Český medik v ohnisku bojů. Už ví, jaké to je zabít člověka

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

/Od našich zvláštních zpravodajů/

„Vždycky, když dovezu někoho živého, tak si do telefonu napíšu poznámku, udělám si na zbraň čárku, nebo prostě někam uvážu uzlík, abych na to nezapomněl. Počítám si to, abych věděl, jak si stojím,“ popisuje čtyřiačtyřicetiletý Čech Pavel Porada, starší bojový medik první roty první čety s hodností mladší seržant.

„Mám za sebou šedesát sedm zachráněných. S mnohými jsem v kontaktu přes facebook. 13 kluků mi zemřelo. Z toho jsem vždycky nějakou dobu v háji,“ uvádí osobní statistiku.

Čísla má Pavel zjevně rád. Do jednotky vstupoval v květnu 2022 a odhaduje, že 80 procent spolubojovníků už v ní není. Jsou mrtví, ranění, nechali se přeložit, nebo utekli. „Od té doby, co jsem tady, tak tu padla bezmála stovka vojáků,“ přidává další údaj.

Sedíme v obýváku vesnického domu na předměstí většího města v Doněcké oblasti. V místnosti jsou čtyři gauče, kde tráví čas vojáci, kteří nejsou na linii. Okna jsou zatemněná, tedy tu svítí jen nevlídné umělé světlo. Člověk má kvůli výbuchům permanentní pocit, že je venku bouřka.

Uprostřed místnosti stojí lavička na posilování. U zdi obývací stěna plná hodobožových skleniček, hrnečků, spoustou památečních předmětů. Na skříňce prázdné akvárium. Připomínka lidí, kteří tu žili a dům zjevně ve spěchu opustili. Naskýtá se zvláštní pohled: Na stěnách visí obrázky svatých, ikony a kříže, vedle jsou zatlučené hřebíky a na nich pověšené kalašnikovy, vojenské bundy, neprůstřelné vesty a batohy se zásobníky.

Na dveře někdo vylepil dětské obrázky. Ukrajina zvítězí s modrožlutým medvídkem. Sláva Ukrajině se stejně barevnými květy. Portrét vojáka v uniformě. „To nám přivezli dobrovolníci od ukrajinských dětí,“ vysvětluje Pavel.

V domě je nepořádek, na podlaze zaschlé bahno, nevoní to tu. V dalších pokojích jsou další postele a gauče a na nich spacáky. Aktuálně jsme tu krom jedenačtyřicetiletého Oleksandra sami. Známka toho, že nasazení je tu momentálně enormní.

„Před dvěma lety jsem byl v práci, s ženskýma jsme popíjeli kafe, poslouchali rádio a najednou tam oznámili, že začala válka,“ vzpomíná na začátek plnohodnotné invaze ruských vojsk na Ukrajinu.

„Já to řeknu na rovinu, v té době jsem byl psychicky dost nestabilní. Babička s dědou mi umřeli na covid, s ženou jsem nežil, měl jsem neshody v nemocnici, kde jsem pracoval a cítil, že v Česku by po mně neštěkl ani pes. Nikomu bych krom syna a dcery nechyběl,“ popisuje svou tehdejší životní situaci.

Věřil, že na Ukrajině by mohl něco dokázat a být víc užitečný než doma.

Ještě ten den prý poslal na ukrajinskou ambasádu nabídku pomoci a odeslal prezidentu republiky žádost o výjimku ke vstupu do Ozbrojených sil Ukrajiny.

Odpovědi od úřadů nepřicházely, a tak se rozhodl, že už nebude čekat. Počátkem května se zabalil a vyrazil s českým dobrovolníkem na východ Ukrajiny. Po krátkých peripetiích se přidal k jednotce, kde pár Čechů působilo, podepsal s nimi smlouvu a je v ní dodnes. Záhy se zapojil do bojů a poprvé zabil člověka.

„Byl jsem na pozici jako prostý voják a měl funkci operátora automatického granátometu. Vyjela na nás becha (bojové vozidlo pěchoty), z dálky po nás ‚pracoval‘ tank, a když jsme viděli, že na nás nastupují, tak jsme začali střílet. Já je zasypal granáty, kluci po nich pálili z těžkého kulometu. Během patnácti minut bylo hotovo. Třináct Rusáků to tam nerozdejchalo,“ popisuje Pavel Porada, přičemž se mu do češtiny vkrádají ukrajinská slovíčka.

„První pocity, že jsem někoho zabil, byly divný. Neumím to moc popsat. Byl jsem z toho chvíli špatnej, ale pak jsem si říkal, že kdybychom se nebránili my, tak oni zabijí nás,“ krčí rameny.

Přiznává také několik začátečnických chyb, které ale naštěstí nestály nikoho život.

