„Budou mě muset zabít.“ Takto vypadá pomsta Číny mladému člověku

Videohovor v aplikaci Signal zvedá mladý brýlatý muž, ze kterého je vidět jen půlka obličeje. Je unavený a zjevně dost nachlazený. „Omlouvám se za to, jak vypadám. Není mi kvůli tomu všemu vůbec dobře,“ říká mi 23letý Drew Pavlou.

Ještě aby bylo. Už tři a půl týdne tento mladý australský politik a aktivista trčí v cizí zemi a na krku má obvinění z vyhrožování bombovým útokem na čínskou ambasádu v Londýně. Původně si přitom myslel, že ho zatýkají za vyvěšení tchajwanské vlajky.

Drew na svůj protičínský aktivismus doplatil už několikrát. Bylo mu pouhých 20 let, když ho za otevřenou podporu Hongkongu na půdě kampusu zmlátila skupina čínských nacionalistů a čínský konzulát v Brisbane posvětil výhrůžky smrtí proti jeho rodině jako „patriotické“. Bylo mu 21, když čínský státní tisk začal na univerzitu vyvíjet nátlak a bil se za jeho vyloučení. Představitelé čínského ministerstva zahraničí ho pak odsoudili na mezinárodní tiskové konferenci.

Minulý rok se do jeho e-mailu naboural kdosi s IP adresou vedoucí do Číny, a našel komunikaci s Ujgury. Žádný trest se tehdy nezdál být pro mladého aktivistu dostatečný - na Drewův aktivismus tak doplatila matka jeho ujgurského kamaráda, která skončila v detenčním táboře v Sin-ťiangu.

Aktivistu se však přesto umlčet nepodařilo. A tak došlo na těžší kalibr, jak popisuje v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

21. července jste protestoval před čínskou ambasádou v Londýně. Co přesně se stalo, že jste skončil v poutech?

Měl jsem s sebou tchajwanskou, ujgurskou a tibetskou vlajku. Snažil jsem se tu tchajwanskou přilepit na vstupní bránu ambasády. Přišla za mnou ochranka a vlajku mi vyrvala z rukou. Tak jsem se na ta vrata snažil přilepit sám, chtěl jsem jen vykřikovat do světa o Ujgurech a o tom, co se v Číně děje.

Muž z ochranky ale začal do svojí vysílačky křičet, že je ambasáda pod útokem. Řekl jsem mu, že tohle je ale pokojný protest. Jenže přijela policie s tím, že přivolá posily, které mi odlepí ruku z brány. Raději jsem si ji sundal sám, nechtěl jsem způsobovat takový rozruch. Udělal jsem vše, co po mně chtěli - dal jsem jim svůj řidičák, řekl jsem, co jsem zač, proč tu protestuji. Jenže ve chvíli, kdy jsem ruku z brány odlepil, mě spoutali. A spoutali mě v opravdu bolestivé pozici.

Později jsem se od právníka dověděl, že na mě použili tzv. wrist handcuff. Ohnuli mi ruce do poloviny zad a připnuli levou ruku na pravou a obráceně. Stačilo pohnout rameny jen o milimetr a hrozně to bolelo. Kov pout se ti hned zahryzne do zápěstí. Ve výjimečných situacích takhle prý zatýkají lidi, kteří jsou násilnou hrozbou pro okolí.

Pořád jsem policisty prosil, aby mě zatkli jinak, že mě to opravdu bolí. Řekli mi jen: Jste zatčen, to nemá být pohodlné.

To vás asi už napadlo, že se takhle nezatýkají lidi jen za pořádání poklidného protestu…?

Věděl jsem, že se něco děje. Podle toho, jak mě spoutali, jak se mnou jednali, jako bych byl terorista. Nakonec mě odvezli na policejní stanici, kde jsem v opravdu bolestivé pozici strávil v poutech další tři hodiny.

Pak jsem zaslechl, jak se ti policisté mezi sebou baví. Jeden druhému říkal: „Máme tady toho kluka kvůli té falešné výhrůžce bombou“. Říkal jsem si, pane bože, to snad není pravda. Ptal jsem se jich, co tím jako myslíte, co tím myslíte?! A oni na to: „Však vy moc dobře víte.“ Prý ten e-mail „všichni viděli“. Vůbec jsem nevěděl, která bije.

Prý někdy okolo 10:30 na čínskou ambasádu přišel e-mail podepsaný mým jménem. Byla to výhrůžka bombou. Okamžitě mě napadlo, že to na mě někdo ušil, nebylo by to poprvé, co se mi čínská vláda nabourala do e-mailu. Jdou po mně celé roky, snažil jsem se těm policistům vysvětlit, že jsem jen lidskoprávní aktivista, mírumilovný. Ale vůbec mě nechtěli poslouchat. Drželi mě úplně mimo vnější svět. Nemohl jsem mluvit s právníkem, nemohl jsem nikomu říct, kde jsem…

Viděl jste text toho e-mailu? Přišel z vaší adresy?

Ukázali mi ten mail ve čtyři ráno. Přišel z adresy drewpavlou99@protonmail.com, což je e-mail, který jsem nikdy v životě nepoužil, nikdy předtím jsem ho neviděl.

Stálo v něm: Tady Drew Pavlou, bojuji po boku svých ujgurských bratrů a sester proti nacistické čínské vládě. Máte čas do 12 hodin, abyste odpověděli na tento e-mail a zastavili genocidu Ujgurů. Jinak vyhodím velvyslanectví do povětří. S pozdravem, Drew.

Nikdo si ani na vteřinu nemohl myslet, že je to pravý e-mail, ty formulace, strojený způsob psaní… říkal jsem policistům, že mi musí věřit, že to není poprvé, co se mi dostali do e-mailu. Říkal jsem jim o tom, jak mě hacknuli v roce 2021 a podle mých zpráv vystopovali matku mého ujgurského kamaráda… že se tehdy ke mně do mailu nabourala čínská IP adresa. Ale ne, neposlouchali mě. Zavřeli mě zpátky do cely.

Jak dlouho vás drželi?

Byl jsem v té cele 23 hodin. Vyslýchali mě ve 4 hodiny ráno, bez právníka. Spal jsem jenom hodinu. Řekli mi, že mi hrozí sedm let vězení. „A když nám neřeknete heslo ke svému telefonu, dostanete dalších pět let,“ říkali. Hlavou se mi honilo jenom… pane bože, co když dostanu 12 let vězení.

...hesla k telefonu?

Ano, tvrdili, že pokud jim ta hesla nedám, hrozí mi pět let vězení navíc. Napsal jsem jim je na papír. Teď, po třech týdnech, řekli mému právníkovi, že ta má hesla ztratili a potřebují, abych jim je dal znovu.

Tohle je přece tak neprofesionální, jak se to asi mohlo stát? Mám v tom telefonu spoustu poznámek, konverzace s ujgurskými disidenty, čínskými disidenty… Kdyby se obsah mého telefonu dostal do nesprávných rukou, jejich rodinní příslušníci v Číně by mohli mít obrovské problémy.

Říkám si, že když někdo nahlásí bombu na čínské ambasádě v Londýně, navíc takhle na konkrétní čas, tak by v první řadě možná měla proběhnout evakuace…?

Žádná evakuace neproběhla. A to je celá moje pointa. Kdyby čínská ambasáda skutečně věřila, že se jedná o bombovou hrozbu, proč evakuaci nezahájila? No možná proto, že ten e-mail poslal někdo z velvyslanectví, takže moc dobře věděli, že žádná hrozba neexistuje…

Takže z odeslání e-mailu podezíráte čínskou ambasádu v Londýně?

Myslím, že to musela být čínská ambasáda. Ale ať už to byl kdokoli, věděl, kdy k ambasádě dorazím. Večer předtím jsem říkal svému kamarádovi, fotografovi, který skončil v poutech spolu se mnou, že se před ambasádou sejdeme v 11 hodin. A přesně na tu dobu přijde oznámení o bombě? Jak věděli, že jsem o tom s kamarádem mluvil? Skoro se mi zdá, že můžu mít hacknutý i telefon; možná proto věděli, že se ten den chystám protestovat.

Když jsme spolu mluvili naposledy, vyprávěl jste o tom, jak na váš aktivismus doplatila matka vašeho ujgurského kamaráda. Řekněte mi - není už tohle už příliš vysoká cena za aktivismus proti porušování lidských práv v Číně?

Chápu, co tím myslíte. Prvních pár dní to bylo opravdu těžké a přemýšlel jsem, jestli s tím nepřestanu. Jdou po mně tak dlouho, vyhrožovali mé rodině, snažili se mě vyloučit z mé univerzity v Queenslandu, napsali o mně články do Global Times o tom, jak bych měl být vyloučen, že mě fyzicky napadli v ulicích Austrálie při protestech. Nabourali se do mých e-mailů. Udělali toho hodně pro to, aby se mě jako aktivistu pokusili vyděsit a zastavit.

Já ale prostě věřím, že přestat nemůžu. Kdybych přestal, zradil bych všechny své instinkty, zradil bych své srdce. Prostě nemůžu přestat, to bych nebyl schopen žít sám se sebou, zradil bych svá nejhlubší přesvědčení. A naopak bych řekl, že mě tohle přimělo ještě k většímu odhodlání bojovat proti čínské vládě mírovou cestou. Nikdy nepřestanu v aktivismu, budu v protestech proti této vládě pokračovat, dokud budu naživu.

Proč vy? Proč ležíte čínské vládě v žaludku zrovna vy?

Myslím, že jsem pro ni hrozbou. Myslím, že vidí, že moje protesty jsou slyšet, sledovali, jak jsem během Wimbledonu protestoval za Pcheng Šuaj. Protestoval jsem proti projevu čínského velvyslance v Austrálii. Vedu politickou stranu v Austrálii, která hodně upozorňuje na vliv čínské komunistické strany v zemi. Když jsem byl vyloučen z univerzity v Queenslandu, psala o tom média po celém světě. Byl jsem v New York Times, Wall Street Journal, nedávno jsem dělal rozhovor pro Time.

Myslím, že čínská vláda ve mně vidí hrozbu; vadí jim, že obyčejný mladý člověk šíří takto hlasité poselství o jejich zločinech. A tak se mi snaží zničit život.

Když jste zmínil Wimbledon, nebyl právě váš výstup na něm incidentem, který celou tuhle epizodu začal?

Je to tak. Do Spojeného království jsem přijel, abych pomohl s kampaní za Pcheng Šuaj, abych protestoval za tuto čínskou tenistku, padlou wimbledonskou šampionku, která byla zmizena, protože promluvila o znásilnění jedním z lídrů čínské komunistické strany.

Při finále mě ale ochranka odhodila dozadu přes řadu schodů. Shodili mě dolů, rozbili hlavu o zeď. Byli opravdu brutální, drsní a násilní.

Pořadatel Wimbledonu se vyjádřil, že pravidla nedovolují na taková utkání nosit cokoli s politickými motivy…

Myslím, že jim jde jen o to, aby nepřišli o komerční sponzoring z Číny. Mají z Číny tolik peněz, že se bojí, že by o ně přišli, kdyby nechali lidi na Wimbledonu připomínat Pcheng Šuaj.

Stojí za vámi australští politici? Postavil se k vašemu případu nějak čínský velvyslanec v Austrálii Siao Čchien?

To jste asi viděla nedávný projev čínského velvyslance v Austrálii v národním tiskovém klubu. Aniž by se na mě kdokoli z novinářů ptal, zmínil mé jméno. Když říkal, že je „pan Pavlou držen ve Spojeném království“, usmíval se.

Mluvil jsem s řadou australských politiků, včetně ministrů ve vládě, a ti mě budou podporovat, pokud tu uvíznu na delší dobu. Zdá se, že si všichni myslí, že mě pustí, a všichni si myslí, že budu zproštěn viny. Nikdo ani na vteřinu nevěřil tomu, že bych stál za bombovou výhrůžkou. Věří, že to na mě někdo ušil.

Nebojíte se, že když Čína nemůže zastrašit vás, může se zaměřit na vaše blízké?

Během posledních tří let už mně i mé rodině chodily nechutné výhrůžky smrtí. Někdo mi psal, že přede mnou znásilní moji matku a umučí ji k smrti. Takže už to vyhrožování zažila máma i zbytek mé rodiny. A to je částečně důvod, proč proti této vládě musím vystupovat dál. Udělali z toho osobní záležitost a snaží se mě zničit. Musím v tom pokračovat, musím vystupovat dál proti vládě, která mojí mámě vyhrožuje smrtí.

A není tohle už ta červená čára, za kterou byste nechtěl zajít…?

Už jsem několikrát veřejně řekl, že jediné, co mě zastaví, je smrt. Budou mě muset zabít. A i kdyby mě zabili, budou tu další lidé, kteří zaujmou mé místo, takže mě vlastně nemůže umlčet nic.

Co s vámi bude dál? Máte ponětí, kdy budete moct odletět domů?

Momentálně trávím čas v jednom levném hotelu v Londýně, který si můžu dovolit jen díky darům z Go Fund Me. Jsem jinak úplně bez peněz. Bohužel netuším, kdy mi dovolí odletět domů. Už to jsou tři a půl týdne, co nesmím opustit zemi. Pokud se 14. srpna nedostavím na stanici, mohli by na mě vydat zatykač a už bych do Anglie nikdy nesměl, aniž by mě zatkli. Je to tak nespravedlivé! Chování místní policie je hrozné. Věřím ale, že i oni jednají pod tlakem čínských úřadů.

A omlouvám se za to, jak u toho našeho rozhovoru vypadám. Abych byl upřímný, jsem opravdu vyčerpaný. Ten stres si začal vybírat krutou daň na mém duševním zdraví, jsem pořád ospalý a není mi dobře. Musím tohle období překonat. A pak pokračovat dál.