.

Chlubil se, že během své kariéry „porušil několik pravidel“. „Myslím, že to byl generál MacArthur, kdo řekl, že si tě pamatují podle pravidel, která porušíš,“ řekl Rush loni v rozhovoru s mexickým youtuberem Alanem Estradou. „A já jsem některá pravidla porušil, abych tohle dokázal. Myslím, že jsem je porušil s logikou a dobrým inženýrstvím v zádech,“ dodal.

Na výhrady, že při vývoji hlubinných ponorek použil neprověřené materiály, zareagoval, že „v určitém okamžiku je bezpečnost čistým plýtváním“. „Pokud chcete být v bezpečí, nevstávejte z postele. Nelezte do auta. Nedělejte nic,“ prohlásil Stockton v podcastu stanice CBS.

Předpisy se mu zkrátka nelíbily, protože prý zpomalují inovace. Komerční ponorkový průmysl je „obscénně bezpečný“, řekl časopisu Smithsonova institutu. „Je to tím, že existují všechny ty předpisy. Ale také neinovuje a nerozvíjí se - protože existují všechny ty předpisy.“

Ale pochybností o tom, jak Rushova OceanGate přistupuje k bezpečnosti, se za roky, co připravovala a podnikala výpravy k vraku Titaniku, objevilo víc než dost.

Když se v roce 2022 korespondent CBS News David Pogue vydal ponorkou Titan na cestu k Titaniku, oznámil, že došlo k poruše komunikace a její ztrátě na více než dvě hodiny. Pogue ve středečním rozhovoru pro USA Today vzpomínal, že část zařízení tvořily „staré, rezavé stavební trubky“.

„Na určitých věcech se značně šetřilo,“ uvedl Pogue. Také zdůraznil, že LED světla, kterými se na palubě svítí, Rush koupil v prodejně obytných automobilů.

Jedna věc ale zaráží nejrůznější experty. „Celou věc řídíme tímto herním ovladačem,“ ukázal v loňském dokumentu Rush nevěřícně koukajícímu novináři. Není jasné, zda zařízení, které se podobá běžně dostupnému bezdrátovému gamepadu Logitech F710, bylo nějak výrazně upraveno, aby skrze něj bylo možné ovládat ponorku v tisících metrů pod vodní hladinou.

Rush se proti Pogueovu popisu později ohradil a tvrdil, že některé prvky skutečně mohou být méně sofistikované, ale že o problém nejde, pokud jsou klíčové části ponorky spolehlivé. „Vaše trysky mohou selhat. Vaše světla mohou selhat. Všechny tyto věci mohou selhat. Stále budete v bezpečí. A to vám umožňuje dělat to, čemu se říká MacGyver,“ řekl.

Jak dokládá dokument BBC Take Me to Titanic, při předchozích ponorech OceanGate k Titaniku se vyskytlo několik problémů. V jednom případě omylem nainstalovali poháněcí trysku obráceně a zjistili to až na dně oceánu. Zní to neuvěřitelně, ale situaci Rush vyřešil, když zjistil, že trysky stále ovládat lze - jen je nutné herní ovladač držet otočený na stranu.

I další cestující, který se v roce 2021 vydal na výlet ponorkou Titan, prohlásil, že plavidlo „nebylo bezpečné“. V rozhovoru pro Sky News Arthur Loibl podrobně líčil své zážitky ze stejného plavidla, které se ztratilo v neděli 18. června, když sestupovalo k vraku Titaniku.

„Ne, před třemi lety to nebylo bezpečné,“ prohlásil Loibl. „Nemůžete stát, nemůžete si kleknout, jenom sedíte deset a půl hodiny,“ dodal ke stísněným podmínkám. „Bylo to tak malé, že nic nebylo pohodlné.“

V roce 2018 byl také zveřejněn dopis, který společnosti OceanGate podle Forbesu zaslala Manned Underwater Vehicles Committee of the Marine Technology Society. 38 odborníků v dopise vyjádřilo výhrady k bezpečnosti ponorky.

Vědci se obávali, že „experimentální přístup přijatý společností OceanGate by mohl vést k negativním událostem - od menších až po katastrofické, které by měly vážné důsledky pro všechny v tomto odvětví“. Podrobněji jsme o výhradách psali zde.

Většina vývojářů ponorek by se zřejmě rozhodla pro certifikaci konstrukce plavidla. Rushova společnost se ale vědomě rozhodla, že o to u modelu Titan nebude usilovat. Vzpomeňte si na Rushova slova o brzdění inovací.

Titan operoval v mezinárodních vodách, a tak se technicky vzato nemusel předpisy konkrétních států zabývat.

Forenzní expertiza se nevyhnutelně bude zabývat tím, zda Titan splňoval alespoň základní limity způsobilosti k plavbě. Je totiž možné, že se pojišťovna, která majetek firmy pojistila, bude chtít i kvůli Rushovým vyjádřením ze svých závazků vymanit.

Je možné, že tragédie na severu Atlantiku otevře debaty o budoucnosti extrémní turistiky, doposud lukrativního a stále rostoucího odvětví. Vedle hlubinných ponorek mohou lidé s dostatkem peněz letět raketou do vesmíru, absolvovat několikadenní ultramaratony s obsluhou od michelinských šéfkuchařů nebo se relativně snadno dostat na vrchol Everestu.

Rush v už citovaném rozhovoru pro časopis Smithsonian řekl, že ho mořské hlubiny přitahují téměř duchovně. Nazval to „hlubinnou nemocí“.

„Šel jsem do hloubky přes dvacet metrů. Viděl jsem parádní věci. Šel jsem do třiceti metrů a viděl jsem ještě víc skvělých věcí. A říkal jsem si - páni, jak to bude vypadat na konci?“

Lidé, které budou extrémní zážitky přitahovat, budou zcela jistě existovat dál. Bezpečnost podobných výprav se ale po událostech na severu Atlantiku bezpochyby ještě stane předmětem mnohých debat.