Česká studentka v Kazachstánu: Ven se nesmělo, ani k oknu

Seznam Zprávy se na několik pokusů spojily s českou studentkou Magdalénou Pánkovou, která studuje historii v Almaty na tamní univerzitě. Magdaléna během rozhovoru popsala, jaká je aktuální situace ve městě i jak to během nepokojů vypadalo na kolejích. Poté spojení opět vypadlo. Vláda přerušováním signálu i internetového připojení kontroluje, jaké informace pronikají ze země ven. A účinně tím bránila i svolávání dalších protivládních akcí.

Jak jste se dozvěděla, že se opravdu něco děje?

Ve středu 5. ledna jsem měla odjíždět do hor. Už den předem tu ale byly letmé zvěsti o tom, že se něco děje na západě. Nikdo ale nechtěl mluvit moc nahlas; když jsem se ptala, o co jde, rychle se měnilo téma. V noci pak přestal fungovat internet. Data tu jsou celkem levná a fungují lépe než wi-fi, takže skoro každý využívá datového připojení. To ale najednou zmizelo. Že se něco děje ale bylo celkem patrné – i přes zavřená okna bylo slyšet troubení aut, křik lidí, houkající sirény. Šla jsem si to poslechnout na balkon koleje, kde už stála dobrá půlka osazenstva a sledovala, co se děje. Výhled žádný, jen jsme poslouchali tenhle rámus někdy kolem jedné v noci.

Také se poprvé začalo trochu diskutovat, o co vlastně jde. Zatím ale dost opatrně, ještě nikdo nenadával na vládu, jen se tak konstatovalo, že jsou lidé naštvaní. Ráno už jsme se probudili do nouzového stavu, komplet bez informací. Měla jsem večer odjet vlakem na východ a chtěla si dokoupit pár věcí v obchodě. Tehdy mi asi poprvé došlo, že to nebude jen nějaká demonstrace, že se dějí věci. Nepustili mě totiž z kolejí. A pak začaly přicházet první informace a mně bylo jasné, že se do hor nedostanu. A že i jít ven by byla vlastně blbost. Ve městě už hořela radnice, přicházely první zvěsti o střelbě a z věty doktoranda, co nás měl na kolejích na starosti, že „lidé umírají na ulici“, se mi svíral žaludek.

V noci jsem chytla asi hodinové připojení. A poprvé jsem mohla sledovat, co se vlastně děje. Psalo mi sem spoustu lidí, jestli jsem v pořádku, odpovídala jsem a zjišťovala, co a jak. Pak se připojení zase vypnulo. Druhý den ráno jsem poprvé slyšela lidi mluvit nahlas a naštvaně o tom, co se tu děje.

Jaká je nyní situace ve městě a u vás v kampusu? Je slyšet střelba?

Situace v Almaty a v kampusu se zdá být klidná, ale stále nesmíme ven. Nic mi tu nechybí. Co mi dělalo starosti posledních pět dní, byla nemožnost připojit se k internetu a představa, kolik lidí se o mě strachuje a jak jim můžu dát vědět, že jsem v pořádku. Pomohla mi ambasáda, která se spojila s rodinou a dala vědět, že jsem v pořádku. A rodina to poslala dál mezi přátele.

Střelba už slyšet není, ale v minulých dnech jsem střelbu slyšela několikrát. Bylo dokonce nařízeno neotvírat okna a nepohybovat se v jejich blízkosti. Nyní se ale zdá být klid.

Máte nějaké oficiální pokyny? A pokud nějaké jsou, co máte dodržovat?

Pokyny asi vyloženě ne. Jen se nesmí ven a jednu dobu se nesmělo ani k oknům. Ale jinak nic. Ostatní možná vědí víc, protože mluví líp rusky. To je to, co mě tu asi tíží nejvíc. Jsem úplně bez informací. Nikomu se tady nechce příliš komentovat situaci, a tak jsem zavřená, aniž bych pořádně věděla, co se děje.

