Hlavní obsah

Chlapec popsal, jak ho unesli Rusové: S pistolí v ruce řekli, že jedu s nimi

Foto: Ray Baseley, SZ

„Když jsem skončil v izolaci, zacházeli se mnou ještě hůř. Zavřeli mě tam na pět dní jen proto, že jsem měl ukrajinskou vlajku,“ popisuje Vlad Rudenko podmínky v ruském táboře pro unesené ukrajinské děti.

„Řekli nám, že je to evakuace na dva týdny. Bylo to osm měsíců,“ říká sedmnáctiletý Vlad Rudenko. Rusové ho proti jeho vůli unesli z Chersonu na Krym. „Myslel jsem tam na sebevraždu. Opravdu jsem si chtěl něco udělat,“ popisuje.

Článek

Na okraji Kyjeva, v kancelářích organizace Save Ukraine, která mu pomohla vrátit se domů, se setkáváme se sedmnáctiletým Vladimirem Rudenkem. Osm měsíců strávil v ruských detenčních táborech, kam ho spolu s několika kamarády unesli z Chersonu, když ho obklíčila vojska okupantů.

Hned na začátku rozhovoru pro dokumentární sérii Linie, s níž mají Seznam Zprávy mediální partnerství, se ptá: „To o tom všem budu muset zase mluvit?“ I když nechce znovu prožívat hrůzy, které zažil, dodává, že udělá vše, aby se něco podobného už nikdy neopakovalo.

Rudenko patří k 1037 dětem, kterým se podařilo vrátit zpět. Pouhá dvacetina těch, o kterých má ukrajinská vláda informaci, že je Rusko vysídlilo.

Jak potvrdila nedávná vyšetřování, program získával peníze přímo od úřadu ruského prezidenta Vladimira Putina. Podle Kyjeva Rusové od začátku války unesli už téměř 20 tisíc dětí a používali k tomu kremelské vládní letouny. Právě kvůli únosům dětí vydal Mezinárodní trestní soud před dvěma lety na Putina zatykač.

„Pamatuji si okamžik, kdy jsem si poprvé uvědomil, že se možná nikdy nevrátím. Na hranicích s Krymem, kam nás odvezlo asi 17 autobusů, jsme ukázali pasy. Tam nám dali papírek, na kterém bylo datum vstupu, ale už žádné datum výstupu,“ popsal Vlad v rozhovoru pořízeném u příležitosti třetího výročí začátku ruské invaze na Ukrajinu.

Rusové si pro tebe přišli v Chersonu k tobě domů. Moskva tvrdí, že děti jako ty zachraňuje. Mohl bys mi popsat, jak to probíhalo?

Musím to povědět od začátku. První den invaze mě v devět ráno máma probudila ne slovy „vstávej, jdeš do školy“, ale „vstávej, začala válka“. Vyšel jsem na balkon a všude viděl exploze – letiště bylo vidět přímo z našeho domu. Stoupal tam sloup kouře.

Potom máma zavolala dědovi a on řekl, že nás večer vyzvedne. Kolem poledne vyrazil a my jsme jeli k babičce na venkov. Cestou jsme už viděli hořící ukrajinská auta. Na vjezdu do babiččiny vesnice stála naše armáda a rakety. A večer bylo z vesnice vidět, jak se bojuje o Antonovský most (klíčový most přes dolní tok Dněpru zničený v listopadu 2022, pozn. red.).

Pak uběhly asi dva dny a do vesnice vjela ruská armáda.

Zatykač na Vladimira Putina

Soudci Mezinárodního trestního soudu (ICC) v březnu 2023 vydali zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a zmocněnkyni pro práva dětí Marii Lvovovou-Bělovovou za únosy ukrajinských dětí do Ruska.

Kyjev má důkazy o přibližně 20 tisících dětí, které ruští okupanti nelegálně unesli. Moskva tvrdí, že jich je dokonce až tři čtvrtě milionu. Verze Kremlu se ale od té ukrajinské zásadně liší. Rusové tvrdí, že děti z Ukrajiny zachraňují a chtějí jim dát lepší budoucnost.

Program podle dostupných informací řídí právě Lvovová-Bělovová. Když ji novináři z Vice News po vydání zatykače konfrontovali a zeptali se, jestli se cítí jako válečný zločinec, usmála se a odpověděla: „To je vtipné. Jsem matka. To říká vše. Válečný zločinec? O čem to mluvíte?“

Moskva autoritu soudu neuznává.

To nastalo, když ruské síly koncem února obklíčily město, Cherson pak 2. března 2022 po těžkých bojích v předchozím týdnu obsadily. To už jsi ale ty byl na Krymu, který Rusko okupuje už od roku 2014, je to tak?

Ano.

A jak ses tam dostal?

