„Byla to iluze.“ Vztek lidí z napadených kibuců vůči vládě roste

I měsíc po útoku teroristů ze skupiny Hamás je v izraelském kibucu Kfar Aza stále nesnesitelné ticho, které občas přeruší výbuchy nedaleké izraelské dělostřelecké palby. Několik domů je zničeno natolik, že se do nich nedá vstoupit. I pokud nemají propadlou střechu nebo nejsou do základu vypálené, je vidět, že se v nich bojovalo.

Krví nasáklé pohovky a matrace jsou stále opřené o dveře a rozbitými okny profukuje průvan. Mezi vypadaným sklem leží rodinné fotografie, knihy a další drobnosti, které během útoku spadly ze svého původního místa, zatímco na kuchyňské lince plesniví v pouštním vedru nedojedený chleba. Na stromech dozrávají pomela. Nikdo je ale utrhnout nepřijde, protože pod nimi cinkají a zvoní vystřelené nábojnice.

Tak popsala ráz kibucu zpravodajka britského deníku Guardian Bethan McKernanová. „Plakáty proti reformě soudního systému prosazované izraelskou vládou a reklamy na tenisový turnaj zůstávají jako relikvie z jiné reality,“ píše reportérka o kibucu, kde ještě před měsícem, 7. října ráno, žilo 750 lidí.

„Nejde jen o materiální škody a škody na životech. Myslím, že psychická újma se bude napravovat mnohem déle a mnohem hůře,“ říká reportérce čtyřiatřicetiletá Hava Dannová, jedna z mála obyvatel Kfar Aza, kteří se přese všechno na většinu dne vracejí domů.

Stará se o zvířata a kontroluje místní továrnu na plasty, která nyní není v provozu. „Myslím, že se lidé vrátí. Záleží ale na tom, co se stane v Gaze a zda se situace s Hamásem nezmění.“

Do kibucu Kfar Aza, který leží hned na okraji Pásma Gazy, vtrhli teroristé 7. října kolem sedmé hodiny ráno ze čtyř směrů. Zničili bezpečnostní kamery a detektory pohybu. Plot, který odděluje kibuc od tříkilometrového nárazníkového pásma mezi Gazou a Izraelem, zbořili útočníci buldozery nebo ho přeletěli na rogalech.

Těžce ozbrojení muži nejdříve zamířili do domu bezpečnostního ředitele, kterého okamžitě zavraždili. Tím se komunita stala ještě více zranitelnou. K násilnému vniknutí do domů používali granátomety, anebo je rovnou zapalovali. Izraelští civilisté se tak měli udusit, nebo vyběhnout ven, aby je teroristé zastřelili.

Když izraelské síly 11. října kibuc konečně osvobodily, naplno vyšly najevo hrůzy, které Hamás v Kfar Aza způsobil. Simcha Dizengoff, pracovník záchranné služby Zaka, během své 32leté praxe, při které zasahoval u autonehod a teroristických útoků, prý nikdy neviděl nic tak strašného.

V jednom domě, ze kterého se linul nezaměnitelný zápach spáleného masa, našel on a jeho tým těla dvou dospělých, dvou dětí a pravděpodobně i jejich babičky, jak se objímají v rohu na podlaze. Rodina mu připomínala výjevy z Pompejí, jak popsal Guardianu. Nešli od sebe ani oddělit.

V jiném domě byla žena, od pasu dolů nahá, skloněná s prostřelenou hlavou na týlu. Když se tým pokusil zavražděnou odklidit, ze sevřené ruky se jí vykutálel odjištěný granát. Kromě toho našli nejméně jedno dítě ve věku asi šesti let s nožem vraženým do lebky. Několik dalších obětí bylo podle všeho sťato.

Po měsíci se stále pohřešuje mnoho lidí a některé mrtvé se dosud nepodařilo identifikovat. Izrael musel dokonce povolat archeology, aby pomohli určit, zda se jedná o lidské, nebo zvířecí ostatky. Předpokládá se, že celkem bylo zavražděno 50 civilistů a 21 vojáků. Dalších 17 lidí bylo uneseno a odvezeno do labyrintu tunelů v Gaze.

Stejně jako Kfar Aza i kibuc Be’eri stále vypadá, jako by přes něj procházela frontová linie. Ten krátce po útoku navštívil i zvláštní zpravodaj Seznam Zpráv. I měsíc po masakru zejí ulice prázdnotou a mezi pár zde žijícími lidmi je cítit neutuchající hněv. Těžko se jim vrací do běžného života, když do zdí jejich domů vyryly kulky ze samopalu mozaiky.

„Podívejte se na tu spoušť,“ vyzval v Be’eri reportérku BBC Gilad, který ani po týdnech od útoku nedokázal zadržet slzy. „Tohle všechno je důkaz, jak nás nenávidí. Bude trvat celé generace, než se to tu dá dohromady.“

Krom toho, že je jeho dům v troskách, teroristé zajali jeho rodinu. Ze svého neštěstí ale neviní jenom Hamás. Podle něj Izrael porušil slib daný svým obyvatelům, kteří žijí jen tři kilometry od území ovládaného skupinou usilující o zničení židovského státu. Vláda je zkrátka neochránila.

„Byla to iluze,“ řekl Gilad. „Dlouhých 25 let to byla jen iluze. Všichni si mysleli, že jsme tu v bezpečí, že jsme silní. Ale poté, co se stalo tohle, doufám, že se někdo probudí a začne věci dělat jinak.“

Tlak veřejnosti na premiéra Benjamina Netanjahua roste právě od lidí, jako je Gilad, kteří si myslí, že by měl přijmout nabídku předloženou Hamásem. To znamená výměnu všech rukojmích za veškeré palestinské vězně v izraelském zajetí.

K podobné dohodě došlo ale už před 12 lety. Tehdy se tak ale dostal na svobodu vůdce Hamásu v Gaze Jahjá Sinvar (jeho profil zde). Právě ten se podle Izraele podílel na zosnování říjnových útoků.

Kibuc Be’eri byl jedním z míst, která útok Hamásu odnesla nejhůř. Více než 900 jeho obyvatel se evakuovalo do hotelu u Mrtvého moře.

„Chci věřit, že rodiče jsou spolu a hlavně v pořádku. Této myšlenky se držím, ale každým dnem je těžší si víru udržet,“ řekla agentuře EFE sedmadvacetiletá Julie Ben Amiová. Její rodiče Ohad a Raz patří mezi víc než 230 lidí unesených a stále zadržovaných v Pásmu Gazy, jejichž totožnost potvrdily izraelské úřady.

V den útoku zveřejnilo ozbrojené křídlo Hamásu na svém telegramovém kanálu video, na němž je její otec v Gaze se dvěma ozbrojenci. O své matce se dozvěděla až o týden později, když na facebooku uviděla její fotografii. Na té ji bosou a v pyžamu někam vede pět teroristů z Hamásu.

Její matka trpí blíže neurčeným neurologickým onemocněním a potřebuje léky proti silným bolestem. Julie se tak o ni nesmírně bojí. Trauma a strach se jí ale snaží pomoct překonat komunita v hotelu v Ein Bokek, která se i přese všechno snaží nadále zachovat pospolitost jako v kibucu.

Do Be’eri se zatím mnoho lidí nevrátilo, málokdo by tam také měl kde bydlet. Zmíněný Gilad je jeden z prvních navrátilců. Podobné je to ve většině dalších zmasakrovaných kibuců. I přesto by si Rotem Hazanová, čtyřicetiletá právnička a matka dvou malých chlapců, moc přála vrátit se do své vesnice Jated.

Izraelské armádě trvalo celých 32 hodin, než vesnici osvobodila. Rotem s manželem se z krytu dostali až po 32 hodinách, kdy byli odříznuti od elektřiny a jakýchkoliv informací. Hned poté se evakuovali.

Měli štěstí, že přežili. I přes traumatické zážitky se chtějí vrátit, ale brání jim v tom praktické problémy.

„Nemohu žít se dvěma batolaty celý den uvnitř krytu. Také jejich školky ještě nejsou otevřené, takže není reálné se vrátit. Vím také, že někteří z mých sousedů se bohužel nevrátí. Přesto se s manželem toužíme vrátit zpět,“ řekla pro list The Jerusalem Post.

Jediná obec zasažená Hamásem, jejíž obyvatelé se nemuseli evakuovat, je konzervativní dělnické město Ofakim, kde žije 32 tisíc lidí a které leží mimo uzavřenou vojenskou zónu. Nad hlavami obyvatel se vznášejí vrtulníky Blackhawk a desítky vojáků hlídají poničené ulice a nová kontrolní stanoviště. Mnoho obyvatel se však přesto rozhodlo odejít.

Až později po útocích Izrael zjistil, že v oblasti se stále ukrývají desítky ozbrojenců. Některé dopadli až po třech týdnech. Bojovníci Hamásu se ve městě snažili zmocnit policejní stanice, ale zastavili je ozbrojení obyvatelé a policisté mimo službu. Místo toho teroristé proměnili nedalekou obytnou ulici Ha-Tamar v bojiště, chodili od domu k domu a zabíjeli. Zemřelo asi 50 civilistů a členů bezpečnostních složek.

V Ofakimu bylo zatím opraveno jen málo. Většina domů je stále poseta dírami po kulkách, před domem zůstávají zaparkovaná rozstřílená auta a tradiční stany spojené se svátkem Sukot, který skončil den před útokem, pořád stojí.

Nedostatečný pokrok při osvobozování rukojmích v Gaze a pokusy premiéra Benjamina Netanjahua svalit vinu za útok Hamásu na generály, místo aby sám převzal odpovědnost za selhání zpravodajských služeb, umocňují mezi Izraelci pocit, že stát tápe.

Hněv roste, jak dokládá i víkendová demonstrace v Jeruzalémě žádající odchod premiéra. I podpora pro pozemní invazi před jejím spuštěním klesala a Netanjahuův konec si aktuálně podle průzkumu pro stanici Channel 12 přejí celé tři čtvrtiny Izraelců.

Hamás zatím propustil jen čtyři rukojmí. Spousta lidí uvažuje nad tím, jestli jich nemohlo být víc. Na tom, zda jejich návrat stojí za propuštění palestinských vězňů, se izraelská veřejnost neshodne.

Nedůvěru ve schopnosti vlády ochránit jižní Izrael projevuje i Bar Heffetz, který přežil útok na kibuc Nirim. Podle něj je stát Izrael dostatečně nechránil.

„Nikdy jsme si nedokázali představit scénář, jaký se odehrál 7. října,“ přiznává Heffetz pro The Jerusalem Post. „Nevím, jestli je úplně dobrý výraz, že nás stát opustil, ale tak se teď cítím. V průběhu let mi začalo být jasné, že nás ve skutečnosti nikdo nehlídá. Nikdy jsem neviděl vojáky rozmístěné mezi mým domem a Pásmem Gazy. Je to výsledek vládní politiky, která dává přednost neřešení (izraelsko-palestinského) konfliktu, protože vláda chce oddělení Západního břehu a Gazy.“

Před útokem se stejně jako jeho otec a děda živil jako farmář. Rodina ale patří k asi 130 tisícům Izraelců, kteří byli bezprecedentně evakuovaní kvůli armádním operacím. Stali se z nich fakticky vnitřní vysídlenci. Do Nirimu se ale pravidelně vrací kvůli svému živobytí – musí obdělávat pole.

„Nejde mi o peníze a ani se nebojím, že bychom umřeli hlady. Vláda nás určitě odškodní. Potřebuji se ale vrátit, protože bez své práce a domova nemůžu být. Domov pro mě nejsou jen čtyři stěny a střecha, ale i všechna pole kolem něj,“ tvrdí Heffetz. Dodává, že jeho skutečnou obavou je nepředvídatelnost toho, co se může v následujícím období stát.

V nejistotě se nachází i obyvatelé kibucu Nir Oz, kam se minulé pondělí mohli s doprovodem armády poprvé vrátit někteří lidé. Mezi nimi byl i zakladatel obce Ran Pauker. Ten vypráví, že „prožil každou válku v zemi“. Bylo mu devět let, když Izrael vznikl, až teď se z něj ale stal „uprchlík“.

„Jsme ve velmi hloupé situaci,“ řekl reportérům serveru Times of Israel, přičemž se snažil přehlušit probíhající izraelské ostřelování Gazy. Za 50 let, co Pauker žije v pohraničí, si totiž udělal přátele i mezi Palestinci. S nimi se teď nemůže jakkoliv spojit. Sám si pak myslí, že nekonečné války s teroristickými skupinami v Gaze nejsou dobrým řešením.

Nir Oz, stejně jako mnoho dalších míst, na která se Hamás zaměřil, je levicově orientovaná zemědělská obec, kde žijí lidé, kteří dobrovolně vozí Gazany z hranice do izraelských nemocnic na domluvená ošetření. S Palestinci si tak udržoval úzký kontakt, stejně jako třeba i jedna ze čtyř propuštěných rukojmích Jocheved Lifšicová.

„Bojovníky, kteří sem přišli, nemůžete nazývat zvířaty, protože ani zvířata by neudělala to, co udělali oni. Nemůžete je nazývat lidmi, protože to nejsou ani lidé. Ale 2,5 milionu lidí (v Gaze)? Většina z nich nejsou moji nepřátelé,“ říká Pauker.

Poprvé se do Nir Oz vrátila i Hadas Calderonová, pro niž je celá situace všechno jen ne uzavřená. Během útoku, kdy tamní komunita čítající asi 400 lidí přišla o téměř polovinu obyvatel a dalších 80 skončilo v zajetí, zmizely i její dvě děti. Díky těmto tragickým statistikám se Nir Oz dočkal nevyžádaného prvenství, neboť je domovem přibližně třetiny rukojmích držených v Gaze.

„Poslední zprávu jsem od nich dostala 7. října v půl deváté ráno a řekli mi, že vyskočili z okna a utekli z domu. Nevím, jestli jsou naživu, nebo byli zavražděni,“ vykládá Calderonová pro Times of Israel o dvanáctiletém Erezovi a šestnáctileté Sahar. V době útoku žili u jejího bývalého manžela, kterého Hamás rovněž unesl.

„Ty děti ode mě nikdy nebyly pryč déle jak dva dny,“ říká Calderonová se slzami v očích. „Hamás spaluje naše duše a dělá nám ze života naprosté peklo.“

Sama pak přežila útok spolu se svým dalším synem tak, že se zabarikádovali v bezpečné místnosti, kde setrvali až do příjezdu armády. Její matka a neteř, osmdesátiletá Carmela a dvanáctiletá Noya, útok teroristů nepřežily. Jejich těla se našla těsně za nedalekou hranicí Pásma Gazy.

„Přiveďte mé děti a jejich otce domů. To je vše, co chci. Je mi jedno, jak to uděláte,“ plakala s tváří posetou popelem z vypáleného domu.