Češi 20 let profitují z utrpení našich lidí, říká Tibeťan

Česko bylo jedinou zemí, která se ucházela o volné křeslo po Rusku v Radě OSN pro lidská práva. Ministerstvo zahraničí kandidaturu zdůvodnilo mimo jiné tím, že jsou lidská práva pro zemi dlouhodobě prioritou.

„Neznám jedinou zemi, která by doopravdy věřila v lidská práva a světový mír a praktikovala je. Západ tyto pojmy používá jen k uspokojení vlastních politických a obchodních zájmů,“ říká s vážnou tváří světoznámý politický aktivista Tenzin Tsundue. Tibetský literát naproti mně sedí ve svém typickém outfitu – černé kurtě a červeném šátku uvázaném kolem hlavy – a působí tak klidně, až se zdráhám uvěřit, co všechno má za sebou.

Debata o lidských právech jej ale postupně rozohní a soudě podle vášně v jeho hlase už není pochyb, že tohle je ten Tenzin Tsundue, který si prožil čínské vězení, mučení i surové bití. Přesto při každé další příležitosti znovu a znovu bere do ruky tibetskou vlajku a neváhá pálit tu čínskou. Klidně před zraky pekingských papalášů.

„Absolvoval jsem měsíční turné po celé Evropě. Jste jediná novinářka, která měla zájem udělat se mnou rozhovor,“ přiznává mi po hodinovém povídání. „Já tady ale nejsem od toho, abych škemral o vaši podporu. Jsem tu, abych vám připomněl, jak moc profitujete z utrpení Tibetu,“ říká směrem ke mně a opět se tváří absolutně klidně a vyrovnaně.

Zapomněl svět na Tibet?

Narodil jste se v Indii, kam vaši rodiče utekli, když čínská armáda začala s okupací Tibetu. V Indii jste prožil celý život, přesto bojujete za svobodný Tibet… cítíte se tedy být Indem, nebo Tibeťanem?

Rozhodně Tibeťanem. Pokud definujete někoho jako Čecha, Tibeťana či Evropana, roli hraje důležitý aspekt – pokrevní linie vašich rodičů. Mí rodiče utekli z Tibetu do Indie, kde jsem se narodil. Navzdory tomu jsem celý svůj život zasvětil práci pro svobodu Tibetu. Pro mě je tibetský jazyk, kultura a identita důležitá. To, jak Tibet rozumí míru, je navíc důležité pro celý svět.

Jak vypadá život tibetského uprchlíka v Indii?

Čínská invaze do Tibetu začala po roce 1949, po druhé světové válce, kdy se formovalo NATO a Čína se oficiálně stala komunistickou zemí.

Čína nevpadla jen do Tibetu. Rozšířila se i do Východního Turkestánu nebo jižního Mongolska, dodnes to jsou Čínou okupovaná území. Tehdy to ale nikoho příliš nezajímalo. Bylo pár takových, kteří před rozpínáním komunismu varovali NATO a podpořili Tibet.

Většina zemí tomu ale nevěnovala pozornost. Invaze a konsolidace moci trvala asi 10 let, během kterých dalajláma utekl z Tibetu do exilu v Indii. Během toho období uprchlo asi 80 tisíc Tibeťanů do Indie, Nepálu, Bhútánu.

Pro mnoho uprchlíků byl rozvinutý svět za hranicemi Tibetu šok, kompletně nový svět. Nikdy neviděli vlaky, auta, autobusy, žádné vymoženosti. Šokem pro ně bylo i horké a vlhké podnebí. Pro Tibeťany bylo těžké se atmosféře přizpůsobit, spousta jich zemřela na malárii, těžké průjmy a další nemoci.

Když se dostali do Indie, většinou začali dělat konstrukční práce na silnicích. Já se narodil v době, kdy už byly v Indii vystavěné uprchlické tábory. Pro ty lidi bylo tehdy velmi těžké kompletně přebudovat své životy a navíc vědět, že se nemohou vrátit.

Jak žili ti, kterým se utéct nepodařilo nebo se v Tibetu rozhodli zůstat?

V Tibetu zůstala většina lidí a na nově okupovaném území je omezovali. Kulturně strádali. Miliony Tibeťanů kvůli čínské invazi zemřely (jiné zdroje uvádějí 1,2 milionu, pozn. red.). Lidé byli mučeni, zatýkáni.

I do Tibetu se rozšířila politika Mao Ce-tunga, takzvaný Velký skok vpřed. A tak v jeden moment museli všichni pěstovat jen pšenici, ta sice na spoustě míst neroste, jenže lidé neměli na výběr. Příběhy o tom, jak z hladu lovili krysy, nejsou nic neobvyklého. Někteří se uchylovali i ke konzumaci lidského masa.

