Cesta do hor plná smrti a utrpení. Není vesnice, kde by nesčítali mrtvé

/Od našeho zvláštního zpravodaje/

Málo se to ví, ale pohoří Atlas, táhnoucí se přes Maroko, je protkáno sítí geologických zlomů. A je prakticky nemožné říct, která linie je seizmicky aktivní a kdy „praskne“. V pátek pozdě večer přišlo zemětřesení bez varování. A nejhůře zasáhlo právě obce usazené v kopcích Vysokého Atlasu.

Když v neděli ráno vyrážíme do hor z Marrákeše (reportáž z Marrákeše najdete zde, pozn. red.), jsou dostupné informace zdrcující. Stovky a stovky obětí, o kterých už Maroko ví, pocházejí především z těchto odříznutých míst. A dostat k lidem pomoc bude složité.

V protisměru nás co chvíli míjí sanitky. Jsou jich desítky. „To je dobrá zpráva. Nejsou jen mrtví, ale i ranění,“ poznamená můj šestačtyřicetiletý řidič Rašíd.

Podél silnice přibývají skupinky lidí ukrývajících se ve stínu. Už od rána je vedro.

Zhruba po hodině jízdy od Marrákeše mě zaujme parta mužů, kteří vedle silnice staví konstrukci z kmínků stromů. Když je fotím, ukazují dolů do vesnice Azro. Ať se jdu podívat.

Mými průvodci jsou bratři Hasan a Abdaláh. Vysokoškolští studenti, kteří umí dobře anglicky. Míjíme mohutný strom, pod jehož korunou posedávají na rozložených kobercích ženy a děti. Napočítám jich 12.

„To je jedna rodina z naší vesnice. Včera pochovala otce a jednoho manžela,“ vysvětluje mi Hasan, starší z bratrů. Stoupáme do kopce. Říká, že v jejich vesnici žije zhruba 150 obyvatel. Deset lidí zemřelo. Nepoškozený nezůstal ani jediný dům.

Snímky Jana Nováka z cesty do hor:

Před jednou z nejpoškozenějších staveb zastavujeme. Nemá boční stěnu, takže je vidět do koupelny a obýváku. Částečně se propadl strop.

„To je náš dům. Postavil ho táta a žilo nás v něm devět. Před pár týdny jsem dodělal první patro, koupelnu, ložnici a kuchyň, kde jsme měli se ženou žít a mít děti,“ ukazuje do trosek Hasan.

Říká, že zemětřesení trvalo jen pár desítek vteřin, během nichž se rozeběhl ven. Smrti unikl o pár vteřin. Pak se dům propadl do sebe, popisuje. „To už neopravíte. To je konec. Moje budoucnost je černá. Nevím, co bude dál. Jen Alláh to ví,“ krčí rameny.

I sousedův dům je totálně zničený. Lopatou prohrabuje trosky. „Tamhle včera vyhrabal tělo otce a vedle bratra, kteří nestačili během těch asi deseti vteřin zemětřesení utéct,“ popisuje Abdaláh.

Soused mi ta místa ukazuje.

Po které trase se reportér Seznam Zpráv pohyboval?

Serpentinami pokračujeme dál do hor. Jde to pomalu. Někde je popraskaný asfalt, někde leží na silnici kameny až o velikosti automobilu. Bagry je už ale odklízejí.

Vjíždíme do vesnice Mulaj Brahím. Na stráni stojí hotel s překrásným výhledem do údolí. Chybí mu část třetího patra, z děr povlávají závěsy. Od místních se dozvídáme, že v době zemětřesení nebyl v provozu, nikdo tam tedy nezemřel.

To ovšem neplatí o vesnici samotné, kam hojně jezdili maročtí turisté na dovolenou. Oficiálně mají potvrzeno 28 obětí. Zatím.

„Celá vesnice jsou bezdomovci,“ vydedukuji z toho, co se mi gestikulací snaží naznačit dvě ženy s dítětem v náručí.

I tady se všichni přeživší tísní v jakémkoliv volném stínu a chlapi staví konstrukce, které poté potáhnou plachtou. Všude je vytahaný nábytek z popadaných domů. Až z protějšího kopce se naskytne celkový obrázek na oblíbené letovisko Mulaj Brahím. Je to apokalyptický pohled. Drtivá většina domů je nenávratně poškozena.

Projíždíme městečkem Asni. Tady už operují i vojáci a pro lidi bez přístřeší staví vojenské a humanitární stany. Napočítám jich kolem 15. Co stan, to rodina. Ale to rozhodně nemůže stačit.

Na ulici se shromáždil dav místních mužů. Ozbrojené složky musely utvořit bariéru ze svých těl, aby lidé nevzali provizorní příbytky útokem. Atmosféra je dost vypjatá. Muži na sebe křičí, hádají se a policie se je snaží uklidnit píšťalkami.

„Je tady boj o stany. Podle nás by měly připadnout rodinám, které tu bydlí, a ne těm, kteří sem přišli z okolních vesnic,“ vysvětluje mi šéf místních dobrovolníků Housín Imgharín, civilním zaměstnáním developer.

Podle uniforem poznává, že tu na pořádek dohlíží marocká regulérní armáda, mariňáci, speciálové a záchranáři. Odhaduje, že 60 procent budov je buď zcela zničených, nebo značně poškozených. A ztráty na životech? „V sousední vesnici zemřelo 23 lidí, v té další 16, pak čtyři. U nás 11, nebo 12. Nevím přesně. Je to absolutní tragédie. Já si vůbec nedokážu představit, co bude dál,“ spíná ruce a kroutí hlavou.

Čím víc se blížíme k epicentru zemětřesení, tím horší jsou cesty. Kvůli neodklizenému kamení se tvoří zácpy. Silnice vede úbočím hor, kde se řidiči nemají možnost vzájemně vyhnout. Na jedné straně vysoké skály, na druhé hluboký sráz do údolí. Sem tam je třeba vystoupit a ručně odházet ze silnice kamení.

Další příšerný pohled se naskytne ve vesničce Uirgane na řady popadaných domů. U jednoho stojí třiadvacetiletý Lachím. V době zemětřesení byl v Casablance a ihned poté se vydal do rodné vesnice. Přežil jen táta. Maminku vykopali a pohřbili včera.

Na vedlejším pozemku se soused prohrabuje sutinami. Víc z jeho domu nezbylo.

U dalšího torza domova jsou záchranáři. Snaží se zvednout těžké kusy betonu. Pod nimi by snad mohla být přeživší.

Šance se však v úmorném horku rychle zmenšují. Je to zmar. A čím víc stoupáme, tím je jeho rozsah větší. „Naprosté peklo,“ píšu kolegům do redakce, když dorazíme do cíle naší cesty – vesnice Ijoukak.

Reportáž z Ijoukaku přineseme v následujících hodinách.