Článek
Daniel Castro z nejjižnějšího cípu Brazílie uslyšel na lukrativní nabídku práce pro českou firmu. Neváhal a přijel. Nakonec se musel rozhodovat mezi dobrou prací v zahraničí a rodinou – podle úředníků neposkytl dostatek důkazů o tom, že se svou manželkou Carine skutečně tvoří pár.
Nejmladší syn Rusky Nataši dělá profesionálně balet na Taneční konzervatoři v Praze. Ona sama v Praze studuje psychologii. Její dva dospělí synové žijí v dalších evropských zemích – jeden se oženil a zůstal ve Francii, druhý studuje v Budapešti. Její rodiče a bratr pak žijí ve Švýcarsku. Otec rodiny, zaměstnanec mezinárodní televizní společnosti v Rusku, zůstal během pandemie od své ženy a nejmladšího syna oddělen. Případ rodiny se nevešel do tabulek – neexistovalo tak pro něj řešení.
V okamžiku uzavření hranic začala panikařit i Češka Anna, jejíž dlouholetá přítelkyně zůstala v Indii. Veškerou závažnost pandemie a naléhání na necestování za hranice tolerovala do chvíle, kdy jí úřady nabídly řešení – vaši přítelkyni k nám nepustíme, ale jeďte na dovolenou někam, kde mají hranice otevřené.
Viliam H. vyrůstal v Československu, založil rodinu, vybudoval kariéru, koupil nemovitosti. Ještě před pádem komunismu emigroval do USA. Po třiceti letech se z pravidelného návštěvníka české domoviny a rodiny stal nevítaný obyvatel třetí země v červené zóně. Jeho rodina se mu dlouho marně pokoušela zajistit přílet do ČR – pan Viliam nesplňoval podmínku Ministerstva zahraničí. Nebyl sociálně slabý.
V uplynulých dvou letech Seznam Zprávy mluvily s desítkami lidí, kteří kvůli covidu zažívali neřešitelné byrokratické peklo. Když se loni na jaře neprostupně uzavřely hranice všem cizincům, čáru přes rozpočet pocítily zejména vícenárodnostní páry i rodiny, které byly doposud zvyklé fungovat na principu otevřeného světa.
Novou bariéru jim dlouhé měsíce tvořila vládní a ochranná opatření, zmatené byrokratické postupy, haprující covidová situace i postup některých českých zastupitelských úřadů.
Martyrium mnohých dlouho nevyřešila ani série výjimek. Opomenutou skupinou zůstávali takzvaní třetizemci, tedy lidé pocházející ze zemí mimo EU s vízovou povinností. Variací na takové vztahy je hned několik – manželské páry, rodiče s dětmi či nesezdané páry.
Michal a Adel
S příběhem, který by vydal na knižní sérii, se redakci svěřili i Michal B. a jeho egyptská přítelkyně Adel. I jim pandemie řádně zkomplikovala život. Znají se deset let, z toho čtyři roky tvoří pár. Pochází z rozdílných kultur i náboženství, překážkou pro společný život se však jejich občanství stalo až po uzavření hranic.
Se svým příběhem se Michal Seznam Zprávám svěřil poprvé v polovině září roku 2020. Stejně jako stovky dalších ho trápilo ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví (MZ) zavedené za Adama Vojtěcha. Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) tehdy prosadilo výjimku pro nesezdané páry, aby mohly podat žádost o vízum. Typickým důkazem vztahu páru Čech-třetizemec mělo být společné dítě.
Celý příběh Michala a Adel, včetně vyjádření úřadů, si přečtěte zde:
„Ambasáda v Káhiře byla sice otevřená, přesto přítelkyně nemohla zažádat o vízum kvůli ochrannému opatření MZ. Dle něj nesezdaná přítelkyně nebyla považována za člena rodiny, tudíž bychom pro udělení výjimky museli mít dítě, což nemáme,“ vysvětloval tehdy Michal neřešitelnou situaci.
