Článek
Když skončí ostře sledované summity premiérů a premiérek sedmadvacítky, jsou to Evropská komise či Evropská rada, kde se „vaří“ každodenní evropská politika.
V uplynulém roce vrostl počet Čechů a Češek, kteří v klíčových unijních institucích mají silné slovo. Od letošního září například na opravdu vysoké pozici zástupkyně generální ředitelky v Komisi působí bývalá česká diplomatka Irena Moozová, na významný diplomatický post velitele civilní mise EU v Libyi od ledna nastoupí český diplomat Jan Vyčítal. „Chytili“ se i další. Pomohlo k tomu prý i české předsednictví Evropské unii v roce 2022.
„Díky předsednictví instituce EU pochopily, že máme vzdělané a schopné lidi, kteří mají rádi EU, chtějí v ní pracovat a jsou schopní fungovat v mnohonárodním kolektivu,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy velvyslankyně při EU Edita Hrdá.
V poslední době uspělo několik Čechů v konkurzech na vedoucí místa v unijních institucích, což je disciplína, která Čechům v Bruselu dlouhodobě moc nejde. Je to blýskání se na lepší časy?
Doufám, že ano. Děje se to ale ve vlnách. Hodně záleží na tom, jestli máme správného člověka na správné místo, jestli on či ona jsou schopní sami sebe dobře představit a také jestli my jsme schopni jim pomoct tak, aby uspěli. To je komplexní věc, která musí do sebe zaklapnout.
Jak si unijní instituce vybírají své lidi? Jedna věc jsou papírová kritéria. Jaká je praxe? Mluví se o vyvažování - genderovém, zeměpisném.
Na prvním místě jsou předepsané předpoklady pro danou pozici. V praxi ale do jisté míry hraje roli i to, jestli je to muž, nebo žena, Ital, nebo Čech a jejich konkrétní specializace. Zkrátka jak se kandidát hodí do daného týmu. A je to trochu i o osobním dojmu či o jazyku, jímž jsme schopní komunikovat. Jestli třeba umí kandidát přednést kritiku, tak aby byla srozumitelná a přijatelná v bruselském prostředí.
Neumíme se chlubit
Proč je vlastně pro stát důležité mít Čechy v těchto institucích a podporovat je? Proč do toho stát investuje?
Potřebujeme vědět, jak instituce fungují, kam směřují, o čem se v nich uvažuje. Tak abychom dokázali využívat svých možností – v institucích působit i na ně samotné působit. Když tam nemáte lidi, s nimiž jste v kontaktu a vyměňujete si názory, nemůžete znát náladu, která panuje uvnitř. Pak je těžší odtušit, čím můžete přispět, nebo naopak čím nepřispět, nebo co máte udělat pro to, abyste něčemu zabránili. Je dobré mít takovou komunitu, která se na věci dívá našima očima.
Jak tedy kandidátům pomáháte?
Tréninkem, jak vystupovat, co říkat i co neříkat. My se neumíme chlubit. Neumíme říct „jsem dobrá, proto a protože, jsem dobrý/dobrá v tom a v tom“. To nám dělá potíže, nejsme tak vychovaní. Ale ostatní to dělají. Pak je podle mé zkušenosti velký rozdíl mezi Severem a Jihem, to je jasně vidět.
V temperamentu?
Ano. Také mezi kandidáty z Východu a Západu. V sebevědomí, schopnosti prezentovat se. A velký rozdíl mezi muži a ženami. Když se zeptáte ženy, ta vám pragmaticky řekne za a, b, c. Muži vystupují sebevědoměji.
Jak to změnilo předsednictví?
Je to příležitost. Je pravda, že teď jsme zaznamenali několik úspěchů po sobě, kdy i výkon během předsednictví k tomu přispěl. Díky předsednictví instituce EU pochopily, že máme vzdělané a schopné lidi, kteří mají rádi EU, chtějí v ní pracovat a jsou schopní fungovat v kolektivu. Jsou schopní řídit, ale i naslouchat a mediovat. Pozorujeme, že si v institucích některé kolegy během toho půlroku obhlédli, a teď jim chodí nabídky, aby se přihlásili do různých výběrových řízení. Dokázali jsme, že jsme schopní přispívat ke kompromisu. To hodně pomohlo.
Žena z Česka? Ideál
Dá se to nějak kvantifikovat?
To úplně nejde. Vidíme ale, že ty počty rostou. Je to vždy dlouhý proces. Instituce EU si v převážné většině nevyberou člověka napoprvé. Stává se, že projde dvěma výběrovými řízeními a vyberou ho až napotřetí. Protože už ho (ti lidé) viděli, vědí, o co se zajímá, jak vystupuje a v nějaké chvíli to zaklapne. Je to práce s lidskými zdroji, podobně jako ve firmách.
Jak se tedy lobbuje tady v bruselském zákulisí?
Když se snažíme prosazovat Čechy do institucí, tak v těch nejvyšších patrech musíme hledat spojence i jinde. Nestačí, že Češi chodí a říkají, máme dobrého kandidáta. Musí přijít i Polák a říct, Češi mají dobrého kandidáta a také Němec či Francouz. Musíme vytvářet koalice.
Vypadá to, že v unijních institucích se hodně daří ženám Češkám. Je to jen optický klam z Prahy?
Je pravda, že v institucích se v posledních letech začalo víc hledět na to, aby byl genderový balanc. Většina vyšších postů byla obsazena muži ze západní Evropy a instituce vědí, že to tak dál nejde. Takže ženy měly v posledních letech větší šanci než muži do jisté míry. V případě východní Evropy je to podobné. Jsme podzastoupení. Takže Východoevropané mohli mít trochu větší šanci než ti ze západní Evropy. I když to tak úplně neplatí v případě jižního křídla. Když vezmete tyto dva faktory, tak z toho vychází česká žena. Ale není to absolutní. Muži, samozřejmě pokud se hlásí na správná místa, šanci mají, jako například teď pan velvyslanec Vyčítal na místo šéfa mise EU pro správu hranic v Libyi.
Uzavřený Brusel
Jak je to se zájmem Čechů o práci v EU?
V poslední době se nám je daří motivovat, aby se hlásili. Náš problém dlouho byl, že jsme neměli lidi, kteří by byli ochotní odejít pracovat do Bruselu. Neměli proč. Pohodlí české státní správy a Česka jako takového pro ně bylo důležitější než jít do cizího města a pracovat v institucích, které vlastně doma „nemáme rádi“. To se ale mění.
Není problém v jazycích? V této znalosti Češi nevynikají, starší generace navíc i jen angličtinu musela dohánět v dospělosti, kdy už se těžko učí nové jazyky.
Tady je zásadní znalost francouzštiny, či prostě dvou světových jazyků alespoň na konverzační úrovni, a to skutečně býval často problém pro české uchazeče.
To se musí měnit generačně s tím, jak dospívají mladí lidé, kteří prošli Erasmem, umí jazyky, vidí svůj život v mezinárodních souvislostech. Nebo ne?
To hraje velkou roli, ano. Mladí lidé jsou lépe připraveni, mluví několika jazyky, mají vzdělání a zkušenosti, které starší generace nemohla mít. Na druhou stranu starší generace má penzum zkušeností a přináší svůj pohled na věc. My ve východní a střední Evropě se na řadu věcí díváme jinak a je znát, že to v Bruselu začíná být vnímané jako přidaná hodnota. To dřív nebylo, zdejší komunita byla uzavřenější.
