Být mladý, zuřím, co má generace udělala klimatu, říká Hirst z Midnight Oil

Australští Midnight Oil jsou známí hlavně díky skladbě Beds Are Burning z roku 1987. Prakticky ve všech svých textech řeší hlavně dvě věci – ochranu přírody a práv domorodých obyvatel.

Hráli například na inauguraci prvního černošského prezidenta Jihoafrické republiky Nelsona Mandely nebo při protestním koncertě před budovou korporace Exxon, když ropa z jejího supertankeru unikla do moře. Zpěvák Peter Garrett se během „hudební přestávky“ stal australským ministrem životního prostředí i školství.

V říjnu pak Midnight Oil zakončili svou poslední tour k albu Resist, kde akcentují globální oteplování, odlesňování a stoupající hladinu moří.

Rob Hirst je jedním ze zakládajících členů Midnight Oil, hraje na bicí a podílel se na tvorbě velké části písní, včetně největšího hitu.

Ke klimatickým stávkám studentů nejen v Česku, ale po celém světě, říká, že kdyby byl mladý, tak by zuřil kvůli tomu, co jeho generace napáchala s klimatem. Rozhovor s Robem Hirstem vznikl těsně před vpádem Ruska na Ukrajinu, redakce ho tedy nabízí se zpožděním, jeho sdělení ale zůstává aktuální.

Proslavili jste se v 80. letech s hity jako Dead Heart, Beds Are Burning nebo Blue Sky Mine. Když se podíváme zblízka na vaše nejnovější texty, jako jsou ty v albech Makarrata nebo Resist, zdá se, že ještě nikdy tu nebyla taková naléhavost řešit podobné otázky. Chci se vás tedy zeptat – je to vaše poslední volání po změně?

Vlastně je. Jak asi víte, tohle je naše poslední turné a my chceme, aby právě naše poslední show byly stejně silné a nakopnuté a hlasité jako ty před lety. A je smutné, že témata, na která upozorňujeme už léta, jsou stále na stejném místě, někdy ještě horším.

Možná jste sledoval tu katastrofu, která se udála okolo Velkého bariérového útesu. Je to mezinárodní poklad, a přesto se v posledních sedmi osmi letech stal obětí dvou velkých epizod bělení. A tak ten úžasný útes, kdysi plný barev a ryb, pomalu umírá kvůli odtokům velkých řek, kvůli okyselování oceánů a taky kvůli zvyšující se teplotě v atmosféře a v oceánech. A zdá se, že už toho není moc, co by s tím jednotlivci mohli udělat, ale je to neskutečně smutné.

Je to pro nás tragédie, ale ještě víc je to tragédie pro nadcházející generace. A výsledkem je silný odpor v podobě písní, silnější než kdy jindy. Mnoho z nich je hlasitých, rychlých a rozhněvaných a ty ostatní jsou takové pomalejší, ale mají v sobě pomalu žhnoucí hněv. Ty pomalejší jsou třeba We Are Not Afraid nebo titulní Resist (Odpor).

Jak už jsem říkal, působíte na scéně déle než 4 dekády. Vytyčil jste si někdy dřív nějaký úspěch, kterého jste si řekl, že chcete dosáhnout? A pokud ano, dosáhl jste ho?

Vždycky jsme si chtěli zahrát v České republice a nakonec se nám to i povedlo. A povím vám, že hrát v Ostravě pro mě bylo zlatým hřebem turné. A neříkám to jen tak. A ten objekt, kde se ty koncerty odehrávají, nám připomínal spoustu míst v Austrálii a vlastně i některá místa, kde jsme natáčeli videoklipy.

A ten dav ten večer – ani nevím, kolik lidí z Česka a z nedalekého Polska si nás tenkrát přijelo poslechnout – ale byl to velký mladý dav, který dost pravděpodobně nikdy nic od nás neslyšel, ale přišli a zpívali a bylo to krásné. A to byl pro nás úspěch, protože jsme zvyklí cestovat tam a zpátky do Evropy, do Paříže, Německa a měst ve Velké Británii a Skandinávii, ale nikdy se nám předtím nepodařilo dojet takhle daleko na východ. A to bylo skvělé.

Dobře. A co se týče dopadu, který vaše hudba, vaše texty měly, jste spokojení s tím, jakého vlivu jste dosáhli jak v Austrálii, tak v celém světě?

