Chlapec, který nemůže dýchat. Může to být i příběh vašeho zlatého řetízku

Zhruba 160 milionů dětí je nuceno pracovat, vyplývá z nejaktuálnějších dat Dětského fondu OSN UNICEF ze začátku roku 2020. Dalších devět milionů bylo v nebezpečí, že kvůli pandemii covidu-19 budou také dětské práci vystaveny. To představuje skoro každé desáté dítě na světě, uvádí zpráva.

Téměř polovina z těchto dětí pracuje v podmínkách, které ohrožují jejich fyzické i psychické zdraví, vývoj nebo mohou vést přímo ke smrti. Většinou pracují na úkor toho, aby chodily do školy, rozvíjely se, a přichází tak o vyhlídky na důstojnou budoucnost.

Nejvíce dětí pracuje v zemích subsaharské Afriky, uvádí data Mezinárodní organizace práce z roku 2020. Jedním z nich je dnes už sedmnáctiletý Opio z Burkiny Faso, který začal pracovat ve zlatém dole Perkoa, když mu bylo osm let.

Opio se rozhodl nastoupit do práce kvůli špatnému rodinnému zázemí. Zdraví škodlivou práci na zemském povrchu po určité době vyměnil za velmi nebezpečné povolání stovky metrů pod zemí - řemeslnou těžbu zlata. O život mu tam jde každý den.

Jeho příběh připomíná realitu mnoha dalších dětí, které pracují v důlním průmyslu v různých afrických zemích. Zpracoval ho francouzský režisér Simon Panay. Svůj nejnovější film „Si tu es un homme“ (Jestli jsi chlap) představil i českým divákům na dokumentárním filmovém festivalu Jeden svět.

„Musíte pochopit, že fárat v dole znamená chovat se dospěle. Musíte. Zlato není jen platidlo. Je to zvíře, démon. Jsou věci, co zlato přitahují a naopak odpuzují. Ke zlatu nemůžete mít neúctu. Od chvíle, co poprvé sfáráte, už se nesmíte chovat jako dítě. Pokud jste dětinští a zlatem opovrhujete, můžete být frustrovaní, udělat chybu a komora, ve které kopete, se může zřítit,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak vznikl nápad zaměřit se na téma dětské práce ve zlatých dolech?

Už v roce 2015 jsem natočil první krátký dokument o nelegálním dole na severu Beninu. Hodně tam ale vládla korupce. V jeden moment nás dokonce zatkli a úřady nám vyhrožovaly, abychom se už nevraceli.

Svět řemeslné těžby mě nicméně okouzlil. Je velmi unikátní. Má vlastní pravidla a v určitých ohledech taky vlastní mytologii. Zasáhl mě tehdy osud osmiletého chlapce, kterého jsem tam natáčel. Kdykoliv jsem pak film viděl, jeho obličej mě pronásledoval. Chtěl jsem proto příběh toho chlapce zaznamenat. To ale nešlo, protože jsem se už nemohl do dolu vrátit.

Rozhodl jsem se proto, že najdu jiného kluka, a to v Burkina Faso, kterou znám lépe. Věděl jsem, že tam budu mít možnost navázat vztah s úřady a natáčet delší dobu. Cestoval jsem po celé zemi, navštívil asi třicet dolů a nakonec po pěti týdnech narazil na Opia.

Jak práce v těchto dolech vypadá?

Každá důlní šachta má vlastního šéfa a pracovníky, jsou jich stovky. Když se spouštíte do jedné, neznamená to, že máte přístup i do těch dalších. Důl, ve kterém jsme natáčeli my, byl provozován legálně – měl potřebné povolení z ministerstva. Majitel vyhloubené jámy se do ní rozhodl investovat a zaplatil ministerstvu poplatek.

U jedné z jam pracoval právě i Opio. Jak fungují vztahy mezi dětmi, které na místě pracují, a jejich nadřízenými?

Jsou neformální. O to víc, když jde o děti. Nicméně, i když je v zemi ekonomicky aktivních 45 procent dětí, dětská práce je ze zákona zakázaná. Kdybyste se nějakého provozovatele dolu zeptali, zda v něm pracují děti, řekl by vám, že ne. Něco jiného ale vidíte na místě. Většinou tam jsou děti, co pracují bez smlouvy, ale to ostatně i dospělí.

Výplatu dostáváte v množství pytlů s vykutaným kamením a máte garantovanou minimální stravu. Aspoň tedy víte, že neumřete hlady.

Pokud jste dítě, a děti pod zem většinou nesmí, dostanete každý měsíc nebo měsíc a půl pytel kamení. Dospělí, kteří denně riskují životy a spouštějí se dolů, dostávají za stejný časový úsek čtyři až pět pytlů kamení.

Pracovat pod zemí tak znamená, že vás povýšili, i když nikdy nemáte jistotu, že zrovna v kamenech, co jste dostali, najdete zlato.

Jak vypadal Opiův běžný den? V dokumentu vidíme, že nejdříve pracoval jen na povrchu a práce pod zemí ho děsila, následně začal i fárat.

