Článek
„Je to jedna z nejextrémnějších operací, které jsme od roku 1991 v Černém moři a na legálním území Ukrajiny provedli,“ říká o potyčce z minulého týdne mezi ukrajinskými dělovými čluny a ruským vojenským letadlem, ke které došlo v Černém moři nedalo Hadího ostrova, major Viktor Torkotiuk. Ten poskytl exkluzivní rozhovor serveru Ukrajinská pravda, ve kterém sdělil o operaci zatím nezveřejněné podrobnosti.
Střet se odehrál 22. srpna v oblasti Bojkovských věžích, což jsou plynové plošiny u pobřeží Krymu. Rusko se jich zmocnilo v roce 2014 při nezákonné anexi poloostrova. V červnu 2022 se Ukrajina tyto zařízení na těžbu plynu znovu zaměřila. Podle Oděské vojenské správy je totiž Rusko využívá jako platformy pro protivzdušnou obranu a radary, uvádí Aeronews.
Ukrajinská obranná rozvědka (DIU) oznámila, že ukrajinské síly vypálily z bojového člunu raketu, která poškodila ruský letoun. Ten byl poté nucen nouzově přistát na nejbližším letišti. Podle DIU ukrajinská strana neutrpěla žádné ztráty. To ale vylučují ruské státní zdroje.
„Dnes v noci posádka Su-30SM [stíhačky] patřící námořnímu letectvu Černomořské flotily zničila průzkumný člun ukrajinských ozbrojených sil v oblasti ruských zařízení na těžbu plynu v Černém moři,“ oznámilo ruské ministerstvo obrany na telegramu. Ministerstvo neupřesnilo, jaký člun byl zničen ani kde přesně k incidentu došlo. Agentura TASS uvedla, že plavidlo bylo bez posádky.
Ruskou verzi popřel i Torkotiuk, pod jehož vedením speciální jednotka Artan akci v Černím moři uskutečnila. „Nebudu prozrazovat přílišné podrobnosti operace, ale mohu říci toto: Díky Bohu, že jsme nikoho neztratili, to je pro nás nejdůležitější. Žádné z plavidel nebylo poškozeno a splnili jsme všechny zadané úkoly,“ uvedl velitel.
Jednotka atletů
Viktor Torkotiuk dříve sloužil v rámci 130. praporu v ATO. To je termín pro protiteroristické operace, kterým ukrajinská média označovala v letech 2014 až 2018 bojové akce v částech Doněcké a Luhanské oblasti proti ruským vojenským silám a proruským separatistům. Na doby, kdy nemusel velet celé jednotce, vzpomíná s nostalgií.
„Chápu teď, o kolik je to jednodušší ve srovnání s tím být velitelem a vést tolik lidí,“ říká. „Je to mnohem jednodušší, když jste sám nebo velíte malé jednotce. Teď velím 305 lidem a brzy jich budu mít 500, protože se k nám stále přidávají další lidé,“ říká.
Když začala plnohodnotná ruská invaze, Torkotiuk velel jen malé skupině, se kterou byl nasazen v Kyjevské oblasti ve městě Vasylkiv.
„Byli jsme přiděleni do různých oblastí, podle toho, jaké úkoly jsme měli zrovna plnit. Když jsme osvobozovali [osadu] Dmytrivka, byly tam děti. Vytáhli jsme je ze sklepů, dali jim najíst a pak je evakuovali,“ vzpomíná. „Měly neskutečnou radost, že nás vidí. Objímaly nás a líbaly a fotily se s námi. Byly to příjemné chvíle.“
Malá skupina se ale nakonec rozrostla a z dřívější roty je nyní plnohodnotný prapor, který začátkem minulého léta činil 112 lidí. A další se stále hlásí. Shodou náhod mají o naverbování do Artenu, jehož název je odvozen o Artánie, státního útvaru nelítostných a neporazitelných bojovníků, který, jak se domnívají někteří středověcí historici, žil na území dnešní Ukrajiny, hlavně sportovci. Asi 70 % personálu jednotky tvoří atleti.
Jednotka dodržuje disciplinovaný režim fyzické přípravy. Zahrnuje cvičení, sport a členové mají zakázáno kouřit a pít. Její velitel říká, že pokud by někdo tato pravidla porušil, byl by vyloučen. Vojáci totiž musí být kvůli speciálnímu charakteru jednotky na fyzickém vrcholu.
Pět koní místo letecké podpory
Viktor Torkotiuk vzpomíná na všechny úspěšné operace, které provedl. Nejvíce je ale hrdý na operaci „na druhé straně“ fronty. Tehdy Artan pronikl hluboko na ruské území.
„Byla to nezapomenutelná operace,“ vypráví o vůbec první ukrajinské operaci takového rozsahu na ruském území. „Nemohu vám toho moc říct. Ale zabili jsme tam jednoho z vysokých důstojníků. Kluci byli mimořádně dobře sehraní, jednali rozhodně a předvedli to, co jsem po nich vždycky chtěl – týmovou spolupráci. Bylo tam až sto lidí z artanského praporu. Dokázali to, co téměř nikdo jiný.“
Podle Trokotiukových slov byli i jeho zahraniční kolegové šokovaní rozsahem operace a nevěřili mu.
„Nevěřili tomu. Ptali se mě furt, jaký byl plán. My jim samozřejmě své plány nikdy nesvěřujeme, ale řekl jsem jim, že plán je vždycky stejný: dostat se na místo určení. A oni říkali, že to nezvládneme, protože potřebuje podporu letectva a tak dál. Místo toho jsme si koupili pět koní a jeli jsme. Byli v šoku, když jsem jim to říkal. A vše se podařilo. Ruské jednotky před námi dokonce utekly.“
Velitel Artanu se pak přiznal, že trochu přeháněl a uvedl, že vždycky existuje nějaký strukturovaný plán.
„Každý voják v jednotce musí vědět, co dělá. Ale není to nic takového, na co jsou zvyklé země NATO - stejné britské nebo americké jednotky by musely mít pro takové operace letecké krytí a pomoc leteckého zpravodajství. Když teď vyrážíme na moře, jednotky NATO by měly podporu křižníků. To my ale nemáme. Všechno děláme v tichosti, sami na člunech, deset lidí na každém. Ruské stíhačky nám létají nad hlavou a my i tak jedeme dál dělat svoji práci. Používáme nestandardní metody, ale vyplácí se nám to,“ říká.
Artan byl už nasazen v mnoha bojích. Podle Torkotiuka se jeho jednotka dostala na dvě rotace do Bachmutu, jak do samotného města, tak i do přilehlých oblastí. Sám pak zkušenost z Bachmutu hodnotí jako nejstrašlivější za celou válku. Teď jsou ale spíš aktivní na moři než na souši.
Ukrajinci se o Artanu poprvé dozvěděli po jedné z prezidentových promluv k národu. Volodymyr Zelenskyj se o jednotce a jejím veliteli osobně zmínil. Pro Viktora Torkotiuka, tohoto ázerbajdžánského rodáka a otce čtyř dětí, to je jedno z největších překvapení v životě.
„Dívám se na televizi a prezident mluvil o Artanovi. Zmínil se i o mně. To se ještě nikdy nestalo. Potěšilo mě, že se o jednotce zmínil. A to je pro kluky velmi důležité, je to velká vzpruha. Moje děti byly velmi pyšné. Moje dcera za mnou přišla a objala mě,“ vypráví.
