Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Jsme na hraničním přechodu z Ukrajiny na Slovensko u města Ubľa. I ten se v úterý večer plní dalšími a dalšími lidmi, kteří utíkají z Ukrajiny před válkou. Ti šťastnější, kteří mají vlastní auto a podařilo se jim do něj sehnat dostatek pohonných hmot, přijíždějí autem. Ostatní hranici překračují pěšky.
Druhé jmenované skupiny se hned po příchodu na slovenské území ujímá ukrajinsko-slovenská skupina dobrovolníků. K lidem od slovenské pobočky Člověka v tísni se přidala dvojice mladých Ukrajinců, kteří dlouhodobě žijí v zahraničí. Jeden přijel z německého Mnichova, druhý dorazil autem z Nizozemska, kde žije a pracuje.
Původně přijel vyzvednout své příbuzné, kteří mu psali, že už míří k hraničnímu přechodu Ubľa. Jelikož ale odbavení trvá i více než deset hodin, oblékl si oranžovou vestu a pomáhá jako překladatel. Je ale viditelně nervózní, o svoji rodinu se moc bojí. Jsou na cestě už několik dnů. Ani on toho kvůli cestě z Nizozemska moc nenaspal.
V dobrovolnické patrole vítá běžence přicházející přes hranici po svých Miloš Ogurčák. Před několika dny mu skončila práce na projektu v německém Frankfurtu nad Mohanem, sedl proto na letadlo a vrátil se do vlasti. Na hranicích se teď cítí užitečnější než kdekoliv jinde.
Příchozím hned přinese občerstvení a nasměruje je do jedné z dodávek, které na hranicích zajišťují kyvadlovou dopravu s městečkem Ubľa. Tamní hraniční přechod je docela specifický tím, že leží v jakési úžině uprostřed lesů a do obce je to od něj zhruba dva kilometry lesem po úzké silnici.
„Ve vesnici už to organizují Češi. Než přišli, tak to bylo docela živelné, ale oni tomu dali řád. Jsou neuvěřitelní,“ chválí je. Do řeči nám vstoupí mladý Ukrajinec, který přijel z Nizozemska vyzvednout svou rodinu. Jde se s Milošem, s nímž se v průběhu dne spřátelil, rozloučit. Rodina se mu ozvala. „Spletli to, jsou na hraničním přechodu 40 kilometrů odsud,“ loučí se. A směje se. Spadl mu kámen ze srdce.
Loučíme se i my, popojedeme několik kilometrů do Ubľy. Zatímco na hraničním přechodu byl kvůli pomalejšímu odbavování relativní klid, v městečku to docela žije. Uprchlické centrum obsadilo tamní kulturní dům a prostranství před ním. Je to stejné jako jinde. Dominují vyhřívané stany a stánky s teplým čajem.
A mezi nimi český stan. Nápisy v ukrajinštině slibují „odvoz zdarma do Prahy i jinam“. Ve stanu sedí dva mladí muži s notebooky. Organizace odvozů má téměř profesionální úroveň, na rozdíl od jiných přechodů, kde se dobrovolníci prohrabávají štosy papírů a v nich pro zájemce hledají nejvhodnější odvoz.
„Byli jsme tady na začátku a dvě rodiny jsme vzali do Prahy. Pak mi ale psal kamarád, že je tady hrozný chaos a nikdo to tady neřídí. Tak jsme se v neděli sebrali, vyrazili jsme sem a od té doby jsme tady,“ popisuje jeden z logistiků. Rozhovor děláme za jeho plné práce.
Několikrát ho musí přerušit, protože přichází noví utečenci, kteří shánějí odvoz do Česka. Snaží se jim rychle najít volného řidiče, aby v příhraničním městě nemuseli čekat zbytečně dlouho. Ani se ho nestačíme zeptat na jméno.
Poslední tři zbývající místa v dodávce směřující do Prahy přijdou nabídnout dva Češi z neziskové organizace Sananim. Představují se jako Pepa Šedivý a Martin Hulík. Jejich organizace se věnuje léčbě závislostí. Když je ale potřeba pomoct při nějaké katastrofě nebo podobné události, rádi pomohou. Naposled pomáhali loni v létě na jižní Moravě, kterou se prohnalo tornádo.
„Na tornádu jsme byli pomáhat s klienty a byla to tam velká dřina. Byla to ale ohraničená věc, tohle tady je o x řádů větší průšvih,“ popisuje Martin, když se ho ptáme na srovnání jeho posledních dvou záchranných misí.
Auto mají naplněné chvíli po půl sedmé večer a s ženami a dětmi se mohou vydat na dlouhou cestu do Prahy. Pomáhat ale budou dál, ve svém zařízení nabízejí třeba ubytování lidem, které v Česku nečeká rodina či přátelé.
Na ukrajinsko-slovenskou hranici přijeli původně jen s dodávkou léků a zdravotnického materiálu. Řekli si ale, že když už jeli takovou dálku s dodávkou, přivezou do Prahy alespoň pár lidí, kteří o to projeví zájem. V průběhu dne zároveň pomáhali s kyvadlovou dopravou mezi hranicí a městečkem. „Už ale musíme domů, ženy už nám volaly, že jim chybíme doma,“ přiznává Pepa.