Jak by vypadal váš běžný den, pokud by nebyly nepokoje, a jak se teď bude lišit?

Jsem člověk, co tráví naprostou většinu dne venku. Snažila jsem se tu objevit každý kout a poznat ještě během studia co nejvíc míst. V lednu jsem měla v plánu hodně cestovat, než se budu vracet zpět do republiky. Ale to teď nebude možné. Takže moje dny jsou teď kompletně jiné, protože je trávím na koleji. A myslím si, že vyjít ven nebude tak snadné. Mám dojem, že jako holku a Evropanku mě tu hlídají ještě o fous víc než ostatní. Ale možná se mi to jen zdá.

A jak tedy vypadá běžný den na koleji během nepokojů?

My tu zatím sedíme na koleji a trávíme každý den úplně stejně. Prostě jen čekáme na cokoli. Na změnu. Na připojení. Na možnost jít ven. Už smíme otevřít okno. Byly tu chvíle, kdy jsme měli mít zatažené záclony a k oknu vůbec nechodit. Kvůli střelbě. Ale nikdy jsem z okna neviděla ani náznak nějakého boje. Teď už tu můžu i větrat.

Zabavit se snažíme čímkoliv. Hodně popularity jsem získala, když jsem šla na chodbu skákat přes švihadlo. Afghánci i Nigerijci ho milují.

Takže tu každý večer skáčeme a soutěžíme v přeskocích. A také máme jednu posilovací gumičku. Takže kluci se okamžitě hecují, kdo má nejsilnější biceps. Pouštěli jsme si film. A prostě čekáme. Donekonečna. Občas skáčeme přes švihadlo a uvažujeme, jak je ten čas strašně pomalý. A jsem tu za blázna – Afghánci ani Nigerijci se vůbec nestresují ohledně chybějícího připojení. Ptala jsem se, jestli nemají strach, že se o ně někdo bojí a nemůžou dát vědět domů, ale nemají. Všichni prý vědí, že jsou v Kazachstánu. Takže jsem tu sama, kdo furt myslí na to, kolik zpráv mi asi přišlo a kdo si o mě dělá obavy, komu nemůžu odpovědět, že jsem v pořádku.

Jak je to s nakupováním potravin? Tušíte třeba, kde se dá sehnat jídlo?

Jídlo nám nosí. A byla možnost navštívit jeden obchod vzdálený pár metrů s doprovodem. A pak hezky zpátky. Obchod je ale v podstatě vybrakovaný. Posledních pár konzerv a nějaké čokolády. Mohla jsem si to koupit, protože mám cash.

Je to paradoxní situace, protože v Kazachstánu obvykle probíhají všechny platby on-line přes aplikaci „kapsi“. Bez internetu není jak platit a místní u sebe v podstatě nemají hotovost. Takže prodavačka si zapisuje, kdo co kupuje, kolik to stálo a věří v poctivost lidí, že jí to pošlou později. Ale teď – po pěti dnech – se to už snad začne zase vracet do normálního chodu. Jinak jsme tu minulé dny prostě čekali. Na cokoliv.

Zmínila jste opakovaně, že nefunguje internet a mobilní sítě. Jak získáváte informace?

Informace se dají získat z rádia a televize. Ale jsou to informace z oficiálních míst, takže člověk musí být dost obezřetný. Rétorika i názory se poměrně liší od toho, jak bych situaci viděla já. Ale mám to jen zprostředkovaně přes pár lidí, kteří mluví rusky i anglicky a jsou ochotní se o novinky z dění podělit. A to nejsou rozhodně všichni. Také chodí smsky. Vedení Kazachstánu dalo svým lidem 200 SMS zdarma (ale je to vedení, kdo blokuje internet). Prezident nabádá k trpělivosti a slibuje, že dá města do pořádku po tzv. teroristech. Netuším, co je na tom pravdy. Vím, že nějací lidé se ozbrojili a bojovali proti oficiálním složkám. Ale terorista se tu říká teď každému, kdo narušuje pořádek.