I on se obrátil na MZV, na jehož stránkách byla od konce července 2020 zveřejněna pozitivní zpráva s titulkem „MZV pomohlo již více než stovce párů rozdělených pandemií“. Ani to jim nebylo nic platné. „Na toto ochranné opatření se odvolával vízový odbor MZV s tím, že pro nás kvůli tomu nemůže nic udělat. MZ se odvolávalo na MZV s tím, že se máme dohodnout tam.“
Michal a Adel byli odloučení více než rok. „Plánovali jsme společný život. Žít společně v ČR u mě, kde mám práci, pronajatý byt a dobré zázemí, dává smysl. V Egyptě spolu legálně ani žít nemůžeme a třetí země je příliš náročná a nákladná varianta. Covid-19 a s ním spojená opatření nám ale plány překazily,“ popisuje Michal pro Seznam Zprávy.
Ještě v září věřil, že stávající situace nemůže mít dlouhé trvání. „Tedy alespoň jsem si myslel, že důvodem je covid-19,“ dodává a naráží na fakt, že ani víc než po roce jim nepomohla jediná udělená výjimka a naděje na jeho setkání s Adel s každým dalším úřednickým úkonem klesala na naprosté minimum.
Důvod? Na něm se Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) a Velvyslanectví ČR v Káhiře nedokázaly dohodnout. Stály si však za tím, že Adel krátkodobé vízum dostat nemá.
Kompromis tak měl po několika interpelacích přijít 17. listopadu 2020, kdy byla podmínka společného dítěte vyjmuta. Mnohým taková výjimka usnadnila život a vedla ke šťastnému shledání. Ne však Michalovi a Adel. Ještě den předtím přitom MZV oběma potvrdilo, že si Adel žádost o vízum nemůže podat, ačkoli bylo nové opatření již schváleno a mělo být účinné následujícího dne.
Po 17. listopadu Adel termín schůzky nakonec dostala. Nicméně jak s Michalem shodně popisovali: „Od té doby jsme se potýkali pouze s neochotou a odmítáním jak ze strany zastupitelského úřadu, tak ze strany MZV.“
Vzhledem k množství nesrovnalostí pár do boje povolal právníky. Touha páru po setkání však byla stejně silná jako odhodlání úřadů potřebná povolení nevydat.
„Co bylo zamítnuto naše odvolání na MZV, sepsali jsme žalobu a podali celou věc k soudu, protože na nesprávnosti posouzení žádosti o vízum si stále stojíme,“ řekl Michal redakci v prosinci 2021. „Mezitím jsme se s přítelkyní setkali, již klasicky, ve třetí zemi, kam jsme oba vízum dostali a kam covidová situace dovolila odjet (Dubaj). Společně jsme strávili čtyři týdny a po sérii nezdarů s vízovým řízením jsme zas po únavných měsících měli nějaké radostné období,“ říká Michal.
Problém se týká také mezinárodních studentů:
„O to horší byl pak návrat zpět domů, odděleně každý do jiné země. Na cestu padla velká část úspor, které bychom jinak mohli využít při společném životě a většina mé dovolené. Po zkušenostech se ZÚ v Káhiře a MZV, které jednají naprosto nepředvídatelně, a s vidinou víza v nedohlednu, jsme se rozhodli vzít, abychom mohli trávit čas společně alespoň v Egyptě, místo nákladných cest do třetích zemí.“
Bývá již pravidlem, že se pod články, které popisují případy podobné tomuto, pravidelně objevují rady čtenářů. „To by se jim líbilo. Ať se Čech sebere a konvertuje k islámu, když muslimku tak miluje,“ navrhl před měsíci beznadějnému páru ne jeden, ale hned několik čtenářů. A tak se i stalo.
„Zkombinoval jsem zbytek dovolené s neplaceným volnem a vydal se za přítelkyní do Egypta, kde jsme se podle místních tradic a zvyklostí zasnoubili. To pro mne mimo jiné znamená i konverzi k islámu,“ uvedl Michal.
V říjnu, po zásnubách Michala a Adel, soud rozhodl v jejich prospěch a žádost o vízum poslal k opětovnému posouzení. „Momentálně očekáváme, že nás kontaktuje MZV, což se téměř ani po dvou měsících od vydání rozsudku nestalo. Odeslali jsme aktualizované dokumenty pro žádost o vízum, připravujeme svatbu a pořád doufáme, že už brzy budeme moct žít společně,“ dodává Michal, a přestože doufá v dobrý konec, ví, že není vyhráno.
Hamáčkovi „beach boys“
Tito dva nejsou jediní, kteří si s úřady užili své.
