Paralely mezi nacistickým Německem a Ruskem jsou mimořádné, říká Wintonův syn

Britský makléř a humanitární pracovník Nicholas Winton dokázal před začátkem druhé světové války dostat z Československa do Velké Británie stovky převážně židovských dětí. Celkem se jich dostalo do bezpečí 669.

O svých odvážných činech Winton ale nehovořil. Veřejnost se o nich dozvěděla až díky náhodě, když jeho žena v roce 1988 objevila Wintonův deník, v němž byla uvedena data o všech zachráněných dětech. Později Winton vystoupil v pořadu That‘s Life britské stanice BBC, kde se setkal se svými již dospělými „dětmi“.

Na pozvání Nadace Partnerství do Prahy přijel syn slavného zachránce Nick Winton mladší, aby debatoval o současné situaci uprchlíků ohrožených válkou i klimatickou krizí. V pátek pak spolu s dobrovolníky vysadí v Račiněvsi na Roudnicku alej svobody na památku odkazu svého otce.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že jej odvážné činy otce šokovaly a ohromily a pochválil Českou republiku za to, jakým způsobem se zachovala na začátku ruské invaze na Ukrajinu. Winton mladší také zdůraznil, že lidstvo spíše potřebuje ochotněji přijímat odlišnosti než si na ně stěžovat.

Kolik vám bylo let, když jste zjistil, co váš otec dokázal?

Dozvěděl jsem se o tom, až když se to objevilo v televizním programu na BBC, a to mi bylo kolem třiceti let. Doma jsem už nebydlel, vedl jsem svou firmu. Byl jsem ohromen. Celá ta věc otce dostala na světlo veřejnosti.

Šokovalo mne, že jsem o svém otci nevěděl něco tak významného. Stejně jako to, že udělal tak úžasnou věc a nezmínil se o tom.

Změnilo to váš život, když jste se dozvěděl o ušlechtilých činech svého otce?

Bylo to mimořádné a formovalo to i můj život, protože žijeme v době celebrit, kdy lidé chtějí být slavní. Jen proto, že chtějí být slavní, ne proto, že něco dokázali. Můj otec byl přesný opak. Byl příkladem toho, když člověk něco dělá a nechce být slavný, jen chce udělat něco dobrého.

Uvědomil jsem si, že nemůžeme čekat, že někdo vyřeší všechny problémy za nás.

Myslíte si, že existují paralely mezi problémy, kterým čelily děti, jimž váš otec pomohl, a dnešními uprchlíky?

Rodiče mého otce byli Němci, otec pracoval v Německu v bankovnictví. Měl tedy mnohem větší povědomí o tom, co se v Německu děje, protože tam pobýval. Po krachu (na burze) v roce 1929 lidé věděli, že Německo nebude schopno splácet svůj válečný dluh z první války.

Když se Hitler stal novým kancléřem a navrhl, jak vyřeší německé hospodářské problémy, otcovi přátelé viděli, že se z toho stává problém, který se bude jen zhoršovat. Můj otec si uvědomoval důsledky způsobem, který si možná politická třída neuvědomovala.

A teď se podívejte, co se stalo například na Krymu. Je to převážně rusky mluvící země, budeme jí říkat Rusko. Anektujeme jej. Svět řekl, že takhle to nejde, ale Putin to udělal stejně a reakce nepřišla. Ty paralely jsou mimořádné.

Čelíme dnes kvůli ruské invazi na Ukrajinu nové uprchlické krizi?

Než jsem se sem vydal, zjistil jsem, že podle UNHCR Česká republika přijala v přepočtu na počet obyvatel více ukrajinských uprchlíků než kterákoli jiná země na světě.

Čtyři a půl procenta místních obyvatel jsou teď Ukrajinci. Je to obrovský humanitární čin. Z některých otázek, které lidé dnes (rozhovor vznikl ve středu, pozn. red.) při diskuzi kladli, jsem ale poznal, že v místní společnosti kvůli tomu velkému počtu cizinců roste napětí.

Jak se veřejnost ve Spojeném království po brexitu staví k přijímání uprchlíků?

Spojené království je zemí dvou částí. Někteří jsou zcela nakloněni rasismu. Ale jsou druzí, kterým se celá myšlenka přistěhovalců ze zahraničí zdá přijatelná. Což je zvláštní, když uvážíme, že velkou část Británie tvoří přistěhovalci. Ať už nedávní, nebo z velmi dávné minulosti.