„Byl jsem na pozici, měl jsem hlídku, vyšel jsem z okopu ven a zapálil si cigaretu. V ten moment jsem si uvědomil, co to je za průser. Oheň zaznamenala termovize z tanku a začal po nás pálit tank a pak i minomet. Takhle přilítlo asi 15 až 20 střel, které ale naštěstí dopadly do pole,“ vzpomíná.

A zmiňuje další chybu.

Pavel neměl na uších sluchátka, takže si prožil svou první kontuzi, poranění mozku způsobené výbuchy, a skončil v polní nemocnici. Tam lékařům mimoděk sdělil, že je vystudovaný zdravotník, a po čase ho jednotka přesunula na jinou pozici - stal se z něj medik na frontové linii. Pavel vyfasoval buchanku (dodávku UAZ), řidiče a úkol měl prostý: poskytoval první pomoc raněným a dovážel je do polní nemocnice.

„Měli jsme hlášeného raněného na kontaktní linii. Ostřeloval je minomet, jednoho to zasáhlo a urvalo mu to ruku a kousek nohy. Přinesli mi ho, měl přervanou tepnu, stříkalo to všude. Pamatuju si, že jsem na něj vypotřeboval asi 16 turniketů (škrtidel). Dal jsem mu tamponáž, izraelskou bandáž a mezitím řidič hlídal, co se děje. Oni začali pálit z minometu i po nás, takže bylo na čase se ‚zjebat‘,“ popisuje Pavel svůj první výjezd coby zdravotník a omlouvá se za peprný, ale používaný výraz.

„Naložili jsme ho do auta a jeli rychle pryč. Takhle jsme přijeli na kopeček, pod námi vesnice a koukáme, že padá něco jako zlatý déšť. Fosfor. Když dopadne na zem, tak se uvolní plyn a ten když nadýcháš, tak ti to popálí plíce zevnitř,“ přibližuje další účinky fosforu. Zezadu a z boku prý minomety, před nimi fosforový déšť.

„Přibližovalo se to k nám. Buď to dáme, nebo to nedáme. Jeli jsme skrz. Jak to padalo, tak nám to propálilo střechu. Jak když nůž projede máslem. Kluk se toho trochu nadýchal,“ vypráví Pavel. Útok fosforem tu zažil dohromady dvakrát.

Odvoz zraněného má šťastný konec. Stihli si vyměnit kontakty na facebooku, tudíž ví, že přežil. Sice přišel o ruku, dostal však biotronickou protézu a nohu mu zachránili.

„Byl z toho dost psychicky v háji, takže když si voláme, tak se o starých věcech radši nebavíme. Každopádně pracuje ve fabrice na náhradní díly, kvůli popáleným plícím musí občas používat respirátor a má ženu a dvě děti,“ usmívá se.

Povídáme si o mnoha a mnoha raněných, syrovosti války, hrůzách, slzách a bolesti. Po několika hodinách Pavel zmíní, že válka si svou daň vybrala nejen na něm, ale i na jeho nejbližších. Následuje dlouhé ticho. Pak se svěří.

„Před deseti měsíci zemřela u Bachmutu moje dcera. Bylo jí dvaadvacet let. Ona tu byla jako dobrovolnice. Vyjeli na evakuaci civilních obyvatel a řidič zajel na zaminovanou cestu,“ říká téměř šeptem. „Týden nebo dva jsem chlastal. Pak jsem na to chtěl cíleně zapomenout, tak jsem se zabýval jinými věcmi. To je kapitola, kterou bych, nevím jak to mám říct, těžko se na to vzpomíná. Nechci se k tomu vracet. Chci to nechat uležet,“ hovoří pomalu.

Po této události se chtěl sám nechat přeložit k Bachmutu. „Bylo mi jedno, co by se tam se mnou stalo. Jestli by mě tam zabili, nebo ne. Postupem času se s tím nějak vyrovnávám,“ dodává a tím bolestivé téma opouští.

Aktuální situace na bojišti v Doněcké oblasti, kde tato reportáž vznikala:

Jakých dvacet měsíců to vlastně pro Pavla na Ukrajině bylo?

„Když to řeknu z pohledu zdravotníka, jsou to psychologické výkyvy, kdy má člověk chuť se vším praštit a začít znovu. Několikrát jsem měl chuť roztrhat kontrakt a odjet. Pak jsem si ale odpočinul a zjistil, že ty kluky se mi nechce opouštět,“ vysvětluje.

A nejde prý jen o nechání kluků ve štychu. „Ale hlavně, tady dává má práce i můj život smysl. Tady reálně pomáhám a zachraňuju lidské životy.“

Jestli prý válku přežije, na Ukrajině se usadí. „Krve, raněných a mrtvých bylo tolik, že bych pak chtěl dělat aspoň chvíli něco jiného než zdravotnictví,“ usmívá se.