Za vlády Mao Ce-tunga zemřelo 45 milionů lidí. Bylo extrémně těžké, nejen pro Čínou okupovaná území, ale i pro samotnou Čínu, plnit zemědělské plány jeho vlády.

Mezitím v Indii vznikla exilová vláda Tibetu. Dalajláma okamžitě zažádal o vznik tibetských škol, začaly vznikat tibetské učebnice, které pomáhaly Tibeťanům narozeným v Indii. To bylo důležité i pro to, aby neutichlo protibetské hnutí.

Je možné v dnešní době z Tibetu utéct? Zkouší to ještě někdo?

Aktuálně je útěk z Tibetu téměř nemožný. Ještě v roce 2008 se povedlo do Nepálu a Indie utéct až třem tisícům lidí. Po roce 2008 ale proud uprchlíků ustal. Tehdy totiž v Tibetu proběhlo velké povstání, které Peking znepokojilo. Do té doby Čína věřila, že má nad Tibetem plnou kontrolu. Povstání byl šok, Číňané najednou viděli, jak moc Tibeťané touží po svobodě.

Čína se tak zasloužila o to, aby se žádnému dalšímu Tibeťanovi nepodařilo utéct. Začala obviňovat Tibeťany v Indii, že mají na ty v Číně špatný vliv a řídí operace na útěk.

Dnes už ani nevíme, že by se podařilo utéct někomu dalšímu. Známá je jen hrstka případů, kdy se někdo vydal na pouť do Nepálu a už se nevrátil.

Ve zmiňovaném roce 2008 Čína poprvé hostila olympijské hry. V roce 2022 je pořádala znovu, tentokrát ale porušování lidských práv v Číně propůjčili tvář spíš Ujgurové. Co se vám honilo hlavou, když jste se dověděl, že Čína bude celosvětovou akci organizovat znovu?

Jakožto aktivista jsem myslel na to, že jsou lidská práva pouhým nástrojem Západu k uspokojení vlastních národních zájmů. Neznám jedinou zemi, která by doopravdy věřila v lidská práva a světový mír a praktikovala je. Západ tyto pojmy používá jen k uspokojení vlastních politických a obchodních zájmů.

Západní země využívají levné čínské produkce i proto, aby nemusely dolovat ve vlastní půdě a ztenčovat vlastní zdroje. Nebudou si špinit ruce tímhle průmyslem, raději to nechají udělat Čínu a pak si od ní nakoupí mnohem, mnohem levněji.

Čína druhou šanci dostala, protože Západ na tom měl svůj zájem. Nejdřív ji Světová obchodní organizace (WTO) začlenila mezi pět prominentních členů. Pak přišlo první pořádání olympiády a další a další privilegia.

Západ Číně dával najevo, že je jednou z nich. A druhá olympiáda v Číně je jen důkazem, že hodlá dál získávat profit z levného čínského zboží. Přece jen jsme ale letos byli svědky nějakých změn. Spojené státy zahájily diplomatický bojkot a najednou se z toho stal všeobecně zájem v podobě lidských práv. Kde byla lidská práva v roce 2008, kdy Čína potlačila protesty v Tibetu?

Tehdy do Pekingu na zahajovací ceremoniál přijelo 166 představitelů států. V roce 2022 některé země řekly, že se nezúčastní, ale přesto se raději nevyjádřily. 18 zemí řeklo, že se nezúčastní kvůli lidskoprávním problémům v Číně. Tyto země ale lidská práva jen využily, aby měly páku proti Číně.

Jako Tibeťana mě znepokojuje, že jakmile dojde na obchodní zájmy, tyto západní země nemají k lidským právům respekt, samy je na vlastním území porušují. Jsou ochotné nejen odpustit Číně porušování lidských práv, ale i lidská práva zneužít, aby proti ní něco měly.

Čína se přitom ve válce s Ukrajinou snaží stavět do role „zprostředkovatele míru“, přátelí se s Ruskem, Západem…

Dnes jsou si všichni vědomi toho, jakou hrozbu Čína představuje. Si Ťin-pching se snaží stavět do neutrální pozice, zároveň ale ruskou agresi na Ukrajině neodsoudil. Čína nikdy neřekla, že jde o invazi, mluví o vojenské operaci.

Čína hraje na víc stran. Ačkoli dnes západní země kritizují Rusko, všichni, včetně USA, vědí, že větší problém je Čína. Nevědí ale jak s ní naložit. S Ruskem a Putinem můžou poměrně snadno přerušit vztahy. Ale ne s Čínou.

Čína už napadla Tibet, Východní Turkestán a jižní Mongolsko. Západ tato území přijal jako okupovaná. Tím to není problém jen Číny. Západ bere Tibet jako součást Číny, ruskou invazi na Ukrajinu ale odsuzuje.

Byznys je v politice vždycky rozhodující. Směr vždy udávají vybrané velké společnosti, které sponzorují vlády, které pak rozhodují, koho podpoří a koho ne.

Území okupovaná Čínou tvoří 60 procent z jejích 9,6 milionu kilometrů čtverečních. Čína je skoro stejně velká jako celé Spojené státy, třikrát větší než Indie. A 60 procent téhle plochy jsou okupovaná území. A těchto 60 procent území Čína drancuje, ničí půdu, hory a bere si přírodní zdroje. Zdarma. Utlačováním místních. A přírodní zdroje z Východního Turkestánu, jižního Mongolska a Tibetu jsou ty, které Čína prodává nejlevněji.

Vnímáte tedy jako viníka utrpení Tibetu celý západní svět?

Zrovna jsem mluvil se dvěma českými poslanci a primátorem (Prahy Zdeňkem) Hřibem a připomněl jim, že tyto produkty levně odebírá i Česká republika a profituje z nich. A nejde o roční záležitost, profitujete z nich třeba 20 let.

20 let profitujete z levných čínských surovin na úkor životů Tibeťanů. Oni přicházejí o přirozené způsoby obživy, tibetské děti jsou nuceny učit se čínsky, jsou nuceny být Číňany. Ti, co protestují, jsou zmláceni, mučeni a posíláni do vězení. Téměř milion tibetských nomádů a farmářů přišel o svou půdu a nyní umývají nádobí v čínských restauracích. Pokud to bude pokračovat, přežití Tibetu bude v ohrožení. A tady na západě z něj budou všichni těžit dál a jedním dechem mluvit o lidských právech.

Potkával jsem se s lidmi po celé Evropě – s poslanci, profesory, studenty, umělci, lidmi z neziskovek, s novináři. Všem jsem řekl totéž – já tady nejsem od toho, abych škemral o vaši podporu. Jsem tu, abych vám připomněl, jak moc profitujete z utrpení Tibetu.

My jen požadujeme svobodu a návrat dalajlámy do Tibetu. Přes 150 Tibeťanů se pro to obětovalo sebeupálením. Jestliže budete ve svém chování pokračovat, jak můžete tvrdit, že žijete ve svobodném a demokratickém světě? Vy si za cenu našeho utrpení děláte vlastní životy lepšími. A pak jen řeknete, že byznys je byznys.

Když se vrátíme k té čínské rádoby neutralitě, obdobnou pozici se snaží zaujmout i Indie, která sice s Čínou příliš přátelské vztahy nemá, s Ruskem dál ve velkém obchoduje, ale zdá se, že jí to nikdo, ani ty Spojené státy, za zlé nemá…

Řekl bych, že toto období je testem pro vzájemné i národní zájmy všech. Upřímně příliš nevěřím, že mezi dvěma zeměmi může existovat přímo přátelství. Vše je jen národní zájem, ať už jde o USA, EU, NATO. Tento vysoký idealismus slouží jen jako důkaz toho, že oceňujeme nějaké hodnoty a lidská práva a že stojíme při sobě.

Když se ale podíváme na válku na Ukrajině, mnoho evropských zemí dál obchoduje s Ruskem. Pro některé je nemožné odstavit dodávky plynu, nového dodavatele by musely hledat na druhém konci světa.

Dnes je to Rusko, zítra to může být Čína. A až ten test přijde, každý se bude snažit uspokojit jen vlastní potřeby. Ne idealistické představy skupin jako NATO nebo aliance QUAD a dalších. Svět je neskutečně rozdělený a státy sobecké.

Jedním z požadavků Tibeťanů je návrat dalajlámy. Je tomu ale už 27 let, co čínská vláda zajala i pančhenlamu. Od té doby se o něm nic neví. Dokážete si představit, kde může být a zda je ještě vůbec naživu?

Od doby, kdy ho Číňané uvěznili, o něm nejsou žádné informace. Pančhenlama je důležitý, je to druhá nejvýše postavená osobnost Tibetu a po dalajlámovi druhý nejdůležitější náboženský lídr.

Zrovna by měl prožívat nejdůležitější období svého vedení. Hraje také klíčovou roli v tom, co bude po dalajlámovi. Tyto dvě postavy jsou nezbytné když jeden z nich zemře, druhý jej zastupuje a slouží Tibetu. Současnému dalajlámovi je 86 let. Až ale nastane pančhenlamova chvíle, kvůli Číně o něm nebude vidu ani slechu.

Vzhledem k tomu, jak se Čína v podobných situacích chová, je možné, že Peking našeho pančhenlamu nahradí falešným. Instituce dalajlámy je 400 let stará tradice. V následujících 10 až 15 letech budeme žít ve vakuu. Je velice nepravděpodobné, že se ztracený ančhenlama objeví, o to se Čína postará.

Co ale Čína kontrolovat nemůže, je samotný dalajláma. On sám řekl, že po sobě zanechá psané instrukce, které nám řeknou, kde najdeme dalšího dalajlámu. A je to čistě otázka zodpovědnosti Tibeťanů, Čína do toho nemá co zasahovat. Ale velice pravděpodobně se politicky zapojí.

USA řekly, že budou respektovat dalajlámovo rozhodnutí. A doufám, že tak učiní i další evropské země.

Dovolila vám někdy Čína navštívit Tibet?

Do Tibetu jsem se dostal v roce 1997 v rámci tajné osobní mise, na jejímž konci jsem se měl připojit k protestnímu hnutí. Zatkli mě, zavázali oči, zmlátili mě, mučili mě a hodili do vězení na tři měsíce. Drželi mě na západě Tibetu v Ngari. Číňané to ale neumí vyslovit a říkají tomu místu jen Ali. Pak mě přemístili do vězení ve Lhase.

Snažili se prokázat, že mě Indie vyslala na špionážní misi. To se jim ale nepovedlo, a tak mě poslali zpátky do Indie. To byl jediný úspěšný pokus, kdy jsem se do Tibetu dostal. Čína se na mě momentálně dívá jako na součást separatistického hnutí. Neexistuje pro mě možnost, jak žádat o víza. Cestovní dokumenty, které používám, mi vydala Indie, ale není to pas, protože jsem uprchlík bez státní příslušnosti. Musím počkat, až bude Tibet svobodný.

Kolikrát jste vůbec skončil ve vězení?

Celkem šestnáctkrát. Dvakrát v Číně, jinak v Indii. Indie mě nechala zatýkat, protože kdykoli na návštěvu přijel čínský prezident, velvyslanec či ministr, protestoval jsem. Indie mě obvinila z narušování pořádku a společenského klidu, z úmyslů spáchat sebevraždu a tak dále. Jednoduše nechtěli, aby Tibeťané v Indii protestovali ve chvíli, když si na návštěvu pozvali někoho z Číny s vidinou byznysu.

Dokážu si představit, že je moc nepotěšilo, když jste při návštěvě čínského ministra vyšplhal na budovu vědeckého institutu a vyvěsil tam tibetskou vlajku…

Státní vláda Indie na to řekla, že jsem narušil bezpečnost a že mě budou prověřovat a potrestají mě. Indické ministerstvo zahraničních věcí poznamenalo, že je nešťastné, že k takovému incidentu došlo.

Dnes se už věci pomalu mění. Vláda Tibeťany přímo k protestování nevyzývá, ale ani jim to nezakazuje. Vidí, že je Čína hrozbou pro indickou bezpečnost. Přesto ale doufá, že v Indii bude Čína investovat. Například v době konání olympiády v Pekingu jsem protestoval v Novém Dillí. Za ten pokus jsem byl vzat do vazby. Takže protestovat můžeme, ale musíme počítat s tím, že nás pak zadrží.

Co by se muselo stát, aby byl Tibet svobodný?

Jeden z důvodů, proč Čína nevzdává okupaci Tibetu, je to, že svět z Číny denně odebírá miliony tun levných nerostných surovin, což je pro ni v posledních 70 letech neskutečně výdělečné. A za tento profit můžou děkovat západním zemím. Západ je komplicem Číny při okupaci Tibetu. Jestli mají západní země jen špetku cti, musí okamžitě přestat. Okamžitě.

Stejně moc, jako bych si přál, aby s tím západní země přestaly, bych byl rád, aby zaplatily za benefity, které si urvaly na utrpení Tibeťanů.

I já bych moc rád byl svědkem toho, jak se Čína stává svobodnou, nezávislou a demokratickou zemí. A říkám to pořád dokola a některým mým kolegům se to nelíbí.

Já si uvědomuji to, že čínský lid, tedy 1,3 miliardy lidí, nejenže nemá svobodu, demokracii a oslepuje ho čínská propaganda, navíc jsou pyšní nacionalisté. A myslí si, že se o ně strana stará, že je Čína nejlepší národ na světě. A že Západ, včetně USA, Číně závidí, jak dokázala vyrůst.

Tahle ignorantská země zaslepených ale neví, co je svoboda. A to je na tom vlastně to nejsmutnější. Daleko smutnější než to, že Čína okupuje Tibet. Soucítím s Číňany, kteří nejenže svobodu nemají, ale že si ji ani nedokáží představit.