To se nedá zobecnit. Chci říct, že to, co děláme my, dělá tady i v zámoří spousta lidí. Jsou tam kapely naší generace, lidé jako U2 a Billy Bragg a Hope, a nyní v Austrálii spousta hudebníků z First Nations. Jsou to oni, kdo jsou naštvaní a jsou to protestní kapely a spousta z nich tady za posledních pět nebo šest let sdílela pódia, opravdu silné příběhy.

Ale jak velký je náš vliv, se nedá určit. My jsme tomu jen přispěli a jestli se lidem v Austrálii nebo v Evropě, Spojených státech, Kanadě, Brazílii, Jihoafrické republice, kdekoli, naše texty líbily a jestli měly vliv na změnu pro lepší životní prostředí a vztah lidí k okolí bez ohledu na původ, tvář, vyznání a barvu, pak bychom s tím byli velmi spokojení.

Vaše první odpověď, kdy zmiňujete únik chemie do vody a následné vymírání ryb, mě zaujala, protože my jsme tady v Česku měli nedávno podobný případ. Také tu unikly chemikálie do vody a zabily spoustu ryb. Myslíte, že se na takové incidenty nahlíží jako na politické, nebo jako na komerční záležitosti? A myslíte, že může být právě hudba tím prostředkem, který na takové incidenty upozorní?

Existuje spousta lidí, kteří pracují v různých oblastech umění, ať už jsou to dramaturgové, autoři nebo filmaři. Hudba je toho součástí a my prostě děláme, co můžeme, tak často, jak jen můžeme.

V Austrálii vidíme řeky, které jsou mrtvé nebo vymírají. V tomto případě to nebylo ani tak kvůli znečištění z průmyslu, ale kvůli suchu. Někteří lidé v Austrálii si stále myslí, že je dobrý nápad pěstovat rýži, bavlnu a mandle, jedny z nejnáročnějších plodin na zemi, a zavlažovat je z hlavních řek, což je v podstatě krádež vody. I kdy máme teď v Austrálii vlhčí období, stejně to bude s pokračující změnou klimatu náš největší problém.

Měl jste někdy v životě pocit, že ztrácíte veškerou naději v záchranu klimatu nebo lidských práv domorodých lidí?

Je to depresivní, když jsem zmínil tu vládu. My tu máme ta nejšpinavější auta na planetě. V této zemi neexistuje žádná podpora pro zavádění elektromobilů. Jsme poslední na Zemi. A neustále schvalujeme nové projekty fosilních paliv. Mám na mysli Newcastle, který leží severně od Sydney. Ten je největším přístavem exportujícím černé uhlí na světě.

Někteří Australané říkají: Hele, víš, jsme jen malá Austrálie, nemůžeme nic dělat. Je to jen velmi malé procento populace. Nejsme, ve skutečnosti je náš vliv obrovský kvůli tomu, co vykopáváme ze země. A také proto, že jako prosperující, dobře situovaný národ, národ prvního světa, můžeme vést debatu. Ale místo toho se pořád vymlouváme, že nic neděláme.

A tak si někdy myslím, že si lidé v této zemi zoufají. Myslím, že mladší lidé jsou neuvěřitelně naštvaní a může jim to trvat, než se skutečně zbaví současných politiků a přimějí lidi se starat.

Rád bych se vás zeptal na protesty, které jste pořádali v devadesátých letech po tom, co došlo k úniku desítek milionů galonů ropy do moře. Vy jste poté měli koncert před budovou Exxonu v New Yorku. Myslíte, že jsou velké nadnárodní korporace problémem při dosahování klimatických cílů i dnes?

Myslím, že dělají spoustu cavyků ohledně zájmu o klima a životní prostředí. A vydali spoustu tiskových zpráv a přitom všechno ničí. Ale myslím, že těmto společnostem jde jen o zisk. Vše je o akcionářích, a to je jejich hlavní zájem. Takže některé společnosti v Austrálii dělají velký rámus ohledně nápravy svých činů.

Takže si myslím, že se věci za posledních pár let změnily. Máme tedy naději. Protože lidé odprodávají akcie těchto společností, bouří se na schůzích, hrozí pěstmi (metaforicky). V roce 2022 je tohle nepřijatelné. Myslím si, že věci se mění, a nyní je otázkou, zda se mění dostatečně rychle. Vzhledem k tomu, jak rychle se mění klima a jak zoufalá je situace…

Rád bych se zeptal na vznik vaší kapely. Co bylo tím prvním impulsem, aby se z vás nakonec stali Midnight Oil, kteří tvoří takové texty? Texty upozorňující na klima, práva domorodých lidí…

Měl bych mluvit především ze své vlastní zkušenosti. Šel jsem na univerzitu v Sydney a v rámci studia jsem měl ekonomickou historii. Psal jsem diplomovou práci o podmínkách jazzových hudebníků v New Yorku ve 30. letech 20. století a v době hospodářské krize.