Bohužel proti své vůli. Máma zrovna nebyla doma, nikdo tam nebyl. Odešla se dvěma dětmi do nemocnice, táta jel do práce, takže jsem byl sám. A někdy mezi devátou a desátou ráno ke mně přijeli neznámí muži.

Zaklepali, docela hlasitě. Probudil jsem se, šel ke dveřím, podíval se kukátkem a uviděl tři muže, které jsem neznal. Zeptal jsem se: „Kdo je to?“ Odpověděli: „Otevři.“ Otevřel jsem jim. Vešli dovnitř a hned zazněla věta: „Sbírej si věci, jedeš s námi.“ Jeden z nich měl pistoli.

V tu chvíli jsem neměl u sebe telefon a ani mě nenapadlo napsat nějaký vzkaz – byl jsem ve stresu. Vzal jsem si jen to nejnutnější, nasedl do auta a vyrazili jsme neznámým směrem. Po nějaké době jsem ale začal chápat, kam jedeme.

Dojeli jste do přístavu, kde už čekalo několik dalších dětí. Viděl jsi mezi nimi některé ze svých kamarádů? Hned několik. Zeptal jsem se sám sebe: „Co tady všichni děláme?“ Řekli nám, že je to evakuace na dva týdny.

Nic víc?

Ne. Pak jsme přepluli na levý břeh a tam na nás čekalo 17 autobusů. Vyjeli jsme v poledne a kolem osmé hodiny večer jsme byli na Krymu.

Na hranicích jsme ukázali jen pasy. Pak nám dali papírek, na kterém bylo datum vstupu, ale už žádné datum výstupu. A v tu chvíli jsme pochopili, že nevíme, jestli se ještě někdy vrátíme domů.

Na Krymu jsi byl v táboru s názvem Družba. Mykola Kuleba, šéf organizace Save Ukraine, která ti pomohla vrátit se domů, popsal, že jste v táboře museli každé ráno poslouchat ruskou hymnu a přednášky o tom, že Cherson byl vždy ruský…

Kdyby jen to. Ukrajinština byla zakázaná, nemohli jsme ji používat. Jedna dívka měla tričko s nápisem Sláva Ukrajině, a tak jí ho přímo na místě roztrhali a vyhodili. Mluvit ukrajinsky bylo možné jen mezi sebou v pokojích, jinak ne.

Podmínky byly špatné. Když jsem skončil v izolaci, zacházeli se mnou ještě hůř. Zavřeli mě tam na pět dní jen proto, že jsem měl ukrajinskou vlajku. Celá ta situace mě dostala do takového stavu, že mě začaly napadat myšlenky na sebevraždu. Nebylo to normální. Opravdu jsem uvažoval o tom, že si něco udělám.

Foto: Ray Baseley, SZ

Rudenko na mapě ukazuje na tábor Družba na poloostrově Krym, kam ho Rusové unesli.

Slyšela jsem, že jsi v táboře sundal ruskou vlajku. To bylo odvážné. Co tě k tomu dovedlo?

Pamatuju si, že to byl krásný den. Nevím, něco mi vlezlo do hlavy. Pomyslel jsem si: „Proč to nezkusit?“ Vzal jsem si spodní prádlo, vylezl ke stožáru, sundal ruskou vlajku, pověsil tam své prádlo a odešel. Spálili jsme tu vlajku na záchodě.

Ráno se všichni probudili, nehrála hymna, v táboře panoval rozruch. Vedoucí ostrahy v táboře Valerij Astachov svolal všechny a křičel na vedoucí, že selhali. Týden se nic nedělo, ale pak za mnou vtrhl do pokoje se starším vychovatelem a řekl: „Sbal si věci, jdeš do izolace.“

To bylo podruhé?

Ano. Neřekli mi, na jak dlouho. Myslel jsem si den, ale dali mi týden. Žádný telefon, nic. Jen okno. Po týdnu mi řekli, že mě dají na psychiatrii. Opravdu zavolali sanitku, vzali mi krev a chtěli mě poslat do blázince. Nakonec mě po pěti dnech propustili – ale byl jsem úplně zlomený.

V Družbě jsi byl měsíc a jednou jsi dokonce utekl…

Ale chytili mě. Astachov se mě tenkrát ptal, proč jsem utekl. Řekl jsem mu, že chci domů. A on na to: „Ne, domů už nepojedeš.“ Odvezl mě na stanici, zavřel do kanceláře, zapálil si a klidně řekl: „Můžeme napsat žádost, že pojedeš do vězení?“ Zeptal jsem se ho, komu to pomůže. Pak se zamyslel a rozhodl: „Tak napíšeme, že už nebudeš utíkat, a bude to v pohodě.“

Kdo je Valerij Astachov?

Foto: Insider , SZ

Valerij Astachov

Většinu zaměstnanců tábora děti nejsou schopny zpětně identifikovat. Jednoho si ale pamatují, jak potvrdilo několik navrácených chlapců a dívek v rozhovorech pro ukrajinská i zahraniční média.