Když jsem Opia poznal, pracoval jen na povrchu. Chodil na trh, nakupoval jídlo, olej, točil kolem, kterým se ostatní spouštěli dolů a nahoru z jámy. Také vařil.

Nakonec se ale dostal i pod zem, protože potřeboval víc peněz. Od té doby jsem vnímal, že se hodně změnil. Začal být posedlý zlatem. Ať dělal cokoliv, třeba mluvil, tak u toho rozklepával kameny. Od rána do večera se soustředil a byl posedlý jen zlatem. Když jsem ho poznal, tak takový nebyl.

Musíte pochopit, že fárat v dole znamená chovat se dospěle. Musíte. Zlato není jen platidlo. Je to zvíře, démon. Jsou věci, co zlato přitahují a naopak odpuzují. Ke zlatu nemůžete mít neúctu. Od chvíle, co poprvé sfáráte, už se nesmíte chovat jako dítě. Pokud jste dětinští a zlatem opovrhujete, můžete být frustrovaní, udělat chybu a komora, ve které kopete, se může zřítit.

Kolem dolů existuje silná mytologie.

Ve filmu vidíme i záběry přímo z útrob temných chodeb, kde muži fárají bez jakéhokoliv vybavení nebo ochranných pomůcek. Vy jste se do díry 250 metrů pod zemí vydal také. Jaké to pro vás bylo?

Děsivé, opravdu. Každý den (jako pracovník) jdete do práce se strachem. Je to ohromující. Když vás spouští dolů, jen se držíte provazu a mezi nohama tisknete malý kus dřeva. Musíte si dávat pozor, abyste se nezasekli, protože vás spouštějí dolů do 250 metrů a díra se neustále zužuje. Existuje proto nebezpečí, že se vám zaklíní nohy nebo ramena a provaz se bude dále spouštět dolů, protože i kdybyste volali o pomoc, nikdo vás neuslyší.

Pod zemí je to bludiště. Jdete nahoru, dolů, doprava, doleva. Můžete se snadno ztratit. Je tam také hodně bahna. Můžete uklouznout, zlomit si nohu a pak je velmi těžké vás dostat nahoru. A to nemluvím o tom, když třeba taháte ještě náklad.

Navíc dole není signál a žádná možnost komunikace. Nahoře sice vždycky někdo hlídá, kdo má přehled, kolik je dole lidí, ale pokud se někdo nevrací, jdete ho hledat až po dvou nebo třech hodinách.

Dole se vám například může stát, že vám dojde kyslík. Někteří se dopují prášky, které zrychlují výkonnost a tep srdce, takže se může stát, že se vám zastaví.

Práce v těchto dolech je velmi nebezpečná. Existují kromě zavalení i další nebezpečí pro pracující děti i dospělé ve zlatých dolech?

Ano. Všichni trpí především problémy s plícemi, protože každý den dýchají prach a také výpary ze rtuti, která se využívá, aniž by (pracovníci) měli povědomí o její jedovatosti.

Ve filmu vidíme, jak Opio na takových plátech pálí rtuť a všechny děti, jelikož je zlato fascinuje, k ní přibližují obličej a vdechují extrémně nebezpečné výpary. Nikdo si nechrání nos ani ústa. Především prach je takový tichý zabiják.

Velkou hrozbou je také déšť. Když prší, voda bleskově prosákne do podzemí a v ten moment musíte pryč. Když je vás pod zemí třeba 13 a nahoru vás vytáhnou maximálně po dvou a navíc to trvá deset minut, pak ti, co zůstanou dole déle, se utopí.

Jaký má práce v dolech dopad na psychiku?

V dolech je všudypřítomná smrt. Vaši parťáci mohou umřít, třeba v komoře, kde denně fáráte i vy. Pak děti jako Opio i dospělí trpí podobným syndromem jako vojáci – „proč (zemřel) on, a ne já“. Přežívají ze dne na den a mají trauma, i když o něm nikdo nemluví.

Když nemáte psychologa a nikdy se o svých slabostech nebavíte, máte alkohol a drogy, které vám na chvíli uleví, ale je to jen další trik. Alkohol obecně hodně souvisí s životem v dole. Když máte peníze, chcete alkohol, abyste mohli na chvíli zapomenout.

Při sledování Opiova příběhu, což trvalo dva roky, vždy po několik měsíců, jsem zažil pět nebo šest úmrtí. Nicméně ten důl Perkoa nebyl jeden z nejsmrtelnějších. Když někdo umře, není to téma. Tělo oběti odnesou do jeho vesnice, pohřbí ho a pak se všichni vrátí do práce a posunou se dál.

Opio pracuje v dole, aby vydělal dostatek peněz a mohl pokrýt náklady na studium. Jak reálná je šance, že se vám podaří vydělat dost peněz, abyste svůj život změnil? Ve filmu vidíme, že pokud se Opiovi podařilo nalézt zlato, bylo to vždycky jen velmi malé množství.

Podobně jako v dalších zemích západní Afriky, i v Burkině Faso se říká, že peníze, které získáte prodejem zlata, jsou prokleté a nepodaří se vám je použít na dobré účely.