V Británii panují velmi silné protiimigrační nálady, které částečně vyvolaly některé argumenty použité v referendu o brexitu. Chtěli potlačit imigrační vlnu a stala se z toho katastrofa. Ano, nyní máme v mnoha odvětvích volná pracovní místa, která nelze obsadit. Zdá se, že s tím nemůžeme nic dělat.

Souhlasíte s tím, co dělá britská vláda?

Z humanitárního hlediska je to na pováženou. Mezi mnoha lidmi v Británii je cítit úzkost, nebo možná strach z jiných lidí, kteří nejsou jako my. Pro ty, kteří mají zájem destabilizovat zemi, je snadné tento strach rozpoutávat.

Musíte mít pro politiky a bezpečnostní služby velké pochopení. Ať dělají cokoli, je to špatně. Pokud přijímají žadatele o azyl, kteří potřebují bezpečí, jsou za hrdiny. Pokud ovšem nepocházíte z druhého tábora, v tom případě sem pouštějí teroristy. A pokud je do země nepustíte, jste pro jednu stranu darebáci, protože odpíráte lidem bezpečí. Takže je to bezvýchodná situace.

Vyberme si jeden příklad. Albánci, kteří do Británie v poslední době hodně migrují, jsou známí tím, že mají velmi nelítostné zločinecké gangy, které používají naprosto děsivé metody. Pro lidi je pak snadné si spojit dohromady albánské teroristy, drogové magnáty nebo zločince s uprchlíky, kteří žádají o azyl. Takto fungují stereotypy.

Proč takto lidé uvažují, když dnes máme globální a propojený svět?

Proč by muslimové nemohli praktikovat náboženství po svém a křesťané po svém? Proč musíme vyžadovat, aby to všichni dělali po našem, jinak je po vás? Proto můj otec říkal, že kdybychom zastavili náboženství a národnosti, bylo by po válkách. Zdá se mi, že války jsou vždycky buď o územních ambicích nebo o náboženství.

Pozoruhodné je, že většina náboženství má velmi podobný etický kodex. A přesto na základě tohoto etického kodexu povedou válku s někým jiným, protože jejich náboženství se chová špatně. Potřebujeme více ochoty přijímat odlišnosti, ne si na tu odlišnost stěžovat.

Jsme celosvětově tak propojeni. Bylo to tak propojené ku prospěchu všech. Individuálně. Ale nikdy nevíte, co se může stát. Lidé si začínají malovat obrázek Rusů, jak střílejí lidi, se kterými nesouhlasí… Ale ve skutečnosti jednotlivě, jsem si jistý, jsou mnozí z nich úžasní lidé. Trochu mě to děsí.

Myslíte si, že sociální sítě přispívají k tomuto způsobu myšlení?

Nejenže si to myslím, jsem si tím jistý. Sice nevěřím, že britský tisk je tak bezohledný, ale fake news jsou dnes tak rozšířené. I v politickém mainstreamu je najednou přijatelné říkat něco, co je sotva pravda. A už jen tím, že se tvrdí, že je to pravda, se to stává přijatelným.

Uvědomil jsem si, že žurnalistika má své poslání. Cílem novinářů je získat diváky. A dělají všechno pro to, aby vás přiměli na tu stránku kliknout. Výsledkem je stálý přísun stravy plné poplašných zpráv. To mě děsí, protože si nejsem jistý, že většina z nás je vybavena na to, aby byla schopna zvládnout ty rostoucí dávky destabilizujících příběhů. Je na čtenářích, aby dokázali rozlišit mezi fakty a fikcí.

Fungovalo to tak i v dobách vašeho otce?

Mého otce stále více trápilo, že noviny píší stále více názorových článků. Dnes, když si přečtete novinový článek, musíte vlastně dost hledat, abyste našli fakta. Obvykle jsou pohřbena někde ve druhém nebo třetím odstavci, ale je tam celý příběh, který je v podstatě buď analýzou, nebo názorem založeným na několika faktech.

Dnes je jen velmi málo novin, které publikují skutečně jen zprávy. Téměř vždy jde o názor na zprávy založený na několika málo faktech.

Co bychom měli jako společnost udělat, abychom byli vstřícnější?

Musíme mít příležitosti se vzájemně seznamovat. A uvědomit si, že ostatní lidé jsou stejnÍ jako my. Takové příležitosti nemáme, a protože zobrazení „těch druhých“ většinou není příliš lichotivé, nevyhledáváme je. Takže si myslím, že bychom se měli více seznamovat s lidmi, kteří jsou jiní než my, a teprve poté můžeme vidět, že jednotlivě jsou stejní jako my.