Je jím právě Valerij Astachov, bývalý důstojník nechvalně známé ukrajinské jednotky Berkut, který se během revoluce na Majdanu v roce 2014 postavil na stranu bezpečnostních složek loajálních nakonec svrženému ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi. Po ruské protiprávní anexi Krymu v témže roce získal ruské občanství a přešel do služeb ruského ministerstva vnitra v Jevpatoriji.

Podle ruského investigativního portálu The Insider se Astachov podílel na násilí vůči ukrajinským dětem deportovaným do ruských táborů. Svědci uvedli, že děti v táboře Družba na Krymu zastrašoval, bil a držel ve sklepě, měl také znásilnit čtrnáctiletou dívku.

Astachov byl také zapojen do odvozu ukrajinských dětí ze Slovjansku do Ruska v roce 2014. Jeho jméno figuruje v databázi Myrotvorec, která sleduje osoby podezřelé z napomáhání ruské agresi proti Ukrajině.

V deportaci jsi ale strávil osm měsíců. Kam tě vzali potom?

Do tábora v Lučistém, což byla vesnice na Krymu, kde Rusové provozují takový dětský tábor. Po přesunu z Družby mě drželi tam.

Jak dlouho?

Tři dny. Za co, to už si přesně nepamatuji. Ale denní režim v táboře vypadal podobně. Každé ráno ruská hymna. Musíš stát, poslouchat, vztyčují ruskou vlajku. Pak rozcvička, jídlo, volný čas. V 11 odpočinek, oběd, zase odpočinek, svačina. Pak ruské filmy, večeře, spánek. V Lučistém jsme místo filmů museli sledovat vystoupení o tom, jak je „Rusko dobré“ a „Ukrajina špatná“.  Vše to bylo součástí výchovy, která se snažila formovat naše názory a vnímání reality podle jejich propagandy.

Během těch osmi měsíců jsem taky musel studovat na ruské vojenské akademii v Lazurne. Byla to vysoká škola. Tam nemáte žádný výběr, o ničem se nerozhodujete, prostě musíte. Učili nás se zbraněmi a tak.

Chceš o tom povědět víc? Asi ne.

Cesta za záchranou Vlada

Aby zachránila svého syna, Vladova matka Teťjana se vydala na nebezpečnou cestu. Trasa vedla přes Polsko, Bělorusko, Moskvu a Rusko až do okupované Ukrajiny a trvala víc než týden. Po náročném putování se konečně setkala se svým synem, ale problémy tím neskončily.

Po setkání ji ruské úřady zadržely na šest dní a vyslýchaly ji po dobu deseti hodin. K tomu se přidaly různé psychologické metody, včetně zakrytí hlavy pytlem. Po výslechu oba propustili a mohli se vrátit na Ukrajinu.

Teď jsou v Kyjevě, protože jejich domov je kvůli ruskému ostřelování příliš nebezpečný. Teťjana se obává, že pobyt v ruských táborech měl na jejího syna vliv, což se projevuje tím, že se uzavřel a nechce příliš mluvit o tom, co tam zažil.

Jak ses tedy nakonec dostal domů?

Psával jsem mámě. Říkal jsem jí, že mi je špatně, ať mě přijede vyzvednout. Trvalo to několik dní, ale nakonec přijela. Na hranici ji FSB na tři dny zadržela a přinutili ji natočit video, kde říká, jak je v Rusku dobře. Pak nás pustili, ale s podmínkou, že zůstaneme v Rusku.

Z Krymu jsme jeli do Voroněže, pak jsme chtěli do Běloruska – nepustili nás. Nakonec jsme jeli přes Lotyšsko nebo Litvu. Po celodenním čekání na hranici nás konečně pustili. Tak jsem se dostal domů.

Linie

Linie je nezávislou dokumentární sérií, která zachycuje klíčové momenty ruské invaze na Ukrajinu prostřednictvím osobních výpovědí a autentických reportáží. Projekt vznikl díky spolupráci českých a ukrajinských novinářů a filmařů s cílem přiblížit nejen geopolitický kontext, ale i lidskou stránku konfliktu.

Financován je crowdfundingem, bez podpory institucí nebo mediálních domů. Seznam Zprávy některé výstupy publikují v rámci propagace projektu.

Za projektem stojí novinářky Tereza Povolná a Anna Dohnalová, producent Ray Baseley a ukrajinský štáb. Série kombinuje reportáže z klíčových míst války s rozhovory. Natáčelo se v Kyjevě, Buči, Jahidne a dalších místech odporu. Mezi hosty jsou Mychajlo Podoljak, Oleksandra Matvijčuková, Anton Heraščenko a Darja Zarivná.

Premiéra se uskuteční v Praze v březnu, následovat budou projekce v dalších městech Česka doplněné diskuzemi. Dokument bude zdarma dostupný online.

Dokumentární série Linie.Video: Linie

Doporučované