Na univerzitě jsem potkal spoustu lidí, kteří mi opravdu otevřeli oči. A začal jsem psát písničky, o některých tématech s Jimem. To jsme byli ještě školní chlapecká kapela. Potom, když jsme se konečně rozjeli, už jsme měli představu, jaký typ kapely chceme být.

Našimi hrdiny, chcete-li, byli Bob Dylan nebo John Lennon. John Fogerty, Creedence, také lidé jako Neil Young. Dále skvělé kapely jako Motown, lidé bojující za sociální spravedlnost a změnu. Víte, přišli jsme na to, že když spojíte silné texty a poselství s hudbou, vznikne silnější celek.

Cítil jste třeba někdy úplně na začátku nevraživost ze strany publika? Protože, pokud si správně vzpomínám, tak například imigrační zákony byly v Austrálii celkem rasistické až do nějakých sedmdesátých let.

Promiňte, že vás opravím, ale tyto zákony jsou stále rasistické.

Ano, tak to ještě podtrhuje moji pointu. Ale chápete, co myslím – jste skupina bělochů, kteří v sedmdesátých letech zpívali o tom, jak by se měla zem a půda vrátit domorodým lidem. Měli jste někdy pocit, že tím někoho štvete?

Ano, určitě. Víte, dovolilo mi to křičet nahlas moje názory. Samozřejmě jsme se setkali s protitlakem, ale to nás ve skutečnosti přimělo hrát tvrději, otáčet se, hrát hlasitěji. Taky si myslím, že je to jednodušší, když jste v kapele a navzájem se podporujete. A my jsme měli celkem jasno v tom, co jsme chtěli sdělit světu.

Pak Peter udělal další krok a vstoupil na chvíli přímo do politiky. A pak se vrátil. Ale myslím, že nejsilnějším odkazem, který zanecháme, je pro mě hromada písní, které byly všechny pečlivě promyšleny. Všechny ty písně něco znamenají, nikdy jsme písněmi jen tak nemrhali.

Myslím, že totiž existuje spousta kapel, umělců, kteří jen rádi zazpívají dobrou melodii nebo pěknou popovou píseň. Nebo prostě chtějí být úspěšní jen tak. Ale to nás právě nevystihuje. Nám záleží na skladbě písní, muzice a jak vypadají naše show. Když se ještě vrátíme k albu Resist, tak doufám, že zanecháme v lidech vzpomínky na tyto koncerty a že budou ty pocity stejně silné, jako když nás viděli poprvé před desítkami let.

Chci se vás zeptat na jednu konkrétní pasáž textu, která zní „Diesel a prach je vším, co dýcháme. Země se nemění a my nežijeme“. Změnilo se něco z toho v průběhu let?

Ano, něco se změnilo, v některých směrech k lepšímu. V přírodě se vyhlásily národní parky, tím byly některé oblasti zachráněny a už tolik zemi neničíme. V Austrálii roste povědomí o tom, že když házíme plasty do oceánu, dostane se to k rybám, a tedy do potravinového koloběhu, a pak se z nás stanou plastoví lidé. Je tu povědomí o tom, že vysychání největší řeky musí přestat. Musíme nechat řeky téct a nebránit v tom.

Myslím, že je jasné, že zatímco jsme na několik generací přišli o Velký bariérový útes, tak už vznikla dost velká názorová skupina, která brání tomu, abychom vykáceli zbývající deštné pralesy, které dříve bývaly obrovské, inspirující. Víte, cítím naději spolu se strachem. Když se na chvíli otočíte zády, objeví se někdo, kdo myslí jenom na dolary, a ten nezaváhá.

Ještě jeden dotaz na album Diesel and Dust. Napsal jste největší hit vaší kapely Beds Are Burning. Jak to vypadalo?