Kazachstán je vnímaný jako politicky stabilní země, kde je vše pod přísnou kontrolou policie. Proč se to podle vás tak rychle úřadům vymklo kontrole?

Myslím si, že to tu bublalo už nějakou dobu. Zdražení LPG byla už jen poslední kapka. Díky všeobecnému růstu cen se tu mnoha lidem žije skutečně mnohem hůř než kdy dřív. Sama jsem byla překvapena, kolik tu co stojí. A lidé vnímají propastný rozdíl v tom, jak se žije jim a lidem „shora“. Proti prezidentovi nebo vládě tu člověk moc slov neslyší, ale korupce je omílána pořád.

Jak vnímají nastalou situaci kazašští spolužáci, se kterými jste se v zemi poznala? Bavíte se vůbec o politice?

Lidé jsou vesměs na straně demonstrantů, ale ne stoprocentně. Se spolužáky se o politice moc nebavíme. Nebo jinak. Je možné bavit se o problémech Kazachstánu, ale nemluví se o tom, kdo za to může. Nadává se tu nejvíc na korupci. A také na to, že kdyby se líp hospodařilo s penězi, mohl by Kazachstán být úplně jinde. V průběhu demonstrací jsem vlastně poprvé slyšela hlasité nadávky směrem k prezidentovi. Zároveň ale nechybí po nadávce dodatek typu „potichu, nikdy nevíš, kdo tě poslouchá“. Ale těch už momentálně také ubývá. Nejspíš proto, že to celé trvá dlouho a hlavně proto, že se to zvrhlo do obrovského násilí.

Alespoň okruh lidí kolem mě – vesměs spolužáci a lidé z koleje. Jsou to lidé z bohatších a vzdělaných rodin; univerzita se tu platí a dovolit si studovat nemůže každý. Ti nadávají na násilí, do kterého demonstrace přerostla. Rozumí důvodům, které donutily lidi vyjít do ulic. Ale odmítají vybrakované obchody se zbraněmi, střelbu, zničené budovy, rozbité výlohy a mnoho dalšího. Oni jsou většinou v bezpečí domova, do ulic nevyšli. V ulicích jsou lidé – a jsou jich desetitisíce – kterých se zdražování bezprostředně týká, kteří žijí od výplaty k výplatě. A dost možná ani moc nežijí, spíš tak nějak přežívají.

Bohužel kvůli nepokojům jdou problémy obyčejných lidí vlastně trochu stranou a řeší se jen násilnosti. A prezident už zase sbírá body tím, jak se postará o bezpečí ve městě, o nápravu zničených míst a podobně. Protože vyslal do ulic „zametače“ se zbraněmi.

Jsou na univerzitě i další čeští studenti? Jste v kontaktu?

Nevím o dalších studentech. Česko je tu známé, ale naopak – jako místo, kam vyjíždějí Kazaši. Všichni jsou spíše překvapení, proč jsem si vybrala Kazachstán jako destinaci pro Erasmus.

Kontaktovala vás už univerzita nebo Ministerstvo zahraničí?

Jsem v kontaktu s českou ambasádou, zajímají se, volají. Zajímá se také Univerzita Karlova i samotné Ministerstvo zahraničí. A k tomu mi sem napsalo neskutečně moc lidí. Každý se nabízí, že kdyby mohl nějak pomoct, rád to udělá. Tím bych chtěla všem poděkovat za podporu a pomoc. Zažívám tu paradoxně docela „hezký“ pocit, že jsem obklopena spoustou lidí, kterým na mě záleží.

Jaké jsou teď vaše plány?

Pokud to jen trochu půjde, zkusím přijet domů. Na cestování to tu nevypadá. Takže se rozloučím s Kazachstánem v této divné době. Což mě mrzí, ale snad není všem dnům konec.