„(…) Já to řeknu úplně otevřeně, je tady v podstatě jistá specifická skupina, která se dá nazvat alžírští beach boys, a oni sem samozřejmě na tento titul docestují, a pak se ukáže, že ta láska už není tak velká, a dělají nám tady problémy. Takové lidi je potřeba vyhostit. Já samozřejmě věřím, že to není případ všech, že určitě i na alžírských plážích se může zformovat krásný vztah, ale bohužel ta realita je taková, že na jeden takový krásný vztah je několik desítek problémových. Takže jenom říkám, že pokud se nám ukáže, že tihle se sem na toto dostanou a dělají nám tady problémy, tak pak je potřeba to z hlediska státu řešit.“ Tato slova pronesl ve Sněmovně 17. prosince 2020 tehdejší ministr vnitra Jan Hamáček.
Jakmile se jeho sdělení dostalo k uším lidí, kteří své polovičky mohli vídat jen skrze obrazovky, nešetřili kritikou. „Rasistické, sexistické, xenofobní a postrádající logiku,“ reagovali na sociálních sítích a cítili se být hozeni do jednoho pytle.
„Říct, že každý takový cizinec svádí na plážích turistky a čeká občanství, je jako říct, že každý Němec má na zahradě trpaslíka. Šílené. Postoj vlády, která se k vlastním občanům chová jako krkavec, není ničím než naschválem a výsměchem lidem, kteří se ničím neprovinili, jen si našli partnera z jiné země…“ uvedla tehdy paní Michaela, o jejímž příběhu Seznam Zprávy dříve taktéž informovaly. Jak se Seznam Zprávy dozvěděly nyní, její love story prozatím dobrý konec nemá.
Některým se problém s přicestováním nepodařilo vyřešit dodnes:
O větším štěstí může mluvit Lucie, jejíž manžel dostal vízum po odvolání.
„Přiletěl na začátku roku, tady už dostal bez problémů přechodný pobyt, pracuje, stará se, mého syna bere od začátku jako vlastního a nedávno se nám narodil společný syn Jakub. A to nás neprávem označovali, jako spoustu dalších párů, za účelový sňatek,“ říká Lucie pro SZ. Nezapomíná však na to, co šťastnému konci předcházelo.
„Kolika lidem je neprávem bráněno ve společném žití, v založení rodiny, jen kvůli předsudkům a kvůli tomu, že si někdo na základě pár informací o vás něco myslí a domnívá se. Můj manžel měl podle domněnek ambasády s největší pravděpodobností už dávno utéct do Francie za příbuznými. Tady je vidět, jak jsou často ty jejich domněnky mylné,“ dodává.
Hořkost ve svém vítězství stále cítí i Katka, která bojovala za setkání se svým přítelem z Indie. „Před covidem jsme se v Indii rozloučili v srpnu 2019. Pak mu byla třikrát zamítnuta krátkodobá schengenská víza. Nakonec jsme se neviděli rok a dva měsíce, než jsme se v listopadu 2020 zvládli na 14 dní sejít v Srbsku, které pro nás oba bylo přístupné,“ vzpomíná na nelehké období.
„Díky výjimce pro nesezdané páry pak v březnu 2021 krátkodobé vízum dostal a od dubna je tady,“ říká Katka, která doufá, že díky úspěšné žádosti o přechodný pobyt nebude muset žádnou byrokracii řadu let řešit.
„Možná nám covid nakonec trochu pomohl tím, ze se nesezdané páry začaly brát trochu vážněji,“ dodává. „Manželovi nakonec po zažádání volala paní z ambasády a podstoupil pohovor. Tady v Praze mi přijde samozřejmě strašné to, ze úředníci na místech, kde jsou cizinci očekávaní, nemluví automaticky přinejmenším anglicky.“
Co Katce vedle problematické komunikace na úřadech vadí nejvíc, je pocit, že se pokouší o podvod. „Pocit, že nás podezírají z účelového vztahu, jsme měli z ambasády v Indii. Jako Ind je brán jako cizinec ze třetí země, takže na té cizinecké policii jsem ještě mela pocit, že jsou skeptičtí, ale na ministerstvu už jsem takový pocit neměla. Jen jim všechno trvá, ale když jsme přečkali více než rok bez sebe, tohle čekání už bylo jednodušší, když jsme byli spolu,“ uzavírá Katka.