Pokud nicméně pracujete v dole a máte štěstí, tak si za měsíc můžete vydělat i v přepočtu 60 eur za velmi tvrdou práci. Po půl roce si tak můžete přijít třeba na několik set eur a s nimi už se dá něco dělat. Koupíte si na podnikání třeba taxi, motorku nebo staré auto.

Povede se to ale jen některým. Většinou když máte v kapse 60 eur, je pravděpodobnější, že vezmete parťáky do baru v nejbližším městě a všechno utratíte za jednu noc – za whisky, drinky nebo něco jiného. To je u lidí z dolů ten problém. Mentalita.

Ještě to umocní, když pak třeba na konci týdne jdou na pivo a v tom stejném baru vidí partu, co si užívá, utrácí, a říkají si, že musí být možné peníze vydělat jednoduše. Nikdo vám ale neřekne, že aby si mohli jeden večer užít, tak dřeli měsíc a půl a nekoupili si nic jiného. Je to taková honba za americkým snem.

Jak z kamenů vytěžených desítky metrů pod zemí vlastně získávají dělníci jako Opio zlato?

Vykutané kameny nejdříve rozbijí kladivem na menší kusy, aby se vešly do drtičky. Menší kamínky pak vrátí do pytle a odtáhnou je asi o tři nebo čtyři kilometry jinam, kde se zpracovávají dál, jako to dělal Opio sám nebo s dalšími malými kluky. V přepočtu za 2,5 eura vám pak nadrtí kamínky na prach.

Ten vysypete na koberec a zalijete vodou. Tím se uvolní bahno a na koberci by mělo zůstat jen zlato. Při tomto procesu ale vždycky zmizí tak 50 procent zlata, protože řemeslná těžba této suroviny je velmi ztrátová. K očištění zlata se dále využívá rtuť, která ho oddělí od prachu. Pak získané zlato levně prodáte.

Nákupčí ho prodají dalšímu člověku, následně se prodá v hlavním městě Ouagadougou a pak míří do Dubaje, kde se prodává zlato ze všech řemeslných dolů. Včetně těch, které ovládá například Islámský stát nebo al-Káida. V Dubaji z přivezeného zlata slijí cihličky a ty míří dál do světa.

Neexistuje způsob, jak zjistit, odkud zlato, které nosíme, pochází.

Když si tedy koupím zlatý řetízek, může se stát, že materiál vytěžil třeba takový kluk jako Opio?

Ano, jeho výroba bude spojená s dětskou prací a terorismem. Já si proto třeba nic ze zlata nekupuji. I když přiznávám, že telefon nebo počítač, které obsahují zlato, samozřejmě mám.

Budoucnost ale vidím v recyklovaném zlatě. Další totiž už těžit nemusíme, existuje ho na světě strašně moc. Třeba právě v telefonech.

Je příběh Opia, který začal pracovat v osmi letech, výjimečný, nebo je to realita mnoha dalších dětí?

Viděl jsem pracovat mnoho dětí, a pokud se bavíme globálně, pracují jich po světě miliony. Část společnosti si to nedokáže představit, protože je ta představa moc abstraktní.

V Burkině Faso pracuje nejvíc dětí právě ve zlatých dolech, protože v nich pracuje i velká část dospělých. Ale taky třeba myjí nádobí v restauracích, pracují na place nebo pomáhají rodičům na polích. I proto jsem se rozhodl natočit tenhle film. Chtěl jsem poukázat na dětskou práci skrze jeden příběh.

Opia ale nevnímám jako zástupce všech pracujících dětí, protože jeho situace byla, ale zároveň vlastně nebyla unikátní. Každé dítě má vlastní příběh, a proto je například pro neziskové organizace těžké přijít s jedním jediným řešením. Každé dítě vyrostlo v jiné situaci a neexistuje jeden způsob, jak jeho problém vyřešit.

Jaká byla celá ta zkušenost pro vás?

Komplikovaná. Když jsem natáčel Opia, sdílel jsem s ním jeho deziluzi. Říkal jsem si stejně jako on „v tomhle pytli určitě bude zlato, tentokrát se to podaří a třeba bude moct skončit“. Ale nikdy to nebylo dost.

Je to těžké. Na jednu stranu chcete a víte, že je důležité ukázat pravdu, na druhou stranu se ztrácíte. Říkáte si „má vůbec smysl natáčet dokument, proč mu zkrátka nemůžu pomoct“. Také se vám honí hlavou, že na projektu stejně nezáleží, protože nevíte, jestli se o něj budou lidé zajímat, jestli na něj budete mít dostatek peněz.

Každý den také myslíte na to, že se tomu klukovi může něco stát, na jeho problémy s dýcháním. Vy jste tam sám a z teorie a etické roviny víte, co máte dělat. Praxe je ale jiná. Nikdo vám neporadí.

Pak projekt skončí a vy se vrátíte za rodinou a přáteli a věnujete se postprodukci. Sdíleli jste něčí život dva roky a najednou to skončí. Z lidského hlediska to pro mě bylo těžké.