„Byl to jiný svět.“ Rusko udělalo z umělce z Doněcku ukrajinského vlastence

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Od zvláštního zpravodaje na Ukrajině.

„Do Kyjeva jsem se zamiloval. Otočil mi myšlení vzhůru nohama a začal jsem tu cítit, že jsem Ukrajinec,“ říká v zaplněné kavárně v centru ukrajinské metropole přední kreslíř Serhij Majdukov.

Jeho ilustrace vydávají zahraniční média, jako jsou The Guardian, The New York Times nebo The Wall Street Journal. V časopise The New Yorker nedávno vystihl atmosféru nejistoty v Kyjevě kvůli současné napjaté bezpečnostní situaci. Třímilionovému Kyjevu věnoval i celou knihu pohlednic a po 16 letech se tu cítí být doma. Nebylo to tak ale vždy.

Majdukov se narodil v Doněcku, dnešním centru samozvané „Doněcké lidové republiky“, o které Ukrajinci hovoří od roku 2014 striktně jako o okupovaném území.

„Byl to jiný svět s jinými typy vztahů, jinou výslovností, drsnou a přímou komunikací. Doněck pro mě byl dřív centrem Ukrajiny. Až když jsem začal žít v Kyjevě, uvědomil jsem si, že jsem se pletl,“ přibližuje své pocity. Cesta ke změně – či spíše nalezení – identity ale neproběhla ze dne na den. Přesně se proplétá s politickým děním na Ukrajině v posledních 18 letech.

Ještě během oranžové revoluce z roku 2004 Majdukov protesty nepodporoval. Žil podle svých slov v jiném světě a přejímal jeho názory. V době demonstrací proti volebním podvodům ve prospěch Viktora Janukovyče dokonce v Doněcku zvedl telefon a zavolal do redakce svého oblíbeného provokativního magazínu v Dnipru. „Ptal jsem se jich, koho podporují, a oni řekli, že oranžovou revoluci,“ vzpomíná. Byl to pro něj šok. Zavěsil.

Tenhle první střet s realitou odlišnou od té doněcké u něj odstartoval pochybnosti o dosavadním pohledu na svět. Pokračovaly pak krůček po krůčku až do roku 2008, kdy došlo u Majdukova ke zlomu. Rusko začal po vpádu do Gruzie vnímat jako hrozbu.

Revoluci na Majdanu v roce 2014 už podporoval a účastnil se jí. Na náměstí Nezávislosti, které bylo centrem revoluce, pomáhal s organizací, zásobami a zdravotnickým materiálem. Tehdy se Majdukov cítil odtržen od svého doněckého života. „Změnil se pocit toho, kdo jsem, v jaké žiju zemi, jaké lidi chci kolem sebe a co chci dělat,“ říká.

Stvrdil to i dobrovolnickou prací u frontové linie války na východě země. Pomáhal s léky v nemocnicích, organizačně i finančně. O svém angažmá mluvil opakovaně v několika rozhovorech a to je důvod, proč se do Doněcku už osm let nepodíval – byl by tam přinejmenším „nežádoucí“.

Ve městě má dál prarodiče, kterým je oběma kolem devadesátky. Rodinu nerozdělila jen válka, ale i politické názory. Zatímco Majdukovův dědeček je víceméně neutrální a najde chyby a vinu na obou stranách konfliktu, babička je otevřeně proruská. Majdukov kvůli rozporům své vazby s prarodiči na tři roky zpřetrhal, ale nakonec si s nimi znovu začal volat. „Jsou staří a jsou tam úplně sami. Miluju je, proto jsme rozdíly překonali,“ líčí.

Válka znamenala i konec přátelství. Dva Majdukovovi kamarádi z Doněcku bojovali za „druhou stranu“ v bitvě o doněcké letiště. „Lidé v Doněcku žijí jako Rusové, čtou si a poslouchají ruské zprávy, vnímají ruskou politiku, jsou součástí ruské kultury. Lidé jsou tam všichni myslí v Rusku,“ vzpomíná na kontrast, který si uvědomil poprvé v roce 2008. Tehdy přijel do Doněcku po prvních dvou letech strávených v Kyjevě.

Ukrajinskou metropoli teď už „stoprocentně“ považuje za svůj domov. Své vnímání Kyjeva líčí Majdukov se zápalem. „Do Kyjeva jsem se zamiloval na těch nejdivnějších místech. Když jsem tu byl poprvé a viděl jsem na periferii šestiproudé silnice a až severokorejsky vysoké obytné bloky, byl jsem ohromený atmosférou metropole, ruchu a byznysu,“ vzpomíná na rok 2006.

V obřím městě se sice na začátku cítil malý, našel tu ale svou ukrajinskou identitu. „V Doněcku jsem měl pocit, že jsem bez národnosti. Tam jsem se vůbec necítil jako Ukrajinec,“ podotýká.

Když se přestěhoval do Kyjeva, pracoval jako designér, ale postupně se přesunul k ilustrování. „Bylo to hlavně pro ruský trh, včetně velkých značek, ropných společností, televizí nebo státních vzdělávacích organizací. S tím jsem ale přestal po roce 2014,“ říká Majdukov. Zhruba po dvouleté pauze mu vyšla první ilustrace v Boston Globe a poté už v celé řadě předních západních médií.

Současně kreslil i místa, která má v Kyjevě rád. Při jejich výběru přitom nešlo o atraktivitu, ale spíš širokou perspektivu, vzdušnost, sluneční svit a prostor. „To se shodou okolností překrývá s mnoha místy ze sovětské éry. Do mé knihy se proto nedostala řada kyjevských památek, spíš místa sovětského monumentalismu a modernismu,“ vysvětluje umělec.

Ve své kyjevské publikaci znázorňuje často lidi při běžných denních činnostech – nakupující na trzích, odpočívající na lavičkách nebo procházející se v ulicích. Má neuvěřitelný talent zachytit skrytou krásu Kyjeva, vidět jeho kouzlo v jeřábech na nekonečných staveništích, v podzemních pasážích a opuštěných industriálních areálech, napsal o Majdukovově knize server Kyiv Post.

Ve svých aktuálních ilustracích, které vyšly 24. ledna v magazínu The New Yorker, zachytil i jistou nervozitu tváří v tvář koncentraci ruských vojsk u hranic s Ukrajinou. „Dnes jsem se probudil a moje první myšlenky byly o nevyhnutelnosti války. Se zprávami o ruských sabotérech a hackerech útočících na Ukrajinu nabírá úzkost mé rodiny a přátel na obrátkách. Někteří z nás se rozhodli vstoupit do Vojsk teritoriální obrany – to mi pomáhá uklidnit se, ale ne moc. Míjíme vojáky na ulicích a v metru. Vláda po celém městě prověřuje stav bombových krytů a natěrač obnovuje směrovku s nápisem. V pocitu marnosti se snažím ukrýt před zprávami,“ doplňuje text trojici kreseb.

Zpětně s textem Majdukov úplně spokojený není, protože nejde o jeho celistvou poznámku, ale o poslepované výňatky z e-mailů s americkým editorem.

Pocit úzkosti z poloviny ledna teď polevil a vystřídala ho spíš jistá únava. Kreslíři vnitřně pomohlo i to, že se přihlásil na vojenský obranný a zdravotnický kurz, jehož součástí bude kromě teorie i výcvik v terénu.

Majdukov přiznává, že zhruba každé tři dny mění názor na to, co se bude dál dít. „Před třemi dny jsem si myslel, že bude následovat jen lokální střet na východě na okupovaných územích. Předevčírem jsem ale náhodou zahlédl citát jednoho ruského vládního politika o tom, že pokud Rusko nezaznamená úspěch v jednáních, bude mít povinnost vojenskou cestou ‚osvobodit‘ určitou část Ukrajiny,“ líčí ilustrátor.

Vyvodil z toho, že takové opakované výroky mají otestovat reakci ruské společnosti. „Takže jsem znovu změnil názor, protože za posledních osm let to nikdy nebylo tak, že by Rusové začali s nějakou akcí a náhle ji zastavili. Oni postupují krůček po krůčku,“ uzavírá Serhij Majdukov.