Češka pomohla odhalit tajemný původ dávných kočovníků. Přečetla jejich DNA

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Kočovné etnikum Avarů přišlo do Evropy zhruba v polovině 6. století našeho letopočtu a ovládlo zde území táhnoucí se od Vídně až po Bělehrad. Až do nedávna se ale nevědělo, odkud vlastně Avaři přišli. A to přesto, že se po nich dochovaly bohaté materiální památky i záznamy v kronikách ostatních evropských kultur, které obávané válečníky na koních popisovaly.

Sami Avaři písmo nepoužívali a byzantští i jiní kronikáři o jejich původu podávali rozporuplné informace. Nedávno publikovaná studie v časopise Cell ale ukázala, že informace o geografickém původu Avarů se celých zhruba 1500 let skrývala v jejich kostech.

Archeologové, biologové, antropologové a historici z několika zemí ve výzkumu předložili důkazy, že Avaři přišli z území dnešního Mongolska a migrace na vzdálenost téměř 5 tisíc kilometrů jim zabrala jen jednu nebo dvě dekády.

Vědci, s nimiž spolupracovala i česká vědkyně Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, toto zjištění vyčetli z DNA z kosterních pozůstatků 66 příslušníků avarské elity pohřbené v dnešním Maďarsku.

Ukázalo se, že Avaři nejprve migrovali z Mongolska na Kavkaz, což jim trvalo jen pár let, za další zhruba dekádu už obývali Karpatskou kotlinu a pak se rozšířili přes území dnešního Maďarska, Rumunska, Slovenska, Rakouska, Srbska a Chorvatska.

DNA ze zmiňovaných kosterních pozůstatků by byla sama o sobě v určování místa původu populace pochopitelně k ničemu, pokud by je nebylo s čím srovnávat. Podle Hofmanové jsou ale dnes už naštěstí k dispozici data o starobylé DNA z oblasti mongolských stepí i z Evropy, a tak bylo možné DNA z 66 koster porovnávat s DNA na různých místech a odhalit tak, odkud Avaři přišli.

„Říká se tomu referenční dataset a ten se skládá jak z genetických dat moderních, tak dávných populací. Je potřeba si uvědomit, že lidská genetická variabilita do značné míry kopíruje geografii. Je to samozřejmě tím, že máte vyšší pravděpodobnost vzít si někoho, kdo bydlí kousek od vás než někoho, kdo pochází z tisíc kilometrů vzdáleného místa,“ řekla Hofmanová a dodala, že informace o DNA z nejstarších hrobů Avarů se podobá dokonce i DNA lidí, kteří ještě dnes žijí v Mongolsku.

Kosterní nálezy Avarů nebyly nové, informaci v DNA o jejich původu podle Hofmanové dosud ale nikdo nepřečetl proto, že to efektivně umožnily provést až nové technologie.

Svou roli sehrál poměrně nedávný objev spočívající v získávání DNA nejen ze zubů, ale i z kosti skalní, která podobně jako právě zuby dobře odolává environmentálním vlivům ničícím a kontaminujícím informaci. „To byl jeden z důvodů. Jde ale i o to, že celý obor archeogenetiky je relativně nový, stejně jako celá genomika. Tento výzkum by byl ještě před pár lety finančně víceméně neúnosný, až v poslední době se technologie velmi zlevnila,“ vysvětlila vědkyně.

Hofmanová na studii pracovala se svým týmem z Institutu Maxe Plancka i z Masarykovy univerzity. Její hlavní prací jakožto výpočetní bioložky byla analýza výsledků z laboratoří, jejich interpretace a spolupráce na psaní článku.

Jedním z nejzajímavějších zjištění výzkumu nad rámec určení místa původu Avarů podle Hofmanové je, že východoasijská genetická stopa u Avarů obývajících Evropu trvá velmi dlouho. Z neznámých důvodů nebyla výrazněji „naředěna“ DNA tehdejšího okolního obyvatelstva.

„Pokud přijde cizinec do místní populace, ke smíšení dochází obyčejně velmi rychle a jeho původní genetická informace skoro přestane být vidět během pár generací. V tomhle případě se nám ale i v období několika set let po příchodu u Avarů původní signál ukazoval,“ řekla Hofmanová s tím, že k nějakému míšení a vzájemnému vyměňování genů určitě docházelo, ale muselo tam být něco, co tento signál udrželo déle, než by se dalo čekat.

„Buď se Avaři museli od okolních obyvatel do jisté míry izolovat, nebo musel do Evropy proudit stále nový přísun genetického materiálu z východu,“ pojmenovala vědkyně možné způsoby vysvětlení. Co je pravděpodobnější, se podle ní ukáže v dalších výzkumech.

Východoasijský signál je nejvýraznější v regionu, kde se slévá Dunaj s Tisou. Ten je známý těmi nejbohatšími avarskými hroby a je považovaný za centrum Avarské říše. Signál je pak slabší u méně bohatých hrobů a rovněž dále od tohoto regionálního centra.

Zdá se tedy, že avarská elita vládla i s pomocí elit jiného původu, a to relativně heterogenní populaci. Genetická izolace avarské značně početné elity by podle Hofmanové mohla přetrvávání signálu vysvětlit, stejně tak ale podle ní existují historické a archeologické doklady o tom, že v pozdějším období dorazila další vlna příchozích ze stepí.

„Vzhledem k velké vzdálenosti přesunů Avarů i informacím z historických dokumentů vypovídajících o jejich časové délce se dá říct, že avarská migrace překonala obrovskou vzdálenost za extrémně krátký čas,“ vyzdvihla Hofmanová další zajímavé zjištění studie.

Výzkum tak zaplnil mezeru mezi dvěma zdroji dobových písemných záznamů. Prvním je čínský zdroj z 6. století popisující tajemnou Rouranskou říši stepních lidí, kteří jako mnoho dalších útočili na čínskou severní hranici, ale v polovině století byli poraženi Turky.

O pouhých 15 let později vznikly písemné záznamy až ve vzdálené Byzantské říši, které popisovaly novou skupinu lidí označujících se jako Avaři přicházející z oblasti na východ od pobřeží Kaspického moře, kteří se údajně odvolávali na příbuznost k Rouranské říši. Zároveň tyto prameny dokládají, že turečtí vyslanci popírali toto prestižní dědictví a přisuzovali této skupině spíše kavkazský původ.

Genetická analýza tak definitivně potvrdila tuto dosud vrtkavou hypotézu o mongolském původu Avarů a vyvrátila alternativní teorie o turkických nebo indoevropských kořenech.

Další otázkou nicméně podle vědců zůstává, co se s Avary stalo poté, co utrpěli porážku od franckého krále Karla Velikého a jejich genetická i historická stopa začala rychle zcela mizet. „Něco se muselo stát, ale my nevíme co, odešli snad? Nebo se prostě ztratili mezi místní populací? To je jedna z věcí, které ještě chceme zjistit,“ řekl podle časopisu Science archeogenetik z Institutu Maxe Plancka Guido Gnecchi-Ruscone, hlavní autor studie a postdoktorand v týmu doktorky Hofmanové.