Byla to jen další normální písnička z toho alba. Vždy se snažíte odvést co nejlepší práci s každou nahrávkou a singly nás moc nezajímaly. Teď už je situace jiná, existují různé playlisty, ale my jsme z doby, kdy jsme se hlavně snažili poskládat alba tak, abychom lidi vzali na cestu od začátku do konce. Dávali jsme si na tom hodně záležet. S Beds Are Burning se všechno povedlo, povedlo se nám ji dobře zahrát, měli jsme dobrý text, správnou melodii, správný zvuk a dobré nástroje.

Ve vašem aktuálním singlu Rising Seas zpíváte „nekonali jsme s dostatečnou naléhavostí“. Chci se zeptat, jestli to je kritika vaší generace, nebo přímo i vás? Jak jste zmiňoval, zpěvák Peter Garrett byl politikem a ministrem pro životní prostředí. Jestli to je tedy kritika establishmentu, je to i kritika vás samotných?

Ano, všichni jsme mohli udělat více. Můžu mluvit jen za svou generaci. V kontextu Austrálie a pravděpodobně i celého světa tato generace udělala na Zemi za krátkou dobu větší škodu než jakákoli jiná v celé historii. Budou se s tím potýkat nadcházející generace.

Mám děti a vnoučata – oni jsou ti, kteří budou muset ten nepořádek uklízet, pokud už stejně není moc pozdě. A jsou po právu naštvaní na nás baby boomery za to, co jsme udělali. A proč by nebyli? Nemluvím jen o ničení životního prostředí, mluvím třeba i o nedostatku příležitostí. Musíte být bohatí, abyste mohli jít na nejlepší školy a pak na univerzitu, stipendia stojí hodně peněz.

Stále tady máme problém s původními obyvateli, kteří jsou neuvěřitelně znevýhodnění, pořád žijí ve strašné chudobě a nemají rovné příležitosti. I bez ohledu na to je pořád v naší společnosti rasismus. Přicházejí k nám uprchlíci z Afghánistánu a z Iráku, z Íránu, ze Srí Lanky, z dalších míst, a jsou zavření buď na ostrovech na sever od Austrálie, nebo v Melbourne, a jen za to, že utekli před hrůzami, mučením a někdy hrozbou smrtí jich samých nebo členů jejich rodiny. Je hanebné, čeho se dopustili baby boomeři, kteří to tu stále kontrolují, ať už v politice, nebo v byznysu. Kdybych byl ve vašem věku nebo mladší, byl bych absolutně ku*va rozzuřený.

Na to navážu. Chci se zeptat, protože velmi kladně hodnotíte snahu mladé generace šířit povědomí o změně klimatu a protestovat proti vládám po celém světě. Myslíte, že to bude stačit?

Ne, bojím se, že ne. Já rád poslouchám vědu, vždy bychom měli poslouchat hlavně vědecká fakta, ne zvěsti, ne šílence, ne šarlatány, ne Trumpy a Bolsonary, nic falešného. Když se podíváme na skutečná fakta, nepřijde mi, že by to vypadalo dobře. Musíme se snažit obrátit kurz lodi co nejdříve, i když to je jako velký tanker, který trvá dlouho zpomalit a otočit. Musíme to udělat teď. Jen se bojím, že to nezvládneme.

Co si tedy myslíte, že se musí stát? Z toho, co můžeme udělat teď hned nebo v příštích letech. Co se musí udělat?

My v Austrálii se musíme zbavit naší současné vlády. Doufám, že se to stane v příštích volbách v květnu. Můžeme jenom doufat, že labouristé budou dost silní na to, aby udělali potřebná opatření. Ale každá země by si měla volit lídry, kteří budou ochotni to udělat. (Labouristé nakonec volby vyhráli, podrobněji v tomto článku, pozn. red.)

Chtěl bych ocenit prezidenta Bidena. V relativně krátkém čase, za první rok v úřadu, jako Obama, nastolil nejsilnější opatření na ochranu klimatu, jaká jsme ve světě měli. Je důležité, aby toto Amerika dělala. Pokud bude konat Amerika, a ještě důležitější je, aby se přidaly Čína a Indie, zbytek světa bude následovat. Je důležité, aby se velcí hráči snažili.

Má poslední, hypotetická otázka: za 10 let děláte další album. O čem je a jak se jmenuje?

Víte, teď se směji, ale kdo ví? Tohle je naše poslední album, ale možná se sejdeme a nahrajeme nějakou písničku, uvidíme. Kdyby bylo album? Bylo by podobné jako to, které jsme vydali teď.

Takže opět klima a lidská práva.

Ano, jsme pár starých, hodně naštvaných chlapů.