Čekání na Ursulu. Šéfka Evropské komise tají, jestli chce pokračovat

Když se předchozí šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker v roce 2019 rozhodl, že se o funkci nebude znovu ucházet, oznámil to dlouhé měsíce dopředu. Jeho podřízení, ostatní eurokomisaři a jejich týmy tak měli dostatek času na to, aby se v klidu připravili na změny a naplánovali svoji budoucnost.

Současné předsedkyni komise Ursule von der Leyenové sice uplyne mandát až ve druhé polovině příštího roku, už nyní se ale v bruselských kuloárech řeší, jestli německá politička chce dál pokračovat a kdy už případně oznámí svoji kandidaturu. Volby do Evropského parlamentu, vytyčené na červen 2024, se pomalu blíží a nervozita kolem složení komise stoupá.

Obzvlášť, když odchod z této unijní „vlády“ nedávno oznámili dva výkonní místopředsedové - Frans Timmermans se místo dalšího prosazování Zeleného údělu vrací do nizozemské politiky a Dánka Margrethe Vestagerová, zodpovědná za digitalizaci a hospodářskou soutěž se uchází o nejvyšší post v Evropské investiční bance. Ke spekulacím kolem budoucnosti von der Leyenové pak přispěly informace, že patří mezi papírové kandidáty na post generální tajemnice NATO.

Šéfka komise však o svých dalších plánech zatím sveřepě mlčí. Novináři píšící o EU se od ní marně domáhají aspoň nějakého náznaku. Když se minulý týden redaktor webu Politico po jednání se špičkami Evropského parlamentu zeptal von der Leyenové na kandidaturu, jen se zazubila a prohlásila: „Dobrý pokus.“

Jednoznačně se na toto téma nevyjadřují ani předáci Evropské lidové strany, pod kterou spadá její domovská Křesťansko-demokratická unie (CDU). Není tak jasné, zda by von der Leyenová kandidovala jako předem ohlášený politický lídr, tzv. spitzenkandidat, nebo by se postupovalo jako v roce 2019, kdy se na jejím výběru prostě dohodli lídři unijních zemí.

O to větší pozornost se nyní soustředí na středeční projev o stavu Unie před evropskými poslanci ve Štrasburku, při kterém nynější šéfka Komise zhodnotí dosažené výsledky a ohlásí priority na další rok.

Text prohlášení zůstává bedlivě utajen, předem ho prý nedostali ani jednotliví eurokomisaři. Ze zveřejněných tematických bodů nicméně vyplývá, že von der Leyenová přistoupí k projevu sebevědomě a zdůrazní úspěchy v hlavních oblastech, v první řadě kroky související s válkou na Ukrajině - pomoc napadené východoevropské zemi, jedenáct balíčků protiruských sankcí a snížení závislosti na ruském plynu.

Zastánci první dámy evropské administrativy zdůrazňují , že ve srovnání s dřívějšími komisemi vedenými Portugalcem José Manuelem Barrosem (2004-2014) a výše zmíněným Lucemburčanem Junckerem funguje nynější administrativa o poznání pružněji.

„Procesy v komisi se zrychlily a jednání jsou věcnější, postupy rozhodnější. Zřejmě se projevuje i Ursulina německá racionální povaha,“ poznamenal pro Seznam Zprávy vysoce postavený český diplomat v Bruselu, který si nepřál být jmenován.

Evropskou politiku má von der Leyenová takříkajíc v genech - narodila se v Bruselském regionu, kde její otec Ernst Albrecht pracoval jako vysoký úředník tehdejších Evropských společenství (později vstoupil do německé politiky za CDU a byl dlouhá léta ministerským předsedou spolkové země Dolní Sasko). Ursula vyrůstala v dvojjazyčném, německo-francouzském prostředí, při pozdějším studiu na London School of Economics si dokonale osvojila angličtinu (následně vystudovala medicínu v Německu).

I když z jejího manželství s potomkem obchodnicko-šlechtické rodiny, lékařem Heikem von der Leyenem vzešlo celkem sedm dětí, pustila se v otcových šlépějích do politiky v dresu CDU, nejprve v Dolním Sasku a následně na celostátní úrovni. Stala se stálicí ve vládách kancléřky Angely Merkelové, od roku 2005 byla v jejích kabinetech postupně spolkovou ministryní rodiny, práce a nakonec historicky první ženou v čele německého ministerstva obrany.

Zdánlivě zářná politická kariéra von der Leyenové se neobešla bez problémů. Jako ministryni obrany jí bylo vytýkáno prosazování vojenské a obchodní spolupráce se Saúdskou Arábií, nebo že namísto obnovy bojeschopnosti Bundeswehru najímala drahé finanční poradce.

Kdovíjak slavný nebyl ani její nástup do čela Komise před čtyřmi lety. V tajném hlasování Evropského parlamentu dostala jen o devět hlasů více, než bylo potřeba pro zvolení, proti ní se zjevně postavili i někteří členové politických frakcí, které jinak kandidaturu německé exministryně oficiálně podporovaly. Už jako šéfka Komise byla von der Leyenová kritizována za příliš zdlouhavé a neprůhledné zajišťování vakcín proti covid-19.

Obecně však převažují spíše kladná hodnocení. Image von der Leyenové určitě pomohlo rozhodné vystupování během ukrajinské krize včetně toho, že se začátkem dubna 2022 vydala vlakem do Kyjeva a později návštěvu vícekrát zopakovala.

Sympatie vzbudila během ponižující aféry „sofagate“, když ji turecký prezident Recep Tayyip Erdogan posadil na vedlejší místo na sedačce a k sobě si přibral pouze předsedu Evropské rady Charlese Michela.

Tento Belgičan působící ve funkci jakéhosi prezidenta EU mimochodem nepatří mezi přátele von der Leyenové. Už dříve prosákly informace, že si tito dva nejvyšší představitelé unijních struktur navzájem vůbec nesedli a v jejich spolupráci to dost skřípe.

Jediným, kdo by mohl současnou předsedkyni Komise opravdu ohrozit, je protikandidát, který by získal silnou podporu. V posledních týdnech se skloňuje jméno francouzského eurkomisaře pro vnitřní trh Thierryho Bretona, který se projevuje ambiciózně. Jeho kandidatuře by však musela nejspíš předcházet dohoda na úrovni Francie-Německo, a ta podle všeho zatím není na jednacím stole.