Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Češka Kateřina Krejčová během tří let války na Ukrajině zažila jako humanitární pracovnice evakuaci psychiatrických pacientů, ukrývání se ve sklepích kvůli bombardování, dodávky jídla uprchlíkům v kritické situaci, noci beze spánku kvůli ostřelování, míření na hlavu automatickou puškou i mobilizaci partnera na frontu.
„Ukrajinci vědí, že když jejich obrana padne, mnoho z nich zemře. Nemají volbu, bojují kvůli svému přežití. A musíme si uvědomit, že padne-li Ukrajina, naprosto zásadně to ovlivní i naši budoucnost,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy. V minulosti působila na východní Ukrajině v řadách mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) v Bachmutu, který v roce 2023 po těžkých bojích dobyli a zároveň zničili Rusové.
Kateřino, Váš partner je nyní v armádě. Jak dlouho?
Můj partner je profesí ekolog a před válkou se věnoval reformám v oblasti energetických úspor a energetické nezávislosti Ukrajiny. Toužil vytvořit na Ukrajině funkční systém recyklace a třídění, protože to je věc, která tam chybí. Na Ukrajině je několik spaloven, ale jinak se všechno hází na skládky. V prosinci 2024 jej mobilizovali, je ve 156. brigádě.
Máte možnost se vidět nebo spolu pravidelně komunikovat?
Navštívila jsem ho několikrát na polygonu, kde měl výcvik. Existují tam návštěvní hodiny. V lese je stan, kam jednou týdně přijíždějí příbuzní – většinou partnerky nebo manželky, děti a rodiče – ti se zaregistrují a dvě hodiny tam mohou s vojáky mluvit. Mohou přivézt občerstvení, alkohol je samozřejmě zakázaný. Všichni sedí ale dohromady, nemáte žádné soukromí.
Jak to bude dál, nevím. Vojáci mají ročně nějaké volno, ale není to více než dva týdny. Jsme v pravidelném kontaktu, ale nemám naději, že bychom se mohli brzy setkat. Zaměřuji se teď na to, podporovat partnerovu brigádu ve spolupráci s organizací Paměť Národa a spolkem Ruta ukrajinistky Lenky Víchové prostřednictvím sbírek. Už jsme dodali generátory, elektrocentrály a tablety, spolu s Pamětí Národa teď pro 156. brigádu vybíráme na drony s termovizí v rámci širší sbírky 100 průzkumných dronů pro Ukrajinu na Darujme.cz
Jak se vyrovnáváte s tím, že někteří kamarádi, známí padli?
Zemřelo mnoho mých známých. Hned na začátku invaze zemřela moje kolegyně z OBSE při bombardování Charkova. Jedna spolupracovnice z Bachmutu se potřebovala dostat do Doněcku s nemocným manželem, protože tam byla její dcera, ale ten muž náročnou dlouhou cestu nevydržel a zemřel.
Mnoho známých a jeden příbuzný mého partnera padli na frontě, stejně jako bratr mojí kamarádky. Matka mého kolegy zahynula při ostřelování Pokrovsku. Pořád má tady člověk pocit, že smrt je blízko.
Jak jste se vlastně k Ukrajině dostala?
Jezdila jsem na Ukrajinu pravidelně od roku 2018, pracovala jsem na projektech věnovaných reformám a procesu eurointegrace Ukrajiny, což je téma, které je pro mě dodnes zásadní. Od roku 2021 jsem tam s výjimkou půl roku po invazi byla doteď. Od roku 2023 jsem vedla jednu z kanceláří ukrajinské mise Action Contre la Faim, kterou založil filozof Bernard Henri-Lévy.
Dělali jsme řadů různých věcí: distribuci potravin pro uprchlíky, dodávky léků, vody nebo hygienických potřeb. Poskytovali jsme psychologickou pomoc lidem. Kancelář, kterou jsem vedla, poskytla během jednoho roku psychologickou pomoc třem tisícům lidí, potravinovou pomoc téměř sedmi tisícům lidí a finanční pomoc více než čtyřem tisícům lidí. Loni jsem založila v kyjevské koordinaci Action contre la Faim nové oddělení zaměřené na spolupráci s ukrajinskými samosprávami v přífrontových oblastech: v Sumské, Charkovské, Záporožské a Dnipropetrovské oblasti.
Nemusela jste bojovat s nějakým vlastním vyčerpáním?
Nepřipouštěla jsem si nic takového a beru to tak, že jako cizinec nemám na něco takového právo. Všichni moji ukrajinští kolegové a známí byli donuceni v únoru 2022 změnit své životy, všechno se jim převrátilo. Mnoho z nich narukovalo do útočných brigád, do armády a já jsem přemýšlela, jak je podpořit. Jak třeba vydělat peníze, abych našim kamarádům, kteří se ze dne na den stali vojáky, mohla koupit ochranné pomůcky nebo přístroje na noční vidění.
Samozřejmě člověk po čase začne pociťovat spánkový deficit. Měla jsem v Action contre la Faim na starosti často v noci bezpečnostní situaci, monitorovala jsem varování před leteckými útoky. Měli jsme rozděleny služby a to nešlo se pořádně vyspat. V Kyjevě jsem pak dopředu počítala s tím, že vždy nejpozději před půlnocí začne něco létat, balistické rakety nebo drony. V naší organizaci jsme měli naštěstí velmi dobře nastavená bezpečnostní opatření.
Je pro mě ale dodnes velkým traumatem evakuace v únoru 2022 na začátku války, protože tehdy už jsem se na Ukrajině cítila doma, měla tam mnoho kamarádů.
Jak evakuace vypadala?
Ten den jsem byla v Bachmutu, pracovala jsem jako pozorovatelka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Nebyli jsme na takový vývoj připraveni, vedení OBSE si, na rozdíl od našich ukrajinských kolegů, patrně nepřipouštělo, že se něco takového může stát. V Bachmutu jsem v den, kdy Rusové zaútočili, byla jediná pozorovatelka ze zemí Evropské unie. Kromě mě tam pracovali ještě Moldavané a lidé ze středoasijských republik. Bachmut leží v přechodové zóně mezi stepí a lesostepí, takže se tam výbuchy opravdu rozléhaly. Čekali jsme na instrukce, schovávali se v krytu a 26.února jsme se vydali do Moldavska, což trvalo několik dní.
Sledovala jsme na sociálních sítích zprávy v ukrajinštině, kde se rozšířila zpráva, že se Rusové zmocnili několika aut OBSE a jezdí s nimi po Ukrajině. Bylo to jako varování před diverzanty. Tak jsem si říkala, jak v takové situace vůbec dorazíme na hranici. Na kontrolních stanovištích jsem trnula, jestli nás nezačnou považovat za špiony, ale dlouho jsme projížděli. Ale už skoro u hranice jsme omylem zajeli k jedné vodní elektrárně. A vypadalo to, že je to náš konec.
Ukrajinští vojáci nás všechny vytáhli z aut, přikázali nám lehnout si obličejem na zem a mířili na nás automaty. Všichni ti mí kolegové z Moldavska a Střední Asie mluvili rusky, ne ukrajinsky, což naší situace ještě zhoršilo. Ukrajinci - byli to mladí kluci - vypadali opravdu dost naštvaní. Začala jsem s nimi mluvit ukrajinsky a pokusila jsem se trochu ten konflikt deeskalovat. Dobře to dopadlo.
Pochopili, že nejsme ruští špioni a pustili nás. Zajímalo by mě, co se s tím mladým vojákem, se kterým jsem mluvila, stalo. Zda ještě žije. Nejvíc traumatizující pro mě ale bylo, že zatímco my jsme se nakonec úspěšně evakuovali, naši místní ukrajinští kolegové tam zůstali. Někteří, třeba náš tlumočník, se šli rovnou dobrovolně přihlásit do armády.
Když se lidé na Ukrajině dozví, že jste Češka, jak reagují?
Já jsem to nijak zvlášť nezdůrazňovala a protože jsem pracovala pro francouzskou organizaci, tak mne většinou považovali za Francouzku. Ale co mohu říci, tak když civilisté zjistí, že jsem z Česka, tak často slyším, že někdy dříve pracovali v Česku. Nebo jejich dcera, bratr a tak dále. Nebo že tam někdo z jejich příbuzných žije. Vojáci vědí, že Češi výrazně pomáhají zbraněmi a municí a cení si toho.
A jak vidíte další vývoj války? Počítají Ukrajinci s tím, že bude ještě dlouhá a že vydrží?
Pro Ukrajince je to otázka přežití. Podle průzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu z letošního března 87 procent respondentů na otázku jaké cíle má Rusko ve válce proti Ukrajině odpovědělo, že jsou přesvědčeni, že Rusko se na již okupovaných územích nezastaví. Rusové nikdy neskrývali, jaké jsou jejich plány s Ukrajinou, že hlavním cílem je likvidace její státnosti, zničení všeho ukrajinského, vyhnání nebo likvidace neloajálního obyvatelstva a jeho nahrazení obyvatelstvem loajálním. Tato válka je ze strany Ruska genocidní.
Rusové už před invazí měli seznam lidí, určených k likvidaci. Lidi, kteří slouží v armádě, kteří byli nějak aktivní, učitelé ukrajinštiny, duchovní, proukrajinští představitelé místní samosprávy. Někteří mojí přátelé nebo Ukrajinci, které znám, říkají, že kdyby Ukrajina padla a oni se ocitli v okupaci, tak to znamená jejich smrt. Nemají o tom iluze. Součástí ukrajinské nezlamnosti je tedy neustálé vědomí existenčního ohrožení. Je ale chyba klást tu otázku takto, s odstupem a nezúčastněně, jako by šlo pouze o problém Ukrajiny. Musíme si uvědomit, že padne-li Ukrajina, naprosto zásadně to ovlivní i naši budoucnost.
