Charkov má pro Putina peprný vzkaz. A pod Moskvu nechce

Od zvláštního zpravodaje z Ukrajiny.

Město velikosti Prahy leží zhruba 30 kilometrů od hranic s Ruskem a je z něj podstatně blíž na donbaskou frontu než do více než 400 kilometrů vzdáleného Kyjeva. Charkov použili v pondělí jako přestupní stanici směrem na kontaktní linii i ministři zahraničí Česka, Slovenska a Rakouska.

Že by Rusové opravdu zaútočili, lidé v druhém největším městě na Ukrajině příliš nevěří. I tak se ale v Charkově o eskalaci bezpečnostní situace baví a sami v sobě řeší, jak by se zachovali a co by dělali.

Napomohla tomu slova prezidenta Volodymyra Zelenského z rozhovoru pro list The Washington Post. „Řeknu to realisticky, pokud se Rusko rozhodne eskalovat situaci ještě více, podniknou to samozřejmě na území, na kterém historicky žijí lidé s rodinnými vazbami na Rusko. Charkov, který je pod kontrolou ukrajinské vlády, může být okupován,“ řekl před dvěma týdny Zelenskyj.

Z prezidentových slov není nadšený charkovský městský zastupitel Dmytro Bulach. „Byla to chyba, nepromyslel to. Nejen Charkov je na hranicích, týká se to i dalších měst, tak proč si vybral nás?“ ptá se řečnicky protikorupční aktivista a politik malé křesťanskodemokratické strany Svépomoc.

Před Zelenského slovy o bezprostřední vojenské hrozbě z Ruska se prý Charkované o novém vývoji bezpečnostní situace bavili hlavně doma mezi sebou. „Ale po prezidentovu výroku se situace změnila a debaty se přesunuly na veřejnost,“ říká Bulach v sídle Charkovského protikorupčního centra. „Lidé si pak kvůli eskalaci rozmysleli investice do nemovitostí a vyčkávají, co nastane,“ uvádí konkrétní příklad komunální politik.

V labyrintu podchodů v centru, nad stanicí metra Náměstí Ústavy, to vypadá jako každý všední den. Davy lidí spěchají kolem nekonečné řady malých obchůdků – masny, prodejen kávy, levného textilu nebo zboží všeho druhu. Na povrchu jsou plné kavárny i restaurace. Jen ukrajinské vlajky tu jsou vidět o něco víc než dřív díky nedávnému svátku Den jednoty Ukrajiny spojenému s rokem 1919.

Kromě všudypřítomných modrožlutých vlajek přibyl v centru města v poslední době ještě jeden vzkaz. Je dost vulgární a míří do Kremlu. Na plechovém oplocení za muzeem je černým sprejem nasprejované heslo „Putin chujlo!“. Jde o ukrajinský antiputinovský symbol a popěvek, který se měl poprvé objevit právě v Charkově. Prozpěvovali ho fanoušci klubů FK Metalist Charkov a FK Šachtar Doněck při společném pochodu Charkovem v březnu 2014. Samo město později málem dopadlo jako Doněck či Luhansk, ale pokus o vyhlášení další „lidové republiky“ tu vláda potlačila.

I když tu teď na první pohled vypadá život normálně, atmosféra se přeci jen v posledních týdnech změnila. Kvůli bezprecedentní koncentraci ruských vojsk u hranic s Ukrajinou přibylo nervozity, říká mi aktivista Denys Voloch z Charkovské skupiny na obranu lidských práv.

Stejně jako zastupitel Bulach si Voloch myslí, že Zelenskyj měl být zdrženlivější. „Ale zřejmě měl nějaká data o počtech ruských jednotek u hranic,“ podotýká. O eskalaci debatuje s přáteli a nejsou to rozhovory, které by měly být pro mladé lidi před třicítkou běžným tématem konverzace. Probírají totiž nejlepší obsah evakuačního zavazadla, které má být po ruce v případě invaze nebo ostřelování.

„Kdyby na nás vyrazili Rusové, chystá se jít můj spolubydlící do boje. Na koleji se vyzbrojuje, sehnal si helmu a minomet,“ popisuje aktivista výbavu, kterou jeho radikálně naladěný spolužák skladuje na pokoji. On sám přitom zatím neví, jak by se v takové situaci zachoval: jestli by odjel na západ, nebo se zapojil do odporu. Evakuační zavazadlo ale nemá, prostě by naházel do tašky to nejdůležitější.

Zabaleno nemá ani IT specialista Jevhenij Šerlajmov, se kterým se scházíme v jen těžko odhalitelném a stylovém podzemním podniku v centru města. Chodí sem hlavně cizinci a je tu živo. Za zvuků náhodné hudební improvizace Šerlajmov říká, že není ve stresu, ale že ho štve, jak moc situace eskalovala. Slova Zelenského chápe, jen by k ohroženému Charkovu přidal ještě půlmilionový Mariupol ležící jen pár kilometrů od fronty.

Vystudovaný pedagog původem z donbaského Slovjansku, o který se v roce 2014 bojovalo, prý situaci riskne a zachová se podle toho, co se bude dít. Doufá, že věc nafoukla hlavně média, ale pro jistotu si vybral dostatek hotovosti. Za svou výhodu považuje, že bydlí v blízkosti stanice metra, kam se dá schovat jako do krytu. Při rodinných telefonátech se o situaci raději nebaví a politiku vynechává, protože je jeho otec na rozdíl od něj velmi silně prorusky naladěný.

„Pokud Rusové skutečně někdy vstoupí do města, bude to nebezpečná situace. Někteří lidé si tu ale dál myslí, že je to bratrský národ,“ dodává Šerlajmov. Ve druhém největším ukrajinském městě dominuje ruština, kterou tu jako prvním jazykem mluví naprostá většina obyvatel.

Část Charkovanů má ke své ukrajinské identitě dost nevyhraněný vztah, součástí Ruska ale být nechtějí. „To by chtělo jen velmi málo lidí, i když dřív jich bylo o něco víc. Postoje se zásadně změnily po roce 2014, kdy začala válka,“ tlumočí postoje místních aktivista Denys Voloch. Navíc podle něj nejde o „proruský“ postoj, ale o sentiment hlavně starších lidí po sovětské éře a o nostalgii po „stabilitě“.

Voloch zároveň říká, že významná část obyvatel města nemá vztah k vládě v Kyjevě a upřednostňuje vlastní charkovskou regionální identitu. „Je obtížné být v Charkově prozápadní a prodemokratický, protože lidé chovají nostalgii po časech SSSR nebo jsou lokální patrioti,“ objasňuje aktivista z Charkovské skupiny na obranu lidských práv.

Od narození mluví primárně rusky stejně jako většina Charkovanů také hudebník Artur Lenivenko. Při pauze mezi improvizovaným hraním na klávesy v hospodě „pro cizince“ vykládá, že se prostě cítí jako Ukrajinec. Politiku ale neřeší a nesleduje raději ani sociální sítě. V tom by si zřejmě rozuměl s prodavačkou matrjošek u Pokrovského kláštera v centru města. Hlavní je teď pro ni to, že má dceru v Kyjevě, kam by snad fronta nedošla.

Naopak mnohem bojovnější náladu má učitelka angličtiny Olha Volkovová. Stojí u železné konstrukce na Náměstí Svobody vedle stanu v ukrajinských barvách a propagandistické výstavy mimo jiné zesměšňující ruského prezidenta Vladimira Putina.

Na napnutou síť systematicky přivazuje ústřižky různých světlých látek, ze kterých tak vzniká zimní maskování pro vojáky. Při vyprávění potvrzuje slova Denyse Volocha o těžkostech prozápadních aktivistů. „Občas se setkáváme s negativní reakcí, hlavně od starších lidí,“ líčí Volkovová. Aktivitu místních si ale pochvaluje – čím méně jich je, tím větší nasazení mají, shrnuje.

Obhajuje také pochod s ukrajinskými vlajkami, který místní úřady chtěly zrušit z bezpečnostních důvodů. Tajná služba varovala před provokacemi i rizikem teroristického útoku. Manifestace se nakonec v sobotu pod heslem „Charkov – to je Ukrajina“ konala a zúčastnilo se jí na pět tisíc lidí.

Že Charkov zůstane ukrajinský, doufá i otec Maksym z ukrajinské pravoslavné církve. S popem se bavíme nedaleko nápisu věnovaného ruské hlavě státu. „Budeme se modlit za mír, za Ukrajince, za Rusy, ale i za Čechy, Slováky a další národy světa, abychom na vlastní kůži nepoznali, co je válka,“ dodává